Dostal jsem strach a ten docela obyčejný strach, že jedno
jediné slovo či pohyb způsobí na druhé straně bouři, jako by mne najednou
svázal a pohltil. Bál jsem se pohnout, bál jsem se otevřít ústa, položit ruce
na klávesnici, nejraději bych až do konce svých dnů spal spánkem spravedlivých.
Nemůžu být přece příčinou následků ! Raděj bych se neviděl - a co když
přece...??? A jak jsem tam tak stál, jen nepatrný kousek od okraje toho srázu,
promítal se mi před očima ten následný děj. Příčinu vystřídal následek, který
byl příčinou dalšího následku, již mnohem většího a tak pořád dál až k tomu
konečnému, co na konci té dlouhé řady bořil domy, ničil životy, měnil osudy.
Chtěl jsem najednou to vše zastavit, ale už to nešlo, jeden z titánů byl
vypuštěn... Zhroutil jsem se ! Metamorfoval jsem sám do sebe, až jsem byl menší
než jedna jediná myšlenka, menší než jedna jediná buňka mého já. Kde a kdy to
skončí ???
Probudil jsem se a nevěřícně zíral na svět kolem sebe, ne,
to nebyl ten svět z mého snu, svět po té hrozné bouři, byl to svět mnoha
následků a mnoha příčin, prolínajících se zvolna v tom nekonečném chaosu
reality. A pak jsem dostal bláznivý nápad roztáhnout křídla a prostě jen tak
vzlétnout. A letěl jsem, už jsem se nebál...
Říkal ten můj děda Horskej, že čeština je ten ouplně nejvíc nejkrásnější jazyk na celým širým světě a já s ním souhlasím, páč ve kterým jazykovi by se mohlo státi, že slovem "kolotoč" vystihnete zároveň ten neustále se točící vynález a zároveň charakter celýho toho dne, co byl po tom páteční vejletku šumavským, napnutej k prasknutí. Ale abych se ještě vrátila k tomu pátku - což má souvislost s tím následným, musím vám prozradit tu anabázi s tím, jak jsem díky němu přišla k těm ouplně nejvíc nejkrásnějším růžovejm šatkům z černejma puntíkama a taky k fialovoproužkatýmu kartáči na vlasy a k těm barevněculíkatejm gumičkám. Že pro mě udělá můj Horskej děda první i poslední sem věděla už dávno, ale jako starýho pána, co provází mladou dámu do butiku se šatkama sem si ho opravdu představit nedovedla ! Za všechno vlastně může má zlatá mamka - která krom toho že je zlatá, je totiž i ve svým mladým věku taky dost sklerotická - skoro jako ten můj děda, v tom svým starým. A tak se taky stalo, že sem na ten vejletek šumavskej neměla pražádnou pláštěnku a v vzhledem k tej předpovědi, co se nakonec tolik lišila od skutečnýho počasí, sme s dědou usoudili, že mi teda nějakou tu pláštěnku koupit musíme, páč malá túristka bez pláštěnky, je jako kohoutek vodovodní bez vody... Hmmm... Cestou na tu Šumavu sme teda zastavili v tom městě Vodňanským a na náměstí zapadli do prvního butiku co vedla taková milá a hezká paní s takovejma nádherně šikmejma očima. Ta paní ale dědovi řekla, že dětský zboží nevede a že to musíme k jejímu manželovi co má krámek o dva domy vedle. Už když jsme pak vcházeli dovnitř toho druhýho butiku ťamanskýho, všimla sem si těch nádhernejch šatků, co se na mně růžově smály, hnedle ve dveřích na věšáku, ale protože mám nějakou hrdost a nikdy by ste mne neviděli jako ty vzteklý děcka v supermarketu, žadonit o lízátko či podobnou cukrem prolezlou jedovatinu, využila sem malou ženskou lest a jen na malinkatou chvilku se zastavila a chytila do ruky okraj těch šatků, abych pak s hraným nezájmem šla vybírat tu pláštěnku. Můj děda o sobě tvrdí že je dřevo - teda jako nevšímavej, ale já mu to stejně nevěřím, nevím tedy jak jindy a jinde, ale on si, považte, i toho jemnýho náznaku všim a aby si taky nezadal, jen tak, jako by náhodou se mně po tom, co už jsem v ruce měla tu růžovou pláštěnku, zeptal, když už teda v tom krámku sme, jestli bych si třeba nechtěla vybrat nějaký nový šatky. Která ženská by odolala že ? Má hrdost byla v mžiku ta tam a já celá rozradostněná ukazovala na ty růžový v těch dveřích. Když pak děda uviděl tu radost s jakou si ty novotou vonící šatky nesu, neodolal, vzal mne za ruku a koupil mi v tý drogérii, co ji pojmenovali po nějaký tetě, ještě jeden krásnej, fialovoproužkatej kartáč na vlasy a sadu barevnejch gumiček, páč jak děda říká, "culíkatý holky sou beztak nejhezčí"...
Tak vám koukám, že sem se nějak zabloudila v tématu i v čase, ale to nevadí, páč kdybych vám měla popisovat následnej kolotočovej den, byli bychom tu ještě hóódně dlouho a tak to protentokrát vezmu jen tak, letem - světem.
Poprvé v životě v sedle velkýho koně a dostala sem hnedle Hanynku, heč...;)
Holky koňský sou beztak fajn, nejen že mně svezly, ale taky mne s sebou vzali na úklid koňskejch bochánků...
A tohle sou teda ty mý vysněný růžovočerněpuntíkatý šatky...
Po obědě následoval vejletek do Netolic, kde se konal ten kolotočovej jarmark...
Protentokrát se ta zmrzka kupodivu obešla i bez toho flekatýho průšvihu...;))
A na závěr mne vzal můj kamarád netolickej, Kubík, jehož máma se kamarádí s babi Horskou, k sobě na zahradu, kde stála ta modrá trampolína a v ní neuvěřitelný množství skoků, pádů, radosti a vůbec všeho, co si může taková malá holčička, jako sem já, vod takový trampolíny přát...
Můj ouplně nejvíc největší kamarád Kubík, mně pak, když už se chýlilo k večeru a měli jsme jet domů, vzal za ruku, odvedl k východu ze zahrady a ještě dlouho po tom, co naše auto zmizelo za zatáčkou, mi mával...
A tak vám přeju, aby ste měli taky takovýho dědu a koníky a taky Kubíka, páč teprve když tydlencty zdánlivý drobnosti poskládáte jednu ku druhý, zjistíte, že jste měli vlastně docela šťastnej kolotočovej den...
Řikal ten můj děda Horskej, že nejlepší dítě je dítě utahaný jak kotě. A páč ten můj děda, co řekne taky (teda většinou) udělá, tak sme se po tý veskrze povedený anabázi na tej vydrovej řece společně rozhodli, že ten náramnej vejletek šumavskej zvopakujeme a vyrazíme opět ve dvou. Cíl teda nebyl dlouho jasnej, ale děda nakonec na poslední chvíli navrhnul hrad Kašperk, což je prý velkej kamennej dům, kde lidi, v dobách když sem ještě nebyla na světě já a ani ten můj děda, bydleli a aby jim loupežníci a nepřátelé ten krásnej kamennej domov nezničili, obehnali ho ještě vysokou a silnou hradbou s příkopem, bránou a padacím mostem. Jediný co těm lidem lze vytknout je to, že si ten kamennej domov postavili na tom nejvyšším kopci v okolí Hor Kašperskejch, což jak jistě uznáte, je vzhledem k mým krátkým nohám holej nerozum, kterýžto navíc měří tam a zpět dobře přes šest a půl kilometru. Na druhou stranu ale musím říct, že děda se mi ten vysokej vejletek snažil všemožně zpříjemnit, a abych prý se cestou nenudila naučí mne fotografírovat. Takový fotografírování, řeknu vám, je teda náramná bžunda, páč ten obrázek na tej malej obrazovce pobíhá sem a tam a tam a sem a zachytit ho v tý správný poloze je docela náročný. Navíc sem zjistila, že se tomu foťákovi v tom stařičkým mobilovi Samsungovi, co mi ho děda za tím účelem věnoval, náramně líbím, páč proč by jinak ve valný většině případů fotil některej z mých prstů že ? Nakonec musel zasáhnout můj milej děda a vysvětlit mi, že prsty na tom mobilovi musí mít svou přesně danou polohu, páč jak se některej z nich jenom maličko zapomene, v tu ránu ho ten zákeřnej foťák ukraďoší. Výcvik nakonec probíhal následovně: Natáhla sem levou ruku a rozevřela dlaň, pak sem po urputným boji s těma neposlušnejma prstama tři najkratší vohla v kloubu, až nakonec zůstali natažený jen palec a ukazováček, kterýmižto prsty sem uchopila mobil na straně levej. Mnohem složitější to bylo na straně pravej, páč tam sem musela vohnout jen dva prsty a mobil uchopit palcem a prostředníčkem, aby mi ten přebytečnej ukazováček zůstal na mačkání tý spouště co byla na obrazovce. Mnohem jednoušším se ukázalo býti zapnutí mobilu a foťáku, páč tam na prstovým pořadí nikterak nezáleželo. Nakonec sem zvládla i udržení obrázku uprostřed obrazovky, páč děda mi následně vysvětlil, že podřep není zrovna nejstabilnější poloha a mnohem lepší je zakleknout na jedno koleno, tak, jak to dělají ti staří vostřílení fotografové. Bonusem navíc mi pak byl ten barevnej flek na tom koleni, ve kterým se uchoval na věčnou paměť otisk všech těch míst, na kterých sem fotila, což mý mámě milený nebylo zrovínka dvakrát po chuti, ale nakonec sem ji vysvětlila že tak to fotografové prostě maj a jináč to nejde :) Vejletek včetně párku v rohlíku na hradě (ještěže to neviděla babi Horská) a pořádný porce zmrzliny v Horách Kašperskejch se nakonec náramně vyved a s dědou sme si, těsně předtím, než sem po koupeli ve vaně usnula v peří, slíbili, že si to zasejc brzy zvopakujem.
Mějte se fajn a těšte se na pokračování mejch dobrodružství, páč ty už, jak vám mohu prozradit,
