Hobby...

"Dej jim pivo, klobasu (koblihu) a televizu a oni ti budů zobať z ruky", řekl by náš premiér (v demisi). "A ty nepřizpůsobivý (tedy ty svobodomyslný)", dodal bych já, "naši zakleknou". A dobře jim tak, měli čtyřicet let na to, aby se naučili držet hubu a krok a dalších třicet let na to, aby jim konečně docvaklo, že ani to jejich pochybný zvonění klíčema jim nikdy nebylo nic moc co platný (s nad jen s vyjímkou tý chvilkový euforie) a když jim už ani to nestačilo, bůh (tedy já) s nima zatočí ! Tady totiž nejde vo to co chtěj voni, ale vo to, co jsme nebo nejsme, v tý naší nenažranosti a touze po moci, schopni jim nabulíkovat. A že schopní jsme, o tom netřeba mluvit - koukněte na výsledky voleb ! Vono je pro nás nakonec dobře, že nebylo moc z čeho vybírat, páč lidská přirozenost, když už si má vybírat ze samejch lží a zlodějn velí:  "ber tu největší ! Co kdyby "...

Hmm, trochu sem se v myšlenkách pozapomněl a trestuhodně uhnul od tématu, ale budiž mi přičteno jako polehčující okolnost, že mi ty myšlenky vnukla sama ta vyhlášená budějovická výstava. Čekali-li by jste na hobby výstavě (vyjímkám čest) různé nářadí, nástroje, stroje, zahradní a případně chovatelské potřeby, byli by jste zklamáni, páč stánky s touhletou tématikou, na pozadí prázdných ploch, byly ve výrazné menšině. Zato vyznavačům všelikých hadříků, mastných hub a pěkně vychlazené pěny, se vskutku zablesklo na lepší časy.

Ale abych nebyl jen kritický, jak už jsem psal výše, nějaký ty vyjimky se našly a stály za to, mimo jiné třeba díla řezbářů mne přiváděla v úžas, vyřezat takovou sochu, ač nejsem vyloženě nešika, bych si prostě netrouf. K čemu měl připoutat pozornost krteček sice  netuším, ale potěšil oko i duši stejně, jako ty dřevořezby. (škoda jen, že ho neuvidí maličká) Úplně nejvíc mne ale dostal pavilon se zvířátky, páč housátka a kachňátka, odhlédnu-li od jejich smutné budoucnosti, byla prostě neodolatelná.

 Inu, jak se říká, nemusí pršet hlavně když (z pípy ;) kape ...

Jo a jednu veselou musím dodat na konec: Jdeme takhle uličkou a prodavač kdoví čeho, ve snaze přesvědčit mne, že zrovna ten jeho léčivý prostředek musím nutně koupit, povídá mi ve snaze, abych si ten elixír kápl na ruku a přičichl: "Dáte mi svojí ruku ?" a já na to, ani nevím kde se to ve mně vzalo, s bohorovným klidem: "Promiňte už sem zadanej" a on ?  "To nevadí !"... Kam to ten svět jenom spěje ???

...