Doteky......

Když dlaní nedosáhneš, vzpomínkou pohlaď jí ....

Přečetl si ty dvě věty nad několika fotografiemi které zahlédl a bylo to, jako by se v tu chvíli, čas i prostor scvrkly do nekonečně malého okamžiku, bylo to, jako by se dotkl sám svých myšlenek, jako by četl sám v sobě....

Ten první okamžik, ten údiv, pak vystřídala smršť myšlenek které nebyl schopen dohonit a které, točíc se kolem, ho jako spirála tornáda postupně pohltily, aniž by jim, byť jen na kratičký okamžik, porozuměl. Zachránily ho až akordy písně, které zaslechl a která ho, jako by z velké dálky, znovu vtáhla do reality obývacího pokoje.

Zavřel znovu na okamžik oči a představoval si ty kroky které vedly autora do toho smutného místa posledních dnů. Představoval si ty ruce které držíc fotoaparát, zachycovaly do svých dlaní a posléze do digitální paměti ty pochmurné poslední okamžiky bytí. V jednu chvíli dokonce uviděl i jeho oči, které ukrývajíc v sobě, v prapodivné spleti smutek, touhu, melancholii a naději , hledaly v hledáčku další obrazy hodné uchování v nekonečné spleti sítě. Co tu asi hledal ? Harmonii souznění, naději, nebo to byl jen útěk od jsoucna ?

Čas běžel a on sedíc u svého stolu psal další řádky druhé kapitoly svého příběhu. Na chvíli si odskočil vyhledat novou skladbu, vykouknul z okna do mrazivého dne a vdechl ten chladivý vzduch z pootevřeného okna. Ještě jednou, jen na malou chvíli zatoužil zachytit myšlenky autora těch pár řádků, znovu se pokusil vyčíst z jeho slov, to, na co v těch okamžicích myslel a co se mu honilo hlavou, po čem toužil. Ty myšlenky vystupovaly jen pomalu a  jakoby z husté mlhy a mu se jen vzácně dařilo některou z nich nedokonale zachytit.

Nakonec to definitivně vzdal a možná, možná to i pochopil...

Byl to on sám, koho viděl skrytého mezi řádky, byly to jeho myšlenky, jeho vlastní sny. Teď už si byl jistý že jim rozumí a že mu nemohou uniknout. Vstoupila do něho vyrovnanost a písmenka v jeho příběhu se sama začala skládat do slov a vět a čím dál tím větší rychlostí zaplňovala čistou, bělobou svítící stránku....

Přečetla si těch pár vět mezi několika fotografiemi které zahlédla na síti a bylo to, jako by se v tu chvíli, čas i prostor scvrkly do nekonečně malého okamžiku, bylo to, jako by se dotkla sama svých myšlenek, jako by četla sama v sobě.....

Míjení.....

Život si s námi někdy pohrává úplně jinak než bychom si představovali, ale možná je to jen výmluva, kterou zakrýváme vlastní slabosti a neschopnost s tím něco dělat.

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Ta místa která tak důvěrně znal, ti lidé kteří každičký den dotvářeli prostor jeho života, dokonce i ty myšlenky věčně bloudící v nadoblačných výšinách - vše bylo pryč.Ještě jednou si protřel oči a začal vnímat tu novou, poněkud nečekanou, ale přesto tak blízkou realitu. "Dáš si snídani ?" ozvalo se odkudsi ze zádveří a někde ve špehýrce dveří letmo zahlédl tu hřívu světlých vlasů. Vstal, dvakrát si opláchnul obličej, jako by pořád nechtěl uvěřit té nové realitě a pomalu vstoupil do kuchyně.Sedl si a nevěřícně pozoroval děj před sebou. Čaj vonící meduňkou si pokuřoval do rytmu tichých tónů, linoucích se s reprobeden, čerstvý, ještě teplý chléb, namazaný tvarohovou pomazánkou s pažitkou a ta všudypřítomná lehce modrá vůně - to byl teď jeho nový svět. "Půjdeme ven ?" ozvalo se z druhé strany stolu a on se náhle přistihl že se dívá do těch modře se smějících očí které pobaveně pozorovaly jeho rozpaky. "Půjdeme" odpověděl kdosi z jeho nitra a on se znovu s údivem přistihl že se přestává té nové realitě bránit......

Cesta k lesu se vinula mezi poli a oni se jen tak loudali a co chvíli se sehli, tu ke květině, tu ke zlatavému klasu, tu zase k nějaké žouželi lebedící si na listu. Aparáty vesele cvakaly a zachycovaly do digitální paměti tu krásu a mezi tím vším poletovaly úvahy a útržky myšlenek. Zvláštní, někdy přišla ta odpověď ještě dřív než se zeptal a někdy přilétla otázka na kterou se právě chystal odpovědět. Bylo to takové souznění že až chvílemi nevěděl jestli mluví s tou bytostí která šla vedle něho, nebo sám se sebou. Les se přiblížil na dosah a oni na jeho okraji usedli do hebké trávy a koukali na mraky, které si nezbedně, proplétajíc se mezi slunečními paprsky, hrály svou nekonečnou hru na honěnou. Slovo střídalo slovo, věta větu a každý jemný náznak, byl odměněn očekávanou reakcí.......

Ani temné stíny lesa nenarušily tu pohodu a souznění. Už hezkou chvíli mlčeli ale přesto cítili, že naslouchají stejným tónům toho větrem se rozechvívajícího jehličnatého království, dívají se na stejná místa skrývající se mezi borůvčím a dotýkají se stejných listů a kmenů. Cesta je vedla dál a oni jen tak bezcílně bloumali a vstřebávali tu krásu okolo stojících velikánů, stojících tu na stráži už desítky, někteří už stovky let. Kolik dvojic viděli projít pod svými korunami, kolik osudů zachytily jejich citlivé kořeny, zaplétající své sítě těsně pod povrchem...To nevěděl nikdo a jen vrásky v kůře dávaly tušit co je ukryto v jejich paměti.

