Život je beztak srandovní. Můžeš si dělat plány jaký chceš a on si to stejně udělá po svým...
Prohlídka dalšího z jižních hradů, tedy "Divína", tyčícího se nad přehradou Ružiná, proběhla ke všeobecné spokojenosti, stejně jako následná cesta do Slovenského krasu. Když jsem pak na parkovišti před Gombaseckou jaskyňou malé Maggii oznámil, že jsem zřejmě pod vodopádem na Poľaně, při tom hraní si se stativem, vytrousil peněženku s řidičákem, techničákem, občankou, kartičkou pojišťovny a nějakejma těma českejma korunama, na rozdíl od všech těch bezchybnejch pipin co by hnedle vystartovaly, jen si povzdychla, usmála se a pronesla neuvěřitelnou větu: "Dokud jsi neztratil hlavu je to dobrý". Chápete to ? A tak jsme zase sedli do auta a vrátili se těch stodeset kilometrů ku Hriňovej, abychom se ujistili, že ta nádherně voňavá louka je tam pořád a voda z toho vodopádu taky pořád padá dolů a že peněženka mezitím už taky změnila plány a zatoulala se kdoví s kým a kdoví kam. A tak jsme seděli na okraji toho lesa, koukali na ty nádherný výhledy dolů do údolí, uždibovali kousky melouna, co ho ten pán za ty nekřesťanský peníze, údajně včera přivezl z jinak křesťanskýho Řecka a počítali čas a kilometry co nám zbývají do Michalovcov a dál na Šíravu. Jasně že se to nedalo stihnout a tak jsme si řekli, že teda najdeme nějakej kemp poblíž tej Gombaseckej jaskyně a strejček Google nám na dotaz "camp ve Slovenském Krasu" nabídl "Dedinky". Chápete to ? Ze Slovenského Krasu udělal ten americkej strejček během malilinkatýho okamžiku Slovenský Ráj ... (Co znamená na mapě světa pár desítek kiláků, že.) A že Ráj je fakt rájem, jsme zjistili už cestou, když jsme se od Hriňovej spoušteli přes Čierny Balog ku Breznu a dál pak tím nejkrásnějším údolím na světě, jež zprava lemuje Muránska planina a zleva Nízke Tatry, aby jsme se, pozvolna se noříc se do Slovenského raja a míjejíc Dobšinsků Ľadovů jaskyňu, ocitli v půl deváté večer, na Palcmanskej Maši. Na stavění stanu už ale bylo pozdě a hlavně zima (9°C) a tak jsme ulehli do jednoho z pokojů hotelu Priehrada, který ač vystřižený jako z doby před třiceti lety a jež jsme uprostřed sezóny obývali snad úplně sami, stal se pro nás na další dvě noci skutečným rájem ...
P.S. Neříkejte to malé Maggii, ale já si navíc, usínaje v teple pokoje uvědomil, jak velkej poklad si v autě vezu s sebou ...
Tohle vám teda musím říct. Víte vy co je to hrací kopec ? Říkáte že ne ? No, není se čemu divit, když jsem to donedávna nevěděla ani já, která až na pár tisíc drobností (jako třeba kolik je čtyři krát čtyři) ví skoro všechno. Hrací kopec je tedy alespoň pro mne docela velká a milá novinka. Když vám totiž táhne na pátej rok, zajímáte se o svět okolo sebe zase o kousek víc než před rokem, kdy vám byly pouhý čtyři. Musím se tedy přiznat, že do toho pátýho mi teda ještě měsíc chybí, ale berte to tak jako by se stalo. Ale abych se vrátila k meritu věci, tedy k tomu kopci, co mu s dědou Horským říkáme "hrací" : Hrací kopec se vlastně vůbec "Hrací" nejmenuje, jmenuje se "V zátiší", je to lesopark a nad vodňanskými rybníky Malou a Velkou Podvinicí ho vymysleli a nechali postavit městští radní. Jakou nám dětem a dědům tím počinem udělali radost je snad jasný. Spoustu atrakcí z voňavého dřeva, naučná stezka čápa Vodňana (Divný jméno pro čápa, což ?) a hódně, hóóódně laviček pro dědu na sezení. Poslední dobou se mi nějak zadejchává a tak je jistý, že pro něj je každá nová lavička dobrá. Já zase miluju různý houpačky, prolejzačky a jiná udělátka, takže se (dá-li se tak nazvat i to dědovo posedávání) tady dosyta vyřádíme oba. A to je vlastně pro dnešek ouplně všechno, páč zazvonil zvonec a poudání je konec.
Slovensko je zvláštní a jedinečné svou rozmanitostí. Na severu ostré štíty Tater a dole na jihu, u hranic s Maďarskem kopce dokonale zakulacené a plné zeleně. Náš přejezd na ohromující hrad v neméně ohromující krajině, Šomošku, proběhl v naprosté pohodě, stejně jako samotný výstup na hrad, stojící přímo na hranici s Maďarskem. Cestou potkáte čedičové varhany a i samotný hrad je postaven ze stejného materiálu. Rozhovor se strážcem hradu, který jako by se vyloupnul ze středověku a následná prohlídka hradu s ohromující vyhlídkou do Maďarska na vesnici "Somoskő" a protilehlý hrad "Szép Kilátás". Večerní a noční Lučenec, s místním průvodcem, neuvěřitelně veselým a na slovo vzatým byl pak zlatou tečkou na krásném dni. Langoš přes půl stolu na místní přehradě, nádherně opravená a v noci nasvícená židovská synagoga, dvě věže budov čnící z mnohem nižší zástavby vzhůru k nebi, snad jako připomínka dvou věží dvojčat v New Yorku ... Střípky, střípky, střípky ... Jen toho času kdyby bylo víc ...
