Jeden by nevěřil kolik barev může mít podzim. Jistě, barvy stromů jejichž listí, jak postupně ztrácí zelené barvivo (chlorofyl) a jehož barvy se tím pádem mění od žluté, přes červenou, až po tmavě hnědou, důvěrně známe a jsou tak nějak normální. Letos mne však překvapil život květů, nejen v zahradě, jež bojují o svůj život až do prvních mrazů. Pojďte se tedy, chcete-li, projít tou podzimní nádherou a spolu se mnou pojďte obdivovat to nekonečné množství tvarů, barev a vůní ...
Když mi můj děda řekl, že půjdeme k jezeru, zaradovala jsem se. To víte, jak se začne mluvit o vodě, jsem jako na trní. Vydří mládě se ve mě prostě nezapře. Pravdou ale je, že mi děda už neřekl, že teploty venku se budou blížit nule a navíc bude nahoře, v té tisícimetrové výšce i sníh. Vydra nebo ne, za takových podmínek si tu vodu klidně odpustím. Co si ale neodpustím je dobré jídlo a tak jsme hned po prvních dvou kilometrech sáhli do zásob z dědova batohu. Paprika, ředkvičky a něco sladkého rozhodně zvednou náladu i v mrazu. Mráz ale udělal z cesty pod jezerem klouzačku a jistě uznáte, že vydra není v žádném případě stavěná na takový tanec na ledě. A tak to netrvalo dlouho a válela jsem se ve sněhu. Byla jsem jak sněhulák a kdyby mne poté děda nedržel za ruku, nejspíš by se to seznámení se sněhem ještě několikrát opakovalo. U jezera ale svítilo krásně sluníčko a tak jsme si to náramně užili. Děda běhal po břehu s fotoaparátem, já popíjela horký zázvorový čaj z termosky a objevovala svět v zákoutích břehů. Nevěřili by jste, co krás se dá objevit na tak malém kousku země. Je jasné, že nechyběla ani legrace, když jsem z toho bílého nadělení udělala sněhovou kouli a zasáhla dědu do nohy. Pravdou je, že mi to děda hned se smíchem vrátil. Kdybych už chodila do školy, řekla bych, že to byla pohoda na druhou, ale protože do školy půjdu až v září a počítám jen do dvaceti, stačí když řeknu, že to byla pořádná legrace. Je pravda, že těch pět kilometrů cestou zpět bylo už dost dlouhých, ale protože bylo stále co objevovat (třeba ty veselé barevné kamínky co tu lidé nechávají pro radost jiným lidem), uběhly jak voda v potoce, co vytéká z toho jezera ... A to je vlastně všechno. Venku se zešeřilo a za hodinu a půl už jsem byla ve své posteli a zdály se mi ty nejkrásnější sny, co se jen pětileté holčičce mohou zdát ...
Mějte se rádi, vaše Bombelka !
...
Možná by se zdálo, že hledat tam kde nic není, je marnost nad marnost. A přece, na každé poušti najdeš oázu, každé moře zdobí ostrovy a i ten zdánlivě prázdný vesmír je ve svém důsledku plný hvězd. Možná, že jen někdy hledáme špatné cíle na špatných místech. Možná že stačí lépe se dívat kolem sebe a vnímat i zdánlivé maličkosti. Možná, možná, možná ... Bloudil jsem podzimní krajinou, tou tajnou zahradou antických bohů a nalézal to, co jsem vlastně ani nehledal. A plnil to nekonečné prázdno někde uvnitř. Zakládal kolem studní s vodou života oázy, pozvedával z vln ostrovy a rozsvěcel nekonečnou tmu světly hvězd. A myšlenky se rozbíhaly mezi spadaným listím a okvětními lístky posledních letošních květů. A pily vodu z těch okvětních lístků a dýchaly ty vůně dávno ztraceného léta a taky tančily mezi kapkami rosy, jen tak lehce, jako by se jich dotýkaly jen dechem. Je snad to nalézání pokladů tajné zahrady smyslem té dlouhé cesty ? Je snad to věčné bloudění cílem ?
Možná, možná, možná ...