Den se chýlil k západu a oni seděli u krbu, ze kterého sálalo teplo toho vonícího borového dřeva. Místností zněla ta nikdy nestárnoucí píseň Till I loved you od Barbry Streisand a on sedíc u stolku sepisoval ty příběhy, které se vlastně nikdy nestaly a přitom je prožívali každý, bohem jim propůjčený den. Ona seděla v křesle pod dekou, blízko krbu, vychutnávajíc si jeho teplo a  četla dávno minulé a přesto tak aktuální příběhy o lásce, obětavosti a tak vzácném souznění duší...Dříví praskalo, plameny si na protější roubené stěně hrály svou prazvláštní stínohru a její nezaměnitelná vůně se mísila s tím vším do kouzelné atmosféry toho křehkého okamžiku.....

Vstupovali do světa snů a on ještě jakoby z dáli, zaslechl tiché oddychování té bytosti ležící vedle něho a jejich myšlenky se ještě naposledy dotkly, než se definitivně propadly do jiných světů.....

Probudil se do slunečného dne a najednou nevěděl kde je.

Zmizel krb i teplo z něho sálající, zmizela ta kouzelná atmosféra a jen útržky vzpomínek mu připomínaly tu vysněnou realitu včerejšího dne i večera. Otočil se na boku a trochu provinile políbil ten vonící uzlíček ležící vedle něho, jehož vlasy mu vůní, barvou i tvarem připomínají rozvlněný lán. Po druhém mrknutí začal vnímat svět a bráníc se představě toho nelítostného běhu času, povinností a práce se ještě na chvíli zachumlal do peřin - té ochrany před jsoucnem.

Den nebyl nic-moc. V práci zase hoňky, jeden nepříjemný rozhovor se zákazníkem a několik nic neříkajících telefonátů lidí, jejichž smyslem života je přiživovat se na práci těch, kteří něco tvoří. Rozhovor se zaměstnanci o tom, jak tu práci trochu urychlit proběhl docela dobře ale výsledek byl stejně tristní. Prostě vcelku všední, ne moc zajímavý den. Ještě že ho ta práce bavila, ale i na ni zbývalo času čím dál tím míň.

Čekala ho doma s teplou večeří a jen v rychlosti při ní prohodili pár slov o tom, co bude zítra. Zapovídali se až večer v pokoji. Mluvili dlouho a o všem možném - to měl rád - sdílení se. "Ještě půjdu něco napsat, počkáš ?" "To víš že počkám" odpověděla s úsměvem. On se na ni usmál taky a hlavou mu prolétlo jak je krásně skutečná...

Venku se pomalými kroky blížila noc a milosrdná tma, ta věčná utěšitelka bloudících, začala překrývat trápení a starosti všedního dne.On seděl dál u svého stolu a četl si v řádcích svého příběhu. Ona ležela na lůžku, pod blikající lampičkou si četla knihu s nějakými recepty, občas mrkla přes obroučky brýlí na čtení a ve chvíli kdy se jejich pohledy setkaly se na něho usmála. Vrátil se pohledem k popsaným listům a obracel stránku za stránkou, až se dostal na začátek. Hlavou mu poletovaly vzpomínky na ten včerejší prazvláštní sen a vyvstávala před ním spousta podivných otázek. Lítost? Touha? Vděčnost?  Byl zmatený a najednou nevěděl jak to  vše uchopit. Konečně mu začalo svítat, vždyť brečet nad tím, že mu bylo dovoleno ochutnat jen pár kapek té živé vody, by byla jen čirá pošetilost a nevděk. Měl by být vděčný i za ten krátký okamžik který mohl prožít.  Najednou si uvědomil jak málo scházelo k tomu, aby se ten jím napsaný příběh, z ničeho nic přelil do reality. Jen název toho příběhu mu do té nové skutečnosti  příliš neseděl...

                                                           Míjení ?

Vzal propisku a pomalu, jako by si ještě nebyl úplně jistý tím co dělá, přeškrtl to slovo v názvu. Kouknul ven přes okno, s trochou melancholie si povzdechl,  usmál se směrem, kde pomalu zapadalo slunce a nad ten přeškrtnutý název napsal sedmero nových písmen :......

                                                  .........Setkání.........

BMW.....aneb každý nějak začínal.... :)

Zabloudil jsem !  Nebudete mi to věřit, špatně jsem odbočil a spleť úzkých jednosměrek mně přivedla do míst odkud nebylo úniku. Nervy pracovaly - to víte - navigace vybitá a čas tlačil. Začal jsem si a vlastně nejen sobě nadávat a nervozita vesele rostla. No znáte to, cizí město v cizí zemi a nekonečná spleť uliček v centru. Snažil jsem se zapojit orientační smysl ale nebylo to nic platné - žádný záchytný bod. Prostě jsem jel tak dlouho až jsem skončil ve slepé ulici. A tam, zarostlý v trávě odpočíval on. Sen všech kluků....Zastavil jsem a nevěřícně jsem ho začal obcházet a prozkoumávat. On se na mně usmíval a občas mrknul dávno osleplými reflektory. Stál tam jen tak a potměšile si mně prohlížel. Kdo ví co se mu honilo hlavou ? Možná  mi říkal : "Tady jsem, tady mám dveře, ne tam kde jsi zvyklý, ale vepředu. Co kdyby si sáhl na kliku, zmáčkl a vstoupil. Já bych tě konejšivě uložil do koženého křesla a nabídl ti startér. Ty by si zmáčkl to tlačítko a můj motor by spokojeně zavrčel. Točil bys volantem na dveřích abychom se vyhnuli všem záludnostem tohoto světa a já bych tě spolehlivě odvezl kam by sis jen přál." Stál jsem a nevěřícně jsem koukal co že mi to to podivné vozítko povídá a najednou jsem cítil, že mu rozumím. Byl stvořen k pohybu a teď tu už léta stojí a nehýbá se. Byl smutný a s ním jsem byl smutný i já......
Znám kouzlo ! Je úplně jednoduché a díky němu mohu občas  i létat.
Zavřel jsem oči, zašeptal tu kouzelnou formuli a když jsem ty oči zase otevřel, stál tu on - v plné parádě, s novým lakem a tiše švitořícím motorem. On mně usadil do svého pohodlného křesílka a jeli jsme....
Kola se vesele točila, lidé se za námi otáčeli a z hloučku výrostků pokuřujících vajgly se závistivě  ozvalo :      
                                .........   Týýý  jóóó  BMW !!!  .......  

V mlhavém objetí

Včerejší ráno ukryté v mlze ho přivinulo svým tichým objetím.Tyhle chvíle měl rád. Mlha jako by ho chránila před světem, jehož běhu rozuměl čím dál tím míň. V mlze se cítil dobře, bylo to, jako by  s ní splynul a stal se neviditelným. Byly to vzácné chvíle a on si je pokaždé , tak jako včera, vychutnával plnými doušky. Jeho přítel - lovec křehkých okamžiků byl v tu chvíli s ním aby tu krásu uchoval pro dny příští.  A možná, možná někteří z vás v tom obraze vyčtou i ty pocity, jež v tu chvíli měl. A možná, stejně jako on, čas od času zatoužíte rozplynout se v mlze aby vás přijala do svého mlčenlivého, teplého náručí a šeptala vám ty dlouhé, krásné příběhy z jiných, lepších časů.....

Den popošel na své pouti od východu k západu, mlhu vystřídalo slunce a napůl jasná, krásně modrá  obloha,  ale tu chvíli, ten krátký okamžik souznění s tím letmým nahlédnutím do jiných, blízkých světů už mu ten den nevzal. Zůstal skrytý někde hluboko uvnitř, přinášejíc naději, že jednou.....
                                               .....že jednou bude líp.....

Rozhovor s andělem

Je to zvláštní ráno.

To ticho a zář jako by prostupují celým mým světem. Otevírám oči a posadím se do křesla ke stolku, na kterém kouří čerstvě uvařený čaj s vůní máty. Křeslo naproti je prázdné jen chvíli a v okamžiku kdy poprvé mrknu, ho zahalí mlha a jak se pak pomalu ztrácí, vidím, že v křesle někdo sedí .....poznávám ho, je to můj anděl strážný. Celý dům je prozářený tím zvláštním teplým světlem a já ho vnímám celou svou zklidněnou duší.

"Vítej", zazní mi v myšlenkách a ještě před tím, než to slůvko vyslovím, se anděl nepatrně usměje..."nemusíš mně vítat" slyším jeho hlas  "já jsem s tebou přece pořád, to jen ty mně někdy nevnímáš." Zamyslím se nad tou zvláštní skutečností a najednou se mi začínají vybavovat chvíle a okamžiky kdy byl se mnou. Je to tak, jeho neustálou přítomnost najednou cítím docela jasně a zřetelně. Máš trápení ? Ptá se mně a já se opět zamýšlím. Mám, a nemám, vždyť víš, odpovídám. Sám za sebe možná ne, snad by se dalo říct, že jsem i svým způsobem šťastný ale trápí mně to, co se děje okolo mně, trápí mně bolest a soužení mých přátel, mých blízkých. Dokonce i ve chvílích, kdy se usmívám, cítím na pozadí té radosti jejich pocity, které nejsou stejné jako ty mé. Proč jsou tu ty pocity, které pořád vnímám ? Proč mně od nich neuchráníš ? Proč si nemohu tu svou chvíli štěstí vychutnat v celé její plnosti ? Anděl se smutně usměje a odpovídá: "Víš, já ti mohu pomoci jen ve chvílích, kdy tě překvapí něco z vnějšího světa , ale s tím, co do svého srdce přijmeš sám, dobrovolně, s tím ti pomoci nemohu. Jediné, co by ti snad mohlo pomoci, je skutečnost, že každá vzpomínka, každá ta chvíle, kdy cítíš tu zvláštní, jakoby vzdálenou bolest za některého ze svých přátel, jim ubírá na jejich vlastním trápení !"

Usrkávám pomalu ten čaj vonící mátou a nechávám se prostupovat jeho vůní a teplem. Myslím, že už nechci, aby mně ty myšlenky opouštěly, pokud mohou jen trochu pomoci, chci ty těžké chvíle se svými přáteli sdílet. Oni si ten svůj osud nevybrali, ale já ho mohu přijmout dobrovolně a dobrovolně nesené břímě přece již břemenem není.

Rozhlížím se po pokoji a pozoruji ty obrazy které visí na stěně mého života. Jsou nevšední a každý z nich je trochu jiný...Modrá řeka protékající zelenou krajinou, novotou svítící dům dýchající zvláštním smutkem, bílá oblaka svítící z pomněnkově modré oblohy, zhmotnělé paprsky slunce, které svou barevnou paletou obarvují větve stromů, dům na sídlišti, kde ve svém křesle sedí někdo, kdo dychtivě očekává každou zprávu, která ho vytrhne ze samoty....

Hrnek s čajem je prázdný a já končím tu prohlídku té mé zvláštní galerie. Otáčím se zpět do protilehlého křesla, ale to už je zase prázdné a opět ho zahaluje mlha stejně, jako se v mlze utápí i celý můj svět....

Zdá se mi, že opět sním svůj sen o štěstí  a probouzí mně až pohlazení a hlas anděla, který tiše říká...

                                               ......dobré ráno Mílo.....

Na cestě s malou Maggií

                                                                    Na cestě s malou Maggií  I.

                                                                    Pohled z perspektivy ptačí...

Usedám na kámen, utichám a zahledím se do dáli. Malá Maggie se postaví vedle mně, trochu se zavrtí, jak sundává ten obrovský batoh, na chvíli zmlkne a pak z ničeho nic pronese : " tak krásný pohled na svět jsem ještě neviděla  !!! " Ta slova jako by se mi zakousla do duše a i po tolika dnech je jasně slyším.. Je to opravdu nevšední pohled, ten pohled z výšky, když už není kam dál stoupat a mezi vámi a Bohem už zůstává jenom zářivě modrá obloha s bílými polštáři oblaků. Svět pod vámi se rozprostře, máte ho jako na dlani a vy si najednou uvědomujete tu malost a pomíjivost všeho toho lopocení dole. V tu chvíli už stačí jenom roztáhnout křídla a vzlétnout !! Smějete se že nemáte křídla ? To je velký omyl !!! Křídla může mít jednou za čas každý z nás, stačí jen uvědomit si jejich přítomnost. Jsou to křídla podobná těm jaká mají andělé, jsou nehmotná a průsvitná stejně jako myšlenky které je stvořily. Jsou to křídla nebojácnosti, odvahy a touhy. A tak stejně jako já, čas od času vylezte na kopec (a nemusí měřit 1400 m, jako ten, na jehož vrcholu jsme se ocitli s  Maggie ) a ve chvíli kdy už to prostě výš nepůjde, zavřete jen na malou chvilku oči a v tu chvíli, když je znovu otevřete , roztáhněte doširoka křídla, mávněte a leťte !

                                      Vždyť ten pidisvět někde hluboko dole je v tu vzácnou chvíli...

                                                                            .......jenom váš......

                                                                   Na cestě s malou Maggií II.

                                                                   Pohled do zrcadla....

Procházím se po molu a nakukuju kam se dá. Už  trochu znáte to mé věčné hledání těch nejlepších úhlů pohledu na nejrostodivnější věci. Kouknu přes hledáček objektivu na věž chrámu ale pohled se mi příliš nelíbí, zaostřím na právě vyplouvající rybářský škuner ale obrázek znehodnotí nevhodné pozadí, chci vyfotit maják na konci mola ale záběr mi kazí všudypřítomní turisté. Začínám být nevrlý - nějak se mi nedaří najít vhodný objekt k focení a navíc nemám rád příliš mnoho lidí a tady, přestože už je po sezóně je jich opravdu požehnaně. Prostě je to bída, nelíbí se mi tu tohle, tu ono a hlavně ti lidé, "co tu jen pořád všichni hledají?!" Malá Maggie sedí na břehu na kameni a myšlenkami poletuje někde vysoko v oblacích. a tak si sednu k ní a svěřuju se jí s tou bídou. Ona jen mlčky pokyvuje hlavou, dál nepřítomně hledí na hladinu a přemýšlí. Začínám se zlobit i na ní - zdá se mi  že mně vůbec nevnímá. Už se smiřuju s tím, že se odpovědi nedočkám, ale náhle, jako by se probudila z nějakého snu pronese: "koukni zrcadlo!". Nejdřív nechápu souvislost ale pak mi to všechno dochází. V tom odrazu na klidné hladině jsem totiž kromě slunce i já sám. Já který kazím fotografovi stojícímu o kousek dál pohled na přístav, já který sedím stejně jako ostatní tady na molu a dotvářím ten pocit nepříjemného davu, já který svou vlastní nespokojenost přenáším na malou Maggii. 

Slunce Maggie i já se mlčky díváme na své obrazy vytvořené na hladině a  já jim oběma začínám rozumět. Oni si svítí nezávisle na tom, kdo je pod nimi a nezávisle na mracích které je občas zakryjí a to je přesně to , co bych měl dělat i já. Konečně alespoň na malou chvíli nacházím harmonii s tímto světem - tím že se budu mračit, sobě nepomohu a naopak ještě někomu mohu kazit jinak hezký den. Mým úkolem je přece svítit a pomáhat svým bytím ostatním a když se přece jen občas nezadaří, bude tu malá Maggie která koukne nejdříve na mně, potom na slunce a nakonec na hladinu aby  pronesla to své zdánlivě prosté .....

                                                                           ...... koukni  zrcadlo ......

                                                                  

                                                                  Na cestě s malou Maggií III.

                                                                  Holub a okřídlený lev.

Procházíme ulicemi Benátek a bojují v nás rozporuplné pocity. Krása a výstavnost starých paláců, ulice protknuté nepříliš čistými kanály, věčné davy všudypřítomných turistů a tisíce krámků s předraženými kýči. Sledujeme tu zvláštní směsici pohledů, vůní a detailů a máme takové zvláštní pocity. Město žijící ze své bývalé slávy, město za zenitem ? Co zbylo z odvážných obchodníků, jejichž lodě brázdily nekonečné dálky nejen středozemního moře, co zbylo z odvážných vojáků kteří obsazovali a pozvedali k větší slávě města na celém pobřeží Jadranu, co zbylo z architektů, sochařů , malířů a hudebníků jejichž díla zanechala tento takřka nesmrtelný obraz ?

Je to vlastně stejné jako s našimi životy i ty se pohybují ve vlnách - jsou chvíle kdy jste na vrcholu a koukáte dolů na ty druhé co v tu samou chvíli nemají to štěstí a jsou chvíle, kdy jste hluboko dole a celý svět se vám zdá nespravedlivý a strašně, strašně toužíte být zase nahoře. Povídáme si s malou Maggií o tom zvláštním toku našich osudů, o těch vlnách štěstí a hlubinách bolesti a přemýšlíme společně nad tím, jak naložit s tím dnem, které každého z nás jednoho dne potká. V našich úvahách si pokládáme otázky a pokoušíme nalézt odpovědi, tak jako tisíce filozofů před námi. Pro ty co jsou zrovna dole to možná bude znít jako výsměch, ale ty vrcholy štěstí i bezedné hlubiny bolesti nás učí dýchat a žít život sám. Učí nás vnímat své okolí ze všech možných úhlů, učí nás chápat ty, co se stejně jako kdysi my ocitli na dně, učí nás chápat a sdílet štěstí těch, co ustáli svůj boj a ocitli se znovu na výsluní. " Život je jako loď " pronese v jedné chvíli Maggie a já najednou chápu tu hlubokou moudrost toho přirovnání - není důležité ve které fázi vlny se zrovna nacházíme  -  důležité je že plujeme !!!

Procházíme ulicemi našich životů a bojují v nás rozporuplné pocity a ten holub, pokořitel okřídleného lva to už nemohl vyjádřit lépe. 

                                                                  Na cestě s malou Maggií IV.

                                                                  Město duchů

MOR !!! To slovo letí celým městem a znovu a znovu se odráží od mohutných kamenných hradeb a obranných věží a vrací se zpět do ulic, nádvoří, kostelů. Sedíme doma a máme strach vyjít do ulic, zásoby se tenčí a není kde brát. Co když onemocní i jeden z nás ? Necháme ho jeho osudu a vyprovodíme ho do jednoho z těch domů na poslední cestu a nebo s ním zůstaneme i s tím rizikem že se nakazíme taky ? Celé město i náš dům obchází hrůza a my stažení do svých myšlenek, do svých obav očekáváme to nejhorší.....

Hoří hranice a v nich přechází na druhou stranu ti co neměli to štěstí, město pak opouští ta menší polovina co přežila - už nechtějí riskovat že i oni přejdou na druhou stranu řeky zapomnění. Jsme mezi nimi - je to štěstí či prokletí ?  Sami bez ničeho začínat nový život někde jinde, s bolestí v srdcích za ty, co jsme museli nechat uprostřed těch prokletých hradeb. Odcházíme za novým životem a za námi plameny těch rudých ohňů ozařují horizont....

Sedíme s malou Maggií u zřícených zdí chrámu a hovoříme o štěstí. Co je to štěstí ? Pro někoho láska, pro někoho smysluplný život, pro někoho rozdávání se druhým. Pro malíře je štěstím, když se na obraz podaří přenést ta vize kterou má v srdci, pro osamocenou duši je štěstí to, když je naplněna láskou, pro nemocného je štěstí to, že mu svítá naděje na uzdravení, pro unaveného je štěstím odpočinek. Malá Maggie dlouho mlčí, až to vypadá že už nepromluví nikdy, ale najednou pronese otázku. Nenosí snad každý z nás taky kousek štěstí sám v sobě, v tom co dělá, v tom co očekává, v tom jak se sdílí s ostatními ?

Ta otázka mi nedává spát a když někdy marně hledám v probdělých nocích odpovědi, vtírá se mi a neustále se vrací jedna z nich : Nesouvisí štěstí s naplněním očekávání - není možné svá očekávání upravit tak, aby mohla být naplněna, nelze se snad radovat i z maličkostí které jsou nám dostupné ? Mluvil jsem s malířem kterého sužovala nemoc a ten mi prozradil své tajemství - "Má očekávání se soustředila na to, abych ty mlžné hory co nosím v srdci přenesl na tu zářivě bílou plochu na plátně .... "

A možná jednou, až se budu dívat na jeho hotový obraz - budu vědět, že se jeho očekávání naplnila a on je v té chvíli  šťastný.....

                                                           A to přeju nejen jemu ale i nám všem !!!

                                                                  Na cestě s malou Maggií V.

                                                                 Se štěstím na dosah.

Vlnky tiše šplouchají, jak ve svém klidném, nikdy neustávajícím koloběhu narážejí do pobřeží a slunce se pomalými kroky blíží k obzoru tam, kde ho čeká pouť do zemí za horizontem. Toužím jít za ním, vnímám tu krásu stojíc u břehu a dýchám ten závan cizích zemí který sebou přináší mírný větřík. Mlčky vzpomínám na naše hovory o hledání a nacházení štěstí a uvědomuji si, že tohle je ta pravá chvíle, tohle je ta chvíle kdy se mně byť jen na malou chvíli štěstí dotýká. Jsem mu otevřený a možná proto ho v tuto chvíli vnímám tak intenzivně. Je to stejný pocit jako když na Šumavě padne mlha a já se nemohu nasytit toho pocitu souznění se svým hvozdem. V myšlenkách často hledáme a marně toužíme po tom co máme na dosah, ale jen otevřené srdce nám to dovolí vnímat a rozpoznat v záplavě jiných pocitů. Jsou to ty vzácné okamžiky pro které stojí za to žít a cítit je může každý z nás, jen na ně být připraven. Mnohokráte si představujeme lepší budoucnost, toužíme po tom co nemáme a pro tu úpěnlivou touhu zapomínáme vnímat to co už máme - tady a v tuto chvíli. Je to stejné jako se západem slunce, ve chvíli kdy budu toužit stále jen po slunci, sednu do lodi a popluji pořád za ním, nikdy nepoznám  jeho západ a východy - tu krásu nekonečného koloběhu loučení a návratů.

Malá Maggie si staví hrady z kamínků a po očku pozoruje tu nádheru která se odvíjí na obzoru. Na malou chvíli ztuhne, jako by si vzpomněla na něco,  na co už dávno zapomněla, zahledí se do dálky a do ticha pronese "už vím co je štěstí".....

Já už to vím také - jsou to barevné listy, jen tak namalované a rozházené pánem Bohem po zemi někde v kopcích pod Malou Fatrou, je to studený sníh přikrývající smrky a ohýbající jejich koruny k zemi někde v Krkonoších, je to překrásný pohled do korun stromů někde u Benešova, je to ticho před bouří uprostřed kopců pod Křemelnou, jsou to i ty vzácné chvíle, kdy cítíte že nejste na život sami....

Dívám se na slunce, jak nás pomalu opouští a už netoužím jít za ním. Vím že štěstí je na dosah a mlčky toužím zastavit čas....

                                                                  Na cestě s malou Maggií VI.

                                                                  Cestou domů ...

Malá Maggie sedí na místě řidiče a točí volantem jako starej ostřílenej kamioňák. Já sedím vedle ní a unavený z té dlouhé cesty si s přimhouřenýma očima sním. Roviny Itálie nám mizí za zády a před námi se začíná ze země zvedat hradba Alp. Hroty štítů vyzývavě čnící do nadoblačných výšek mi zakrývají téměř celý obzor a mnou prostupují ty pocity dokonalého klidu a harmonie které se vždy při pohledu na ty kopce odněkud vynoří. Marně hledám zarostlé meze, děravé cesty a domy s oprýskanou omítkou - je to jako by tu nebyly. Kdo jsou ti lidé kteří tu v těch kopcích, v tvrdých podmínkách žijí a s láskyplnou péčí a s pocitem souznění obhospodařují ty kousky země které jim byly svěřeny ? Kde se vzali ti lidé jejichž vizitkou je to krásno a harmonie které se jen v nesmělých náznacích začínají objevovat i u nás doma ? Nevím, možná je stvořily ty těžké podmínky, kdy se na zasněžených cestách museli úzkými cestami plnými serpentin prodírat k teplu svých domovů, možná jim je vdechly ty generace jejich otců a dědů, které dávno před nimi vyrvali ta místa divoké zemi, možná to byl jen pocit sounáležitosti s tím krajem který se jim stal domovem. Nevím jaká byla ta pravá příčina, ale docela určitě to souviselo s láskou - s láskou k přírodě, k lidem, k jejich obdivuhodné zemi.

Melancholicky se probírám vzpomínkami na těch pár uplynulých dnů, kdy jsme odtrženi od reality a povětšinou i od lidí vedli filozofické rozhovory o štěstí, těšili se krásou moře i krásou hor, nasávali energii minulých století kterou tam, v kamenných zdech svých domů zanechali generace předků. Jsem pln dojmů a ještě pár dnů mi bude trvat než je v sobě přetavím do energie ze které budu čerpat ještě dlouho po návratu domů. Doma nečeká růžová zahrada a bezstarostný život, doma čeká těžká práce a boj o vlastní existenci. A možná proto mám domov tak rád - život zde není jednoduchý ale možná že právě ty obtíže nás posilují na cestě vpřed, možná to trápení nám pomáhá nalézat a vychutnávat si ty drobné chvíle štěstí, možná že právě ta těžká cesta je cestou k nalezání těch pravých hodnot našeho života a našeho pravého lidství....

Auto zastavuje na odpočívadle a malá Maggie mi přenechává svoje místo - "střídání stráží" pronese s úlevou a s nadějí na  pár hodin odpočinku. Usedám za volant a rozjíždím se na sever abych se o hodinu  později vynořil z ústí Taurského tunelu a v noci, o dalších pár hodin později, vjel na půdu, kterou už od dětství nazývám domovem...

                                                                      

Rozhovor s pánem Bohem....aneb opožděná modlitba.....

Ahoj ?...dobrý den ?...  Jak tě vlastně oslovit ?

Nejlepší asi bude říct  to, co stejně nejspíš čteš v mých myšlenkách  ...         

                                                               ....Vítej.....

Vem místo a nalej si kafe, když už jsi mně navštívil, a dáme budeš li chtít, řeč...Říkáš že se mnou rád pohovoříš ? Já s tebou vlastně taky, vždy mi tě někdo zprostředkovával a teď tu sedíš přede mnou ty sám...

Ptáš se jak tě vidím, co si o tobě myslím ? Čekal jsem, že se budu ptát já, mám spoustu nezodpovězených otázek ale dobře, zeptal jsi se první a tak tedy první odpovím. Udělej si tedy pohodlí a dej mi chvíli čas, tvoje otázka není z nejlehčích a dá mi trochu času než zformuluji odpověď.

Jak tě vidím ? Hmm... já tě vlastně nevidím....spíš jen cítím že jsi, že prostupuješ celým mým světem, celým mým životem. Ukážeš se tu ve vlnách mé milované řeky, tu za skálou v lese a tamhle tě vidím v tom překrásném západu slunce. Vídávám tě v očích dobrých lidí, cítím tě uprostřed katastrof, když se  objevuješ z nenadání v lidských srdcích, vídávám tě i na smrtelných postelích kde dáváš rozhřešení těm co nechtějí odejít bez tebe. Jsi skrytý a přesto hmatatelný jsi mlčenlivý a přesto ohlušující jsi to prostě ty...

A co si o tobě myslím ? Vím že jsi dobrý - jsi tam, kde po tobě lidé volají, jsi u všech dobrých rozhodnutí, jsi tam, kde promlouvá lítost a odpouštění jsi v srdci každého ať už ve svých projevech viditelný a nebo ne. Jsi ale také tajnosnubný - neříkáš nahlas své myšlenky a pocity a necháváš je různým výkladům. Jsi na první pohled někdy krutý ve své netečnosti a nepochopitelný ve svých rozhodnutích, Jsi někdy němý i tam kde ti naslouchají. Neumím vyslovit jaký jsi, protože tě dokonale neznám, nevím čím se řídí tvá gesta a rozhodnutí, nevím čím se řídí tvé volby..Říkáš že je důležité společenství ale přitom víš, že každé to společenství tvoří lidé kteří ho dříve či později znehodnotí, protože ničení je stejně jako tvorba v jejich přirozenosti. 

Bývaly časy, kdy jsi spával v každém domě a lidé, přesto že tě osobně téměř neznali, cítili že jsi a šli za tebou ať už z přirozenosti nebo za strachu. Byl jsi jejich součástí, součástí všech rozhodnutí a všech úvah, byl jsi jejich přirozeností, když za tebou neděli co neděli chodili kilometry do tvých stánků a naslouchali tvým slovům. Bývaly časy, kdy tě lidé uctívali  v nespočetných křížcích , na polích, na rozcestích i uprostřed hlubokých lesů, v mnoha kapličkách které stavěli k oslavě tvého jména, v mnoha kostelích a chrámech postavených z čisté víry. Bývaly časy kdy jsi seděl uprostřed nich před každým jídlem, při každé modlitbě, při každé setbě i při každých žních....

Doba se změnila, lidé dostali možnost tě poznat a oslovovat přímo, sami si začali vykládat tvá slova a po staletí chráněné jistoty se najednou začaly proměňovat v nejistoty, jasný smysl tvých slov začal být překrucován různými výklady. Z podstaty víry se stal soubor pravidel a příkazů už veskrze lidských, z modliteb se stalo cosi, co už tě neoslovuje a nepřináší pocit tvé blízkosti. Dříve tvá slova překrucovalo jen několik tvých nehodných služebníků - dnes je může překrucovat téměř každý...

Nemysli si že jsem tě zatratil, vím kdo jsi a vídám tě i tam, kde by tě nikdo jiný nehledal, prosím tě i když přitom mlčím, jsi součástí každého mého rozhodnutí a každého mého kroku, jsi součástí mé setby i mé sklizně. Nenajdeš mně ve svých sborech ale rozpoznáš svůj obraz v mých cestách, v mých myšlenkách a v mých rozhodnutích. Mé desátky neuzříš v penězích ale v mých darech, mé výklady tvých slov neuslyšíš v mých slovech ale setkáš se s nimi v mých pochybnostech, v mých volbách, v mých činech. To jsem já - nejsem ten, kterého by si mohl dávat za příklad jiným ale nejsem ani ten,  kterého by si odsoudil za úmyslné zlo....

Hmmm..... nějak zvláštně se usmíváš copak se ti asi honí hlavou ? Čekáš  na mé otázky ale víš že se už ptát nebudu. Víš sám nejlíp že odpovědi na mé otázky už jsem našel - byly skryty v tomto mém vyznání...

Dopil jsi kafe, pojedl trochu sušenek a s díky se zvedáš k odchodu ? Dobrá, vyprovodím tě na práh svého domu a když budeš mít zase cestu kolem zastav se ...

                                                          .......víš že budeš vítán.....

Se Sloníkem v ZOO

                                                                                 I. 

                                                                                                       Která je živá ? 

Ta zoo se za ta léta velmi změnila, roztáhla se do dvoj - možná trojnásobné délky, přibyla zvířata a další výběhy se připravují. Změnilo se i celé prostředí ve kterém zvířata žijí ...Víc se podobá tomu jejich přirozenému... Pravda, je to možná vězení ale ti lidé se jim snaží udělat ho co nejpříjemnější a nakonec je vlastně vězení pro někoho kdo nic jiného nepoznal vězením ? Těžko říct, ti tvorové to vnímají určitě jinak než my lidé ale jak vlastně ? A jak by mluvili, kdyby jim bůh dal dar řeči a měli nám říct, jak se cítí ?  A není to nakonec tak, že oni mluví a jen my jim nerozumíme ..? Koukám na tu živou želvu a na její dřevěnou družku a nepřemýšlím vlastně ani na okamžik ...

                                                                                             .......Volím život.......

  II.

Kuk - jukne na mně nějaké zvíře ze zeleného koberce a zase zmizí...

"Co to bylo", ptám se sám sebe a koukám do prázdné zelené plochy...nikde nic...

Kuk - znovu vyhlídne a tentokráte ho poznávám - je to psoun. "Copak tu děláš tví kamarádi jsou přece na plácku hned za branou" ptám se ho v duchu, ale on mlčí a neodpovídá. Zase zmizí a ta zelená hladina se nad ním zavře...To už připravuju aparát a ostřím zatím jenom na trávu - připadám si jak na lovu...Tihle psouni jsou dokonalí - jsou pracovití ale taky líní, jsou vážní ale taky hraví jsou neteční a zároveň zvídaví...Většinou kolem nich jen prolítnu ale tenhle mně zaujal - nebyl uprostřed ostatních na pískovišti za branou, ale sám uprostřed kopce pokrytým zeleným kobercem trávy, na druhém konci ZOO. Kuk jukne na mně znovu ale můj přítel Panasonik je tentokráte připraven.....

                                                                                                ........Cvak........:)

III.

Zvláštní, ta podobnost s lidmi bývá někdy až zarážející...Po dni plném práce si trochu dáchnout... A když je vedle vás někdo, kdo s vámi tyhle chvíle sdílí je to krásné ať už jste sova nebo člověk. Je to fajn když si sednete, zamyslíte se a při tom si sem - tam zdřímnete. Je to vlastně takové zvláštní polosnění - polobdění .  Možná to znáte, je to moc příjemné - myšlenky se vám líně převalují hlavou a občas se vám propadnou úplně jinam, někam do světa snů, aby se po chvíli stejně lenivé vynořili znovu ve vaší hlavě. Sedím na lavičce, pozoruji ten milý pár a je mi z nich tak nějak teplo u srdce. Tihle dva určitě nemají pocit že jsou ve vězení...

                                                                                            .....naopak.....

 IV.

Legrační a přitom smutný příběh. Tolik připomíná život ... Ve výběhu se objevil kousek chleba a racek ho našel a začal hodovat. V tom přišla kačka, nejdřív obcházela okolo a nakukovala, potom si sem tam ždibla a jak už to tak bývá - s jídlem roste chuť a ona se ho zmocnila celého ...Racek byl mírumilovný a tak se zmohl jen na to aby jí  "vyštěkal". Je to jako u lidí - ti drzejší mají většinou navrch a ti slušní o ten svůj kus chleba většinou dříve nebo později přijdou. To je prostě život a já mám dilema - rvát se o ty své kousky chleba a ztrácet při tom vlastní tvář a nebo si je nechat vzít a tvářit se že o tom vlastně nevím ?...Jsem býk a volím kompromis - moc se s tím jídlem neukazovat a když se do toho občas nějaká drzá kačka připlete - prostě to oželím...Jestli je to dobře či ne to opravdu nevím...

Každopádně se to ve mně už dlouho  střádá a jednou přijde (jak už to u býků bývá)  den , kdy kačky dostanou co jim patří...

                                                                                ........přes zobák...... 

V.

Toto nádherné, mohutné zvíře  je tu nováčkem. Pozoruji jeho ladně vznešené pohyby a nechávám se tím pohledem unášet do dálek severských lesů. Z celé jeho postavy vyzařuje hrdost. U nás byl vyhuben již ve středověku a dnes tu žije ve volné přírodě jen deset kusů. Ta jeho hrdě vztyčená hlava mně nenechává klidným - kolik z nás si je vědomých svých předností tak jako on ?

Každý z nás má přece něco, na co může být pyšný a přestože má třeba hluboko do kapsy není důvod aby nechodil s hlavou vztyčenou - svoboda a hrdost to jsou vlastnosti které může mít kdokoliv z nás. Zkuste objevit své přednosti - někdo umí malovat , jiný zpívat další třeba psát - každému z vás se něčeho dostalo, jen to v sobě objevit. Nenechávejte se obelhávat malomyslností, každý z vás dostal dar a je jen na vás kdy ho objevíte a budete jako on chodit s hlavou

                                                                             .........hrdě vztyčenou........

 VI.

Kačka si vyplula na hladinu jezera aby vyvenčila potomky. Děti jsou děti - pořád někam plavou a máma má co dělat aby je uhlídala. To je věčný koloběh života...Sleduji tu vcelku běžnou situaci (pominu - li toho nezbedníka kapra) a přemýšlím o rodině. Rodina - pro někoho středobod žití, pro někoho okrajová záležitost a pro někoho noční můra. Kamarády získáváme a zase ztrácíme - máme svobodu volby a můžeme se rozhodnout. O partnerech platí to samé - většinou opět máme možnost volby. Rodiče, sourozence, nejbližší příbuzné si nevybíráme a přesto je máme dané na celý život a je jen na nás jak je budeme vnímat,  jak s nimi budeme hovořit,  jak se s nimi budeme stýkat. Mnohdy do vztahů zasahují vnější okolnosti a naše vztahy to naruší ale kdo jiný by nám měl víc rozumět, víc nám pomáhat, být nám oporou než právě oni. Mějme to na paměti a i když tomu okolnosti někdy nepřejí, chraňme si ten vzácný poklad který nám byl dán, vždyť je to něco, co nám bylo dáno jen jednou jedinkrát, je to něco víc než podaná ruka a kamarádský úsměv..

                                                                              ........je to naše krev !!! .......

VII.

Stojíc  a pozorujíc tohoto zvláštního ptáka se mi začínají honit v hlavě protichůdné myšlenky. Líbí - nelíbí ? Vždy při pohledu na supa se mi vybaví způsob jeho obživy a to chtě nechtě zkresluje moje vnímání. Z nádherného bílého peří vykukuje hlava s pohledem smrtky. Vím že je v přírodě užitečný ale ani přes to mu nedokážu dlouho hledět do jeho černých, jakoby prázdných očí. A tak je to i s lidmi, tam kde je pohled na jejich tvář příjemný nemáme problém komunikovat, tam kde to příroda zařídila jinak, se to v nás bouří a už dopředu přisuzujeme tomu člověku špatné vlastnosti. Ale je to stejné jako posuzovat užitečnost supa podle jeho tváře. Někdy, když dáme člověku šanci i přes to jak ho vnímáme na první pohled, jsme mile překvapeni,  jindy nás zase na první pohled milá tvář hluboce raní.  Dostali jsme několik smyslů tak proč využívat jen ten jeden - vizuální - zkusme vnímat člověka jako celek, všemi smysly a budeme možná mile  překvapeni, jak to náš

                                                                           .........život obohatí.........

 VIII.

Stojím před voliérou a dívám se jí do očí . Říká se že oči jsou oknem do duše a je to pravda. Vidím v nich smutek, noblesu, eleganci soucítění..Jsou to dobré oči. Ten kdo včera viděl oči supa jistě vycítil ten rozdíl. Oči prozradí mnohé a v několikanásobné míře to pak platí u člověka. Zadíváte li se do nich a soustředíte li se na ten pohled můžete v nich číst jak v otevřené knize. Bezpečně poznáte radost i smutek, nejistotu i jistotu, energii i únavu. V tom pohledu ale můžete odhalit i upřímnost a lež. To je dobré, v dnešním světě kdy se lež a podvody stávají normou je velmi důležité rozpoznat upřímnost a pohled do očí vám v tom může hodně pomoci. Stačí jen na to myslet. To vše platí i o vás a vašem pohledu . Neuhýbejte pohledem a nechte svého partnera nahlédnout do vašeho nitra. Jednou mi jeden milý člověk řekl, že ať už budu dělat cokoliv, chtěl by mi vidět do očí a já mu ten pohled věnoval. On pak četl v mém srdci a já v jeho. Ten pohled do očí byl důležitý, poznali jsme, že si můžeme věřit a výsledkem bylo

                 

                  .........vzájemné porozumění......... 

                                                                                                   IX.

Pozoruju tyhle tři lemury a zachycuju je ve vzácné chvíli, kdy jsou v klidu. Pořád někde pobíhají, lumpačí, honí se, z celého jejich počínání je cítit radost ze života. Chci se to od nich naučit ale moc mi to nejde. Člověk to má těžší . Neustále sebou vláčí svoje strachy, obavy, trápení...A proč vlastně nezkusit život vnímat v celé jeho rozmanitosti se všemi jeho projevy, s tím dobrým i zlým ? Když nad tím tak přemýšlím tak právě smutek nám umožňuje plně si vychutnat radost, bolest nás naučí plně prožívat chvíle štěstí, samota nás naučí plně vnímat něčí blízkost...Jsou to pocity, které patří k sobě a naše vnímání života by bylo o mnohé ochuzeno nebýt právě těch protikladů...Když jsem byl mladší, často jsem hrál a zpíval jednu písničku, jen tak - prostě se mi líbila a teprve dnes, když se koukám na tu zvláštní trojici  na té větvi si uvědomuju,  jaká pravda je v tom textu skryta...Dnešní den je dobrý den a mně nezbývá než vám popřát:    užij den..

                                                                              ........Carpe diem  !!!.......

                                                                                                X.

Tuhle krásku jsem si nechal naposled. Vydra v sobě spojuje snad všechny vlastnosti o kterých jsme v minulých dnech mluvili. Je to nádherné stvoření. Krásná tvář, dokonalé pohyby, radost ze života, hravost  a dobré oči. To vše ji předurčuje k tomu abychom jí milovali. Nemá v srdci místa pro přetvářku a lži, její radost za života je upřímná a přirozená - člověk jí věří každý pohyb, každé gesto, každé mrknutí. Je to vzácný okamžik a já ji zasněně pozoruji. Lidí  s  povahou  jako  má ona  je jen  málo,  někteří  jsou  možná   pravdomluvní,  jiní  odvážní, pracovití, krásní   ale  jen  v  málokom  se  sešly  všechny  tváře  vydry najednou. Takových  bylo  v  mém  životě  jen  několik  a  ti  mi zůstali zakotveni v srdci, a tam taky, hluboko v bezpečí

                                                                   ......skryti zůstanou....