Když vás cizí, postarší muž z ničehož nic osloví na ulici, je to docela zvláštní, ale stává se to. Když vám ale pak, vidíc na vašem krku foťák, nabídne focení v soukromí svého domu je to víc než vzácné...(pravda, i trochu podezřelé;) Nicméně kdo neriskuje může o něco vzácného přijít a tak jsem neodmítnul. Vešli jsme do mázhausu domu v úzké ulici za náměstím a on mi ukázal fresku jež v poodkrytém fragmentu, utopeném pod pěti centimetry omítky, jež ji na desetiletí či spíše staletí poskytla úkryt, zdobila stěnu místnosti. Procházejíc pak dál centrem města, jež stále ještě sevřeno v jednom ze dvou kruhů hradeb, střežilo ve středověku tak frekventovanou Zlatou stezku, hledal jsem, majíc dosti času, nezvyklé úhly pohledu na tu v obrazech a sochách zakonzervovanou historii...
Když jsem včera ráno psal o tom, že fotit se dá všude a za každých okolností, dokonce i v tom pošmourném dni, netušil jsem, jak velké překvapení mne o pár hodin později, potká. Když se ocitnete na farmě, čekáte tam logicky zvířata a tam, kde jsme se to dopoledne ocitli já a malá Maggie, jich bylo vskutku požehnaně. Počínaje všelikou drůbeží, přes kočky, psy, ovce, kozy a koně, plynule k dobytku a vepřům. Že se na takovou farmu nejede v podpatcích, malé večerní a kravatě je snad každému jasné. Malá Maggie si s farmářem domlouvala své obchodní záležitosti a já se zatoulal na dvůr statku. V první chvíli jsem si pomyslel, že jsem přešel k sousedům a ocitl se v kamenosochařství. Uprostřed nádvoří, mezi všudypřítomným zvířectvem se mistr kameník věnoval své práci. Přistoupil jsem blíž a oslovil ho. Slovo dalo slovo a on mně začal s nepřehlédnutelným zaujetím vysvětlovat svou práci. Já se ptal na různé podrobnosti co mne zajímaly a on mi vysvětloval, co která socha znamená, co symbolizují určité detaily, jaký je jejich příběh. Víte, já si vždy myslel, že socha je jen lepším či horším obrazem něčeho, ale že se v tom chladném kameni může nacházet tolik symboliky a příběhu, to bych nikdy netušil. Je to stejné, jako když píšete báseň. Nenazýváte věci pravými jmény, ale volíte různé obrazy a přirovnání. Sledoval jsem dál mistra a byl jsem doslova uchvácen tím, jak jeho majzlík a kladivo přesnými údery a po malých kouscích formují tvrdý, nepoddajný kámen. Pokračovali jsme v hovoru a mistr kameník, když viděl můj zájem, se najednou zvedl, odložil majzlík a kladivo a řekl mi. "Pojďte, něco vám ukážu". Vedl mne přes celý dvůr ke staré, dávno již neomítnuté kolně a otevírajíc dveře, jež si svým stářím v ničem nezadaly s oprýskanými stěnami, zval mne dovnitř. Počáteční šero matně osvítila skomírající žárovka a v nastalém příšeří se začaly, na neomítnutých, cihlových stěnách, mezi starými botami, líně visícími ze skob a nejrůznějším nářadím, jehož počátek šlo lze datovat do časů dávno minulých, objevovat obrazy, dřevořezby, sochy. Zůstal jsem stát a nevěřil svým očím.
Stál jsem na prahu dokonale utajené galerie !!!
Občas přemýšlím o dnešní době jako o době úpadku. Dávno už nejde o to, co umíte či neumíte, důležité je, jestli to co chcete umíte prodat, a nezáleží na tom, jestli jde o úmění, řemeslo, nebo třeba politiku. Centrem, okolo kterého se všechno točí je marketing a všudypřítomná reklama. Kvalita, řemeslná dovednost ale i ty docela obyčejné lidské příběhy se již dávno ocitly někde zastrčené v koutě. A když jsem se toho dne ocitl uprostřed oné utajené galerie, o které nikdo, snad kromě mistrova nejbližšího okolí nevěděl, řekl jsem si, že ten svět přece jen ještě není tak ztracený, pořád jsou tu skromní lidé, kteří tomu krásnu a myšlenkám dokážou vtisknout podobu a tvář. A není vůbec důležité že je neobdivují a neopěvují davy. Tady jde totiž o něco úplně jiného, jde o ten projev lidství, vnímavosti, empatie a citu a nezáleží na tom, jestli ta díla skončí v soukromí bílé pracovny někde za Plzní, v pokoji bytu někde na Valašsku a nebo ve staré kolně, pár kilometrů od Vodňan.
Důležité je, že ti bezejmenní a prostí umělci mezi námi stále ještě jsou...
