Dvě tváře svobody ... (two faces of freedom)

...

Zakletá princezna ... (cursed princess)

Pršelo a vůbec byl takovej divnej den. Už pátým dnem nešel Darling a my napouštěli vodu z vrtu do kýble a poznávali tak při tom, jaký to bylo před x-lety. Nic moc pohodlí. Ve vrtu byl naštěstí maluch kterej sice na vodovodní řád v domě nestačil, ale vytlačit vodu z třicetimetrové hloubky do kýble za dveřma s přehledem zvládl :) 

Konečně přijel instalatér a taky elektrikář (jak jsem zjistil později jeden bez druhýho nemůže bejt (tedy na tu instalaci nové Nautily ;)), a tak jsem milýmu vodákovi přinesl žebřík a pustil ho do tý dvoumetrový hloubky co tvoří čtyři skruže, aby tam udělal co udělat měl.

"Máš tu žábu, co s ní ?" Ozvalo se najednou z díry ! "Hlavně ji neubližuj, třeba je to zakletá princezna" naklonil jsem se přes okraj tý skruže. Byla na dně, malá smutná, ale chytit se dát nechtěla. Chvíli jsem pozoroval, jak se vodák v té skruži o průměru jeden metr v té dvoumetrové hloubce s tou nešťastnou princeznou honili, ale dobrá vůle nakonec i přes odpor milé princezny zvítězila a vodák mi ji přes okraj té skruže vítězně podával. Chvíli jsem přemýšlel jestli ji nemám políbit, ale pak jsem si uvědomil, že mám doma jinou a jak by to ta druhá asi těžko nesla, kdybych ji domů přivedl další princeznu. A tak jsem milou žabku alespoň pohladil, řekl jí "promiň" a vypustil ji do trávy. "Budeš si muset, má milá, najít jiného prince, páč tenhleten už je zadanej". Myslím že to pochopila, páč mi chvíli koukala do očí, potom pokrčila rameny a odhopkala pryč ... 

A víte vy co ? Možná že to ani žádná princezna nebyla, páč ta by se nechala chytit ráda  a uznejte, líbat nějakou, byť docela hezkou, žábu - Fůůůůůj ;)

...

Sen ... (dream)

Zdál se mi sen. Ono by se vlastně nic tak zvláštního nestalo, kdybych si ho nepamatoval. Já si totiž své sny až na výjimky nepamatuji. Byl to zvláštní sen, jak už sny bývají. Stál jsem se svým nejlepším přítelem na louce, okolo nás spousta lidí a uprostřed toho kruhu z lidí viselo lano, co vedlo někam do nebe. Můj přítel se na mne usmál, chytil se lana a začal šplhat. Ještě když byl vidět, mávl na mne rukou ať ho následuji a šplhal dál tak vysoko, až se už skoro ztrácel v mlze. Chytil jsem se lana a jasně jsem cítil jeho jádro a oplet. A tak jsem se přitáhnul, pověsil se, přehodil pravou nohu přes lano a zadní stranou ji vrátil zpátky tak, až se mi lano položilo na nárt.  Druhou nohou jsem ho přišlápl a natáhnul se výš. Ani nevím, jestli jsem v tom snu měl více síly, či jsem byl naopak lehký jak pírko. Šplhal jsem a šlo mi to dobře, konec lana ani svého přítele jsem však pořád neviděl, ztrácel se mi v mlze. Natáhnul jsem ruku abych se, jako už pokolikáté, přitáhl, ale najednou jsem v dlani ucítil jen oplet, byl měkký a poddajný - jádro zmizelo ! Tak jsem zvedl oči a ustrnul jsem hrůzou. V ruce jsem třímal volný konec lana. Ten pád si nepamatuju, proběhl tak rychle že sekunda by v porovnání s tím okamžikem byla rokem. Hlavou mi v té kratičké chvíli proběhl celý můj život a já se s ním začal loučit. Lana jsem se však nepustil, držel jsem ho pevně, jako by mne ještě mohlo zachránit. A světe div se, najednou jsem stál na zemi a já ho pořád ještě držel v ruce. Nevím co se stalo a nikdy se to nejspíš nedozvím, přetrhlo se to lano nebo ho někdo odříznul ? A jak jsem se dostal bez zranění na zem, snesl mne snad na svých bílých křídlech nějaký anděl strážný ???

Nevím a možná že to ani není důležité, důležité je to, že jsem zase na zemi a můžu žít (a jít) dál ... 

...

Na cestě s Bombelkou

Barvy podzimu obarvily opět ten kraj co mám tak rád. Vzal jsem Bombelku, foťák a prostě jsme spolu jen tak jeli hledat svá dobře utajená štěstí. Hledali jsme je ve starých, opuštěných staveních, plných dávno zapomenutých příběhů, ve hřívách koní rozfoukaných větrem, v bublání potoků a věčném neklidu řek, v majestátnosti tiše šumícího hraničního hvozdu. Ve sladkosti zralých plodů, v posledním z rozkvetlých květů, v polozapomenutých verších básníků a zpěvu ptáků. Tam všude jsme je hledali a také nacházeli ...

Nejvíc těch šťastných okamžiků jsem ale stejně nalezl v dětském úsměvu. :)

...

