Jezero ... (Lake)

Když mi můj děda řekl, že půjdeme k jezeru, zaradovala jsem se. To víte, jak se začne mluvit o vodě, jsem jako na trní. Vydří mládě se ve mě prostě nezapře. Pravdou ale je, že mi děda už neřekl, že teploty venku se budou blížit nule a navíc bude nahoře, v té tisícimetrové výšce i sníh. Vydra nebo ne, za takových podmínek si tu vodu klidně odpustím. Co si ale neodpustím je dobré jídlo a tak jsme hned po prvních dvou kilometrech sáhli do zásob z dědova batohu. Paprika, ředkvičky a něco sladkého rozhodně zvednou náladu i v mrazu. Mráz ale udělal z cesty pod jezerem klouzačku a jistě uznáte, že vydra není v žádném případě stavěná na takový tanec na ledě. A tak to netrvalo dlouho a válela jsem se ve sněhu. Byla jsem jak sněhulák a kdyby mne poté děda nedržel za ruku, nejspíš by se to seznámení se sněhem ještě několikrát opakovalo. U jezera ale svítilo krásně sluníčko a tak jsme si to náramně užili. Děda běhal po břehu s fotoaparátem, já popíjela horký zázvorový čaj z termosky a objevovala svět v zákoutích břehů. Nevěřili by jste, co krás se dá objevit na tak malém kousku země. Je jasné, že nechyběla ani legrace, když jsem z toho bílého nadělení udělala sněhovou kouli a zasáhla dědu do nohy. Pravdou je, že mi to děda hned se smíchem vrátil. Kdybych už chodila do školy, řekla bych, že to byla pohoda na druhou, ale protože do školy půjdu až v září a počítám jen do dvaceti, stačí když řeknu, že to byla pořádná legrace. Je pravda, že těch pět kilometrů cestou zpět bylo už dost dlouhých, ale protože bylo stále co objevovat (třeba ty veselé barevné kamínky co tu lidé nechávají pro radost jiným lidem), uběhly jak voda v potoce, co vytéká z toho jezera ... A to je vlastně všechno. Venku se zešeřilo a za hodinu a půl už jsem byla ve své posteli a zdály se mi ty nejkrásnější sny, co se jen pětileté holčičce mohou zdát ...

Mějte se rádi, vaše Bombelka !

...