neděle 28. července 2013

Pět dnů v ráji


                                              Den první......ráno

Paprsek slunce mně pošimrá na čele a já se po něm oženu jako by to byl nějaký komár...Ruka projde tím nehmotným světlem a já otevírám jedno oko, abych kouknul kam vlastně ten obtížný hmyz zmizel. Paprsek ale nemizí a hraje si dál na mé tváři nějakou zvláštní hru. Otevřu  i druhé oko, dvakrát krátce mrknu, aby naskočily myšlenky a konečně si uvědomuju kde vlastně jsem....Jsem v ráji....Venku jako by nic pofukuje větřík a přináší důvěrně známé vůně Šumavy. Vstávám, trochu na sobě zapracuju, aby ta vousatá obluda co na mně kouká ze zrcadla alespoň v náznacích připomínala člověka, nasnídám se a zabalím kletr....
Auto si tiše vrní svou spokojenou písničku a neslyšnými kroky mně přibližuje k cíli ....
Masivu Svatoboru..






Stoupám výš a výš a při tom nasávám všechnu tu krásu okolo, květy které včera vyrazily na stromech, malé šišky které se zvesela pohupovaly na větvi a docela obyčejné listy jejichž tajemství objevíte teprve při pohledu zblízka. Přicházím k potůčku jež si bublá po svahu dolů a svázán do úzké trubky utíká kohoutkem na svobodu a kousek od něho hrníček s ulomeným uchem a z červeným srdíčkem...Zvláštní jak obyčejné symboly mohou vyvolávat vzpomínky a zahřát na duši. Nějak se toho pohledu nemohu nasytit a tak tu zvlášní scenérii okukuju ze všech stran a nechávám se unášet zvuky bublající vody ..
Nakonec se přece jen odtrhnu a pomalu stoupám do kopce. Moc se nehoním, jednak by nestačily plíce - už tak funím jak nějaká medvědice - a jednak si tu vzácnou chvíli vychutnávám. Když se člověk zaměří na ty drobnosti a vnímá je jak pod lupou ocitá se najednou jakoby v jiném světě....poslední metry a blížím se k vrcholu kopce...Nade mnou se do výšky vypíná rozhledna ale já usedám pod ní do opuštěného kruhu laviček a mlčky se dívám do dáli....






                                           Den první......odpoledne..

Oběd v restauraci na Svatoboru byl skvělý, ještě teď cítím tu výbornou chuť, je na ní poznat že kuchař svou práci miluje - vzácný to okamžik...Chvíle odpočinku, zapít trochou vody a kletr už zase pevně sedí na zádech a začíná sestup...Cesta dolů ubíhá rychle a ani moc nevadí krátký traverz napříč svahem na druhou cestu. Prodírání se divočinou, uprostřed zarostlých balvanů není zrovna bezpečná záležitost ale když člověk nespěchá uvidí obrazy které by mu jinak navždy zůstaly utajeny...Jsem na druhé cestě a blížím se k okraji lesa, chvíli se kochám vyhlídkou dolů na Sušici a se zalíbením pozoruji mámu ovci s jehnětem jak se popásají a mlčenlivými posunky se domlouvají...Tyhle zastavení mám také rád, promlouvá z nich život v jeho nejryzejší podobě....Další cesta mně vede zpět k autu a já vyrážím cestou okolo kopce tentokráte za výtvory lidí. První zastavení mně ohromuje Hrádek a jeho kouzelná atmosféra ukrytá uprostřed tuctové vesnice. Socha jako by vytesaná rukou řeckého umělce a park s fontánou která do duše přináší klid...Jen na chvíli usedám a jen tak pozoruji tu krásu a zhluboka nasávám tu harmonii ...ještě dlouho budu tu vzácnou chvíli uchovávat v paměti...






Popojíždím o tři kilometry dál a ocitám se v malé vesničce na planině obklopené kopci Šumavy. Kašovice - tvrz místních zemanů, přestavěná na hrádek mně připomíná chvíle mládí, kdy jsem se tu po okolí toulal a na tvrzi taky jednou přespal. Ale připomíná mi i jednu dobrou kamarádku, s duší propadlou Šumavě stejně jako já ...Ahoj Lucko :)) Chvíli postávám a procházím se alejí která ve dvou soustředných kruzích obklopuje to torzo zapomenuté slávy....Má cesta ale nekončí a já se opět přesunuju pár kilometrů dál k dalšímu místnímu klenotu a tou jsou Velhartice.Pokaždé když tudy projíždím, naskočí mi bezděčně ty verše známé básně : 

                                                          Král Karel s Buškem z Vilhartic 

                                                          teď zasedli si k dubovému stolu -

                                                          ti dva už pili mnohou číši spolu 

                                                          a zapěli si z plných plic.

                                                         "Nuž dej sem zlaté číše, páže,

                                                          a nalej vína - dolej výš -

                                                          dnes, pane Bušku, čehos zvíš!"

                                                          král Karel vesel káže


Hrad samotný jen stěží uvidíte v celé jeho kráse a tady se opět projevuje kouzlo geocachingu - zadýcháný a urváný z výstupu do prudkého svahu, se špinavýma botama a odřenou rukou, objevuji dva poklady na tom snad nejnepřístupnějším místě tohoto kopce. Prvním pokladem je samotná schránka keše a druhým je ten, který se mi naskýtá když se otočím ke svahu zády..Velhartice v celé své kráse...
Oněměle stojím a nechám se mlčky prostupovat duchem zašlých století.....







                                   Den druhý......ráno


Mlha... už to slovo z ní tajemně, s nádechem strachu ale taky dobrodružství. Mlha - to je zvláštní stav duše,  je to  tajemství, bloudění a nalézání když se z bílé peřiny ozve zvon na hřebeni některé ze šumavských chalup..Mlha to jsou ztráty a nálezy nevšedních dnů...
Probouzím se příjemně odpočinutý a první pohled směřuje přes okno ven. Někdo by možná zabručel a zahrabal se do peřin ale já stojím u okna a začínám se kochat tou nádherou...přesně takovou Šumavu mám rád - bez všudypřítomných turistů, bez hluku a neklidu, Šumavu v té její pravé niterné kráse..rozhodnutí netrvá dlouho je vlastně úplně jedno kam povedou mé kroky ale přesto aspoň v hrubých obrysech plánuju trasu, balím nejnutnější věci a s kletrem už pevně posazeným na ramenou vyrážím...Vycházím směrem na Hrad Kašperk, mocné sídlo českých králů, odjakživa střežící zlatou stezku...Kochám se omezenými pohledy na to, jak se vše kolem mně pomalu rozpouští v té bílé kráse a postupuju po známé cestě. Po několika kilometrech však zjišťuji že jsem ztratil směr...Šumava, ta kráska kterou tak miluji mně uvěznila !!! Chvíli se zoufale snažím zorientovat a při tom prožívám to, co nesčetné generace přede mnou. Už se mi zdá že jdu správným směrem , abych za chvíli zjistil že jsem opět ztracen...Usedám a přemýšlím, na tohle mé síly a ani poměrně dobře vyvinutý orientační smysl nestačí. Nezbývá než využít to, co ti přede mnou k dispozici neměli..Chvíli šátrám v kletru a nacházím GPS navigaci.





Přístroj funguje spolehlivě a já zjišťuji, jak moc jsem se odchýlil od původní trasy. Nastavuji cíl cesty na Kašperk, vycházím a po pár kilometrech se přede mnou z mlhy vynořuje mohutná silueta jedné ze dvou věží. Jsem u cíle a já se nemohu nasytit toho tajůplně krásného pohledu. Obcházím hrad a znovu a znovu si představuji těžký život který tady, na místě odloučeném od všech osad, na místě utopeném v černi temných hvozdů, zažívala hradní posádka střežící tento odlehlý kout naší krásné země...Dovnitř do  hradu už nejdu  a pomalu se vydávám na další pouť. Má cesta pokračuje na místa ještě opuštěnější a tajemnější  a já se vydávám vstříc novému dobrodružství, vstříc novému tajemství  vstříc neznámé a mlčenlivé a přesto mně tak blízké tváři Šumavy....






                                       Den druhý......odpoledne

Trasa je jasně stanovena - Ždánov - Královský kámen - Javorník
Vy kteří trochu znáte tento krásný kout se asi usmíváte pod vousy - na takovou trasu by se z Kašperka vydal chvíli před polednem jenom blázen - ale ať, jsem blázen - blázen do tohoto, mému srdci tak blízkého kraje...První kilometry mně ještě vedou po vcelku udržované cestě ale v okamžiku kdy překračuji cestu Kašperské hory - Nezdice jsem už zase sám uprostřed tajemna mlčícího hvozdu. Nepospíchám, chvílemi zastavuji a dotýkám se těch něžných živoucích bytostí - květů, listů, všeho co lemuje svou překrásnou krajkou v mlze se ztrácející cestu. Znovu a znovu se těším pohledem na kraj který jen matně a opatrně vykukuje z mlžného závoje. Přicházím k bunkru betonovému to památníku dávno zašlých časů - časů naděje, odhodlání, zklamání a rezignace. Zvláštní jak často tento příběh i dnes prostupuje našimi životy. Možná v jiné formě, možná v jiné době ale stále aktuální a živý.Nořím se mezi chladné a vlhké stěny bunkru a náhle mně uchvacuje pohled svou symbolikou až neskutečný. Pohled skrze střílnu ze které kdysi vykukovaly smrtící zbraně na květy symboly lásky a míru...





Ždánov - torzo opuštěné vesnice jež prozrazují v hromadách kamenů skryté základy domů. Domů, v nichž po staletí žili lidé, den co den bojující o  své nuzné živobytí uprostřed země nikoho. Po staletí tu pracně obhospodařovali svá políčka, na kterých se jen jako by zázrakem něco urodilo - zima začínala brzy - mnohdy už koncem září a končila koncem dubna...Zima, kdy ze stavení ztracených v závějích sněhu vykukovaly jen kouřící komíny a zemřelí museli na poslední cestu čekat i několik dní...Každý normální člověk by pokračoval po cestě dál , ne však já - na vrcholu Ždánova šplhajícího se do výšky přes tisíc metrů je ukrytý poklad ...geocaching - štěstí a prokletí v jedné osobě - malá krabička, která mně žene výš a výš. Už není žádná cesta není žádný směr -  je jen střelka kompasu a kopec, ztrácející se někde nahoře v mlhách....






                                                  Den třetí......ráno

Něco vám povím: Ty kopce jejichž vrcholky jsou skryté v mlze, ty lesy které vás sevřou ve své temné náruči a nepustí, ty řeky jejichž dravý proud vás unáší do nekonečna, ta obloha neustále měnící svoji tvář...To je má Šumava. Klidná a mírná, prudká i nebezpečná, mrazivá i hřející...tyto myšlenky mi probíhají hlavou ve chvíli kdy se blížím ke Kašperským horám. Dnes jen krátká zastávka a pokračuji dolů k Otavě..Od ní se pak šplhám výš Hartmanicům ale ještě dříve než je dostihnu odbočuji z cesty a vydávám se ke starému židovskému hřbitovu. Procházím loukou a sleduji korálky kapek jež tu po sobě zanechala včerejší mlha, kovový křížek připomínající člověku jeho pravé lidství, kytky zdobící louku i mokřiny..... 







Přicházím ke hřbitovu, pamětníku mnohých smutků, k místu odpočinku a vysvobození, k místu klidu a modliteb k místu rozhovorů s těmi na druhé straně. Stojím a se zavřenýma očima si představuji ty životy jejichž pouť skončila právě zde. Dnes už mnoho nezbylo, lidská nenávist nejdříve poničila ty památníky dávných životů a čas dokončil dílo zkázy.... procházím se tak mezi zbytky rovů a přicházím  k připomínce lidské zloby a nenávisti po druhé válce...
Tak už to v tomto smutném světě chodí, viníci uniknou a nevinní místo nich sklidí jejich zlou setbu......





                                              Den třetí......odpoledne


Zastavuji v Hartmanicích a vystupuji na horu Hamižnou. Tady, uprostřed kopců luk a lesů vystupuji výš a výš až na samotný vrchol  a místě kde končí vlek usedám na kámen a pozoruji život dole ve městečku. Další kus cesty za mnou a já zastavuji u řeky mého života...Křemelné. Řeka tichá opuštěná vyhýbající se velkým obloukem lidským sídlům řeka klidu a zapomnění a řeka věčné naděje. Dívám se do vln a vzpomínám na chvíle strávené v jejím objetí, na chvíle které jsou nesmazatelným písmem vyryty do mého srdce...






Cestou podél břehu mé řeky přicházím na další místo, kde dlouhá a slavná historie šumavských sklářů leží skryta pod, o historii tohoto místa nic neříkající, loukou.   Frauenthal....Místo tří osad a místo velkých skláren a brusírny. Tady se po generace rodili, žili a umírali lidé, jejichž stopy zmizely v nenávratnu dějin. Procházím tímto místem a hledajíc stopy dávno zmizelých životů objevuji stopy života nového. Na okraji řeky téměř na dosah vody úřadovala bobří rodinka jeden ,druhý, pátý strom ležící úhledně položený podél řeky, připravený k transportu na bobří hráz. Nový život, který tu vzniká na troskách toho starého, nový příběh tohoto, bohem zapomenutého a přesto požehnaného kraje...







                                       Den čtvrtý......ráno

Hory Kašperské... město uprostřed kopců a lesů, město zelené a zlaté...Tu zelenou auru mu přidávají okolo stojící hluboké lesy, jejichž kruh ho obtáčí a zlaté ? Kopce okolo města provrtány jsou nespočetnými chodbami, památkami to na dávno pominutou slávu, kterou v těch památných dobách znamenala těžba zlata...Dnes je městečko líné a ospalé a pomalu se kroky prvních lidí probouzí do nového dne. Líně si zívne, protáhne se a otevře doširoka své oči ....








Uprostřed náměstí se jako dominanta města tyčí do závratné výše arciděkanský kostel sv. Markéty  pamětník dávných časů časů víry a pokory, časů válek a násilí, času útlaku i času svobody...Sedím mlčky na lavičce před kostelem a pohled mých očí, líně prochází  detaily fasády - kované mříže, zábradlí, zdobené kliky. Jsou to svědci lidského umu jež tu už stovky let připomínají ty, kteří tu nevšední krásu stvořili...Procházím pomalu náměstím a mířím městem ven  k dalšímu z kostelů tentokráte postaveného mimo město....Stojí tu, jako věčná připomínka na ty kteří zde každou neděli nasávali a prohlubovali svou víru, vzpomínka na ty jež psali historii tohoto krásného města





                                   Den čtvrtý......odpoledne

Další cesta mně vede ven z města, tam kde to mám rád, blíž ke stínům lesa , blíž k něžným kobercům zelených trav, blíž k těm tvorům kteří tu žijí své, lidským zrakům skryté životy ..Mravenci se svou nekonečnou harmonií pohybů po pyramidě mraveniště, sršáň v klidném zamyšlení,  který mně jen po očku sleduje co tu vlastně v jeho hájemství dělám...Neútočí, ví že sem patřím stejně jako on. Oba se sledujeme mlčky ale mluví naše srdce a jejich slova křižují tou kratičkou vzdáleností mezi objektivem a jeho křídly...





Mé další kroky opět směřují dál do hlubokých lesů nahoře nad Sušicí. Kopec je táhlý a místy i strmý, ale já už čtvrtý den aklimatizace nepociťuji únavu, cítím souznění s kopcem, lesem i cestou, která mně vede stále výš a výš k vrcholu Sedla.Na konci té cesty se do závratné výše tyčí nedávno postavená dřevěná rozhledna a ten výhled nad vršky stromů je opravdu úchvatný...Ještě než začnu sestupovat po schodech dolů, zahlídnu na jižním obzoru siluetu Kašperka symbol to dnešní cesty po dlažbě města i po koberci utkaného z jehličí....





                                  Den pátý......ráno

Sluníčko nesměle vykukuje za kopcem a já balím na cestu. Den pátý ..dnes nechám auto odpočívat a vyrazím po svých - tam kde jsem doma a kde se cítím nejlíp - ke Křemelné - k hoře i k řece.. Má cesta začíná na Pašteckém mostě přes Otavu a já uprostřed mostu zastavuji abych si připomněl , ty mnohé chvíle, kdy jsme dole v té bouřící vodě proplouvali na raftu..Trochu mi to připomíná život - když se nechceš převrátit a vymáchat se ve studené vodě musíš vždy mířit přídí po vlnách - nemá cenu se otáčet, nebo se to snažit brzdit proud tě stejně vždy ponese stejným směrem - musíš splynout s vlnami a jen si v nich ze všech sil  hledat tu svojí bezpečnou cestu... přecházím most a vystupuji na cestu do kopce směrem na Paště. Cestou pozoruji patníky které tu před více než sto lety zasázeli lidé a přemýšlím jak těžký život tu v těch dobách museli mít...Seshora zazpívá nějaký ptáček  a já ho ze zoomem na doraz nacházím vysoko ve větvích je to dnes můj jediný přítel a průvodce...





Cesta vede stále výš ale já nespěchám, jednak nestačím s dechem ale také si to chci co nejvíce užít a vychutnat si to. Často se zastavuji a pozoruji ty vzácně křehké chvíle života které mi tu příroda na každém kroku ukazuje. Je to krása pozorovat ty detaily, které nejsou pouhým okem v té záplavě všeho kolem moc vidět. Člověk se musí umět dívat i v makro - pohledu aby pochopil, aby se ztotožnil aby to přijal...Na Paštích pár nadšenců staví kapličku na místě té staré, která tu stávala po staletí a až po druhé válce ji ji hloupost a fanatismus odsoudily k záhubě.. Nyní se rodí znova díky paní Malé...spisovatelka - Klostermann v sukních která se tu narodila a dodnes se na tato místa vrací...Její knížky a její vyprávění o životě prostých lidí mi hodně přiblížilo k srdci tato místa. Můj druhý domov to byl už dávno před tím, ale ten nový pohled - historie - stále živé příběhy mi ho do srdce vryly ještě hlouběji. Vystupuji stále výš, ke starým štolám které tu zanechali po sobě  generace zlatokopů míjím další nedávno obnovenou kapličku a blížím se k místu které je mému srdci, vlastně ani nevím proč, obzvláště blízké - Ebenwiese - rovná louka. Ještě chvíli před tím, než se vnořím do lesa zastavuji u výhledu do údolí Křemelné.. Stojím, skoro nedýchám a všemi svými smysly do sebe nasávám tu krásu....Je to ona - má Šumava v celé své zvláštní, někdy možná trochu drsné,  kráse.... 





                                   Den pátý......odpoledne

A má cesta pokračuje od vyhlídky k lesíku..V místech kde ještě po válce bývala louka je dnes padesátiletý les a uprostřed něho nečekaně  překrásná alej, na jejímž začátku stával výstavný královácký statek patřící do Stodůlecké rychty. Procházím tím zvláštním místem a hledám pozůstatky po lidech kteří tu kdysi žili...Po cestě se ke mně blíží podivná trojice mladší žena starší paní a pes. Chvíli je pozoruju a dávám se s nimi jen tak do řeči .. Paní se začíná vyptávat jestli vím kde jsem a já odpovídám že ano. Potom pokládá další otázku - odkud tahle místa znám a já po pravdě odpovídám že z knih Klostermanna a paní Malé ..Paní nasadí tajemný úsměv a povídá  JÁ JSEM MARIE MALÁ !!! Je to zvláštní chvíle, na místě které jsem pro sebe objevil díky ní, na místě jejího mládí a mého života se setkávají dva úplně cizí lidé a najednou cítí že jsou si hodně blízcí.....je to zvláštní a vzácná chvíle...rozhovor se v tom okamžiku uvolňuje a mluvíme spolu jako staří známí  spojuje nás láska k tomuto místu, láska k Šumavě. Marie mi vysvětluje další cestu k místům bývalých usedlostí, loučíme se a já vyrážím dál a ještě několikrát se ohlédnu za tou, z nebe spadlou trojicí...







Další cesta mně vede na statek Stimling a od něj cestou dolů k Otavě k osadě Wunderbach...procházím místy kde před pár desítkami let žili lidé, budovali tu svá obydlí, na malých políčcích podél sloního potoka si pěstovali to co tu mělo šanci vzejít a chovali jednu dvě kravky které bývaly tím nejcennějším co měli...Procházím těmi místy a ještě vzdáleně slyším výskot dětí které se honí podél potoka křik sedláka na podomka který zase něco zkazil,  stařečky sedící na prazích svých výminků a nepřítomným pohledem těkající od potoka k lesu a zpátky . Před očima se mi odvíjí celý ten příběh který jako by skončil včera. Usedám na kámen k potoku a zasněně pozoruji okolí. Tu zahlídnu podezdívku kdysi výstavného domu, tu zbytky křížku tam zase krajáč na mléko a vše to hlídá a chrání ze starého ušmudlaného obrázku panna Marie - ochránkyně mnohých. Nechce se mi odsud ale čas je neúprosný...Sestupuji dolů k Otavě a po levém zarostlém břehu se blížím k Rejštejnu. Zdá se že vše půjde hladce ale najednou se ocitám v pasti... Jen pár desítek metrů před Rejštejnem se svah vlevo od mně mění na příkrou skálu která zasahuje hluboko do vody...To je konec skála obejít nejde cesta nahoru je neschůdná a mně nezbývá než se otočit a vydat se několik kilometrů zpátky...Ještě chvíli zoufale hledám na cestu a jen ta z legrace stopuji okolo jedoucí raft se šesticí veselých chlapců a dívek...a světe div se, snad na přímluvu té svaté Marie ze zašedlého obrázku začínají mladí vodáci kontrovat, otáčí raft a přiráží ke mně ke břehu.... I to je jedna z tváří tohoto kraje - Stromy rostou a usychají, domy se postaví a zase zboří, lidé se rodí a umírají a někde nad tím vším nad vší tou pomíjivostí  zůstává ve svých tisíci tvářích stále stejná má láska .....

                                                                             ŠUMAVA