Jak jsme stěhovali medvědy ... (As we moved the bears)

Těm, kdo mne sledují pravidelně, je tato fotografie jistě povědomá. Medvěd i s medvědicí jsou stejní, jen změnili bydliště. Ale abych začal od začátku... Oba medvědi se narodili u lípy - tedy abych byl přesný v čajovně a kavárně "U Lípy" kterou vede paní Petra se svým manželem a dcerou. Paní Petra je učitelka a učí na místním gymnáziu a ve volném čase, jak už to tak učitelky dělají, pořád něco tvoří a vymejšlí, no a protože je milá a náramně upovídaná, vždy když s malou Magií jedeme na kolech do Vodňan, nezapomeneme se "U Lípy" zastavit na kafíčko, pokec a nějakou tu mňamku. Jednou jsme si sedli ke stolku a na parapetu okna, hnedle vedle nás, seděla tato povedená dvojka medvědů. Oběma se nám tak zalíbila tak, že jsme si řekli že si jednoho z nich pořídíme. Jenže kterého ? Maggie chtěla medvěda, já zase medvědici, páč mi připomínala jiného medvěda z dětství, co sem ho měl až k samému okraji dospělosti, než jsem z domova natrvalo odjel. Nakonec jsme se rozhodli pro medvěda a za symbolický peníz (vezmu-li do úvahy pracnost) jsme si ho od paní Petry (která ho za dlouhých zimních večerů sama uháčkovala) pořídili, posadili do batohu a odvezli k k nám domů. Milý medvěd dostal místo na parapetu okna v ložnici, aby měl krásný výhled a zdálo se, že vše bude v pořádku, Maggie měla svého medvěda, já zase spokojenou Maggii a jen ten medvěd, jak tak seděl na tom parapetu a koukal do tý krásný, létem provoněný zeleně, zdál se mi býti trochu posmutnělý. A bylo to opravdu tak, měl všechno co si mohl přát, ale uvnitř byl sám. A když je medvěd (člověk) sám, je logické že je smutný a chřadne a smutí a kouká smutně ven, ale nevidí tu krásu venku, vidí jen svou samotu. A tak jsem se rozhodl že k medvědovi patří medvědice, přesně ta, co jí má tolik rád a že mu ji tedy, aby nebyl tak sám, pořídíme. Jenže zrovna bylo období, kdy bylo plno práce a návštěva Lípy se nám tejden od tejdne odkládala a v nás rostlo napětí, jestli paní Petra medvědici neprodala někomu jinému a jestli milá medvědice na medvěda nezapomněla a stále na něj, tak jako medvěd na ni, myslí a jestli se nakonec shledají. No nebudu vás dlouho napínat. Čas ke kolovejletku dolů do města se nakonec našel a medvědice v čajovně "U Lípy" na svého medvěda pořád věrně čekala. Když jsme ji pak posadili do batohu, aby jí cestou nevofouklo, byla celá rozechvělá a taky šťastná, páč medvědice bez medvěda je ještě o malej kousek smutnější, než medvěd bez medvědice. A od těch dob, kdokoliv k nám přijede, najde milou medvědici hnedle vedle medvěda u nás v obýváku na tej bílej sedačce (co sme si onehdá přivezli ze s Plzně;) a tulí se k sobě a je jim dobře ...

A tak mne k tomu příběhu napadl dopis apoštola Pavla Korintským :

• 1Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
• 2Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
• 3A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
• 4Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
• 5Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
• 6Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
• 7Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
• 8Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
• 9Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
• 10až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
• 11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
• 12Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
• 13A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

...

Náhrdelník z perel ... (Art deco)

Která by po něm nezatoužila - po náhrdelníku z perel, jež by na její nahé hrudi zvýraznil její jedinečnost. A přesto ho dostala jen jedna jediná, na nesmírně (v měřítku života) krátkou chvíli a jen jeden jediný člověk měl to štěstí ji s tím nádherným šperkem v tom vzácném okamžiku vidět. Byl jsem to já ! Stál jsem tam v tom ranním chladu jako strnulý a nemohl od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná ... Čas se zastavil a ten neskutečně krátký okamžik jako by trval neskutečně dlouho. Pak vyšlo slunce, vysušilo perly a jen jejich zářivé odlesky ještě chvíli poletovaly oblohou...

Nejsem nikdo, jen dokonale utajený básník v těle tesaře, ale jsem bohatý ! Vždyť kdo může říct, že viděl nejkrásnější ženu světa s náhrdelníkem z perel  ?

...

Horažďovice ... (town Horažďovice)

Vždycky jsem si myslel, že Horažďovice jsou ošklivým městem a to jimi cestou na Šumavu projíždím téměř pokaždé (cesta přes Vimperk mi vždy z nějakého důvodu přišla příliš zdlouhavá). Jednou, když jsem Horažďovicemi projížděl, všiml jsem si vstupní brány městského opevnění, co je vidět z průjezdní komunikace a řek jsem si, že se tam musím někdy zastavit a podívat. A tak jsem to o pár měsícu později, shodou okolností na první školní den, taky udělal. Zaparkoval jsem a procházel starým městem a musím říct, že navzdory svým dřívějším pocitům, jsem si ho zamiloval na první pohled. Jestli to bylo tím množstvím školáčků co se úderem deváté vyrojili na náměstí a téměř celé ho zaplnili, nebo místem samotným, nedokážu posoudit, ale tak nebo tak, zůstal pocit, že to centrum města je kouzelné. Od té doby jsem tam byl už podruhé a pocity byly stejné. Někdy je prostě lepší, kouknout se podruhé či po třetí a pořádně, páč první letmý pohled nám o skrytých zákoutích nepoví zhola nic. A tak se Horažďovicům omlouvám, páč jsem se mýlil. A když se člověk zmýlí, měl by si to i přiznat. A tak se se mnou znovu Horažďovicemi projděte a dobře se dívejte, páč to důležité a podstatné, nemusí být vždy na první dobrou zřejmé :))

...