pondělí 16. července 2018

Bouře na Křemelné řece...(Storm on the Křemelná river)

S tím mým dědou jsou jenom samý potíže. Ne teda že by se mi na tý Křemelný řece nelíbilo, to vůbec ne, jsem vydra a jak známo jest, vydry vodu v jakékoliv formě beztak milují a stejně tak milují i les a dobrodrůžo, ale uznejte, přivolat bouři, když jste na opušťeným místě v horách, dva kiláky od nejbližší civilizace to se prostě nedělá !!! No možná že ten můj děda tu křemelnou bouři vůbec nepřivolal, poněvadž kde se vzala tu se vzala, přišla navzdory předpovědím sama, ale u dospěláků beztak nikdy ouplně jistě nevíte na čem jste. Každopádně musím říct, že to díky mně opět zvládl na výbornou a ani trochu jsem to tím pádem nevodstonala. Vezmu to ale od počátku. Když jsme přijeli na tu pilu, co jí před mnoha lety postavil Čeněk Bubeníček a co dnes už pilou nejni a místo ní je vodní elektrárnou, nebylo kde zaparkovat a tak děda sjel k penzionu a restauraci Bystřina, kde jsme si v rámci parkování dali i dobrej oběd. No a po tý náramný mňamce jsme vyrazili do tý divočiny divoký, křemelný. Asfaltku tam ale nepostavili a tak jsme si to s tím mým dědou šněrovali přímo do toho příšernýho kopce, co začíná hnedle vedle cesty. Stoupání to bylo náročný, ale mý trénovaný nohy ho zvládaly s přehledem, zato děda chvílema funěl jak medvědice v říji ;) Nakonec jsme to oba nějak ustáli a dál pokračovali už po vrstevnici. (Kdo neví, co je to vrstevnice, vězte, že je to, jak mi ten můj děda prozradil, čára, která začíná i končí na začátku). Cesta pomaličku ubíhala a my se spustili níž k řece a podél ní, po docela ouzkej stezičce pokračovali až k tůni. Teda ne že by ta tůně byla tůně, bylo to jen trochu rozšířený řečiště hnedle pod takovým malým vodopádkem, ale protože já sem taky ještě pořád malá, byl pro mne ten malej vodopád, tím pádem, náramně velkej, stejně jako ta tůně co tůní vlastně nejni, páč je jen rozšířeným řečištěm řeky pod tím malým velkým vodopádem. Voda co má sotva deset stupňů ke koupání moc nejni, to je fakt, ale na čochnění nohou v jemným písku je to paráda. Že sem v jedný chvíli ztratila rovnováhu a vlítla tam celá, raděj říkat nebudu, páč by to má starostlivá máma milená rozdejchávala jen ztěží. Faktem zůstává, že děda, co stál hnedle vedle mně, po mně v tý chvíli skočil jak medvěd po lososovi v tej kanadskej divočině a než jsem stačila říct to neslušný slovo "brrr" byla sem z tý studený vody zasejc hezky rychle venku na sluníčku. A tak krásně ubíhal čas a já si najednou všimla, že na hladinu dopadají takový malý tečky, kterejch bylo čí dál tím víc, až už to nebyly tečky ale kapky a ty kapky kapkovitý se záhy začaly měnit v takový malý krystaly o kterejch mi pak děda řek, že se nejmenují krystaly ale kroupy a že jsou to zledovatělý kapky. Zatáhla sem teda dědu pod ten velkej strom, co jsme pod ním měli ty naše věci, děda mi navlík tu krásnou novou pláštěnku, co jsme ji koupili onehdá při tom vejletku na řeku Vydru a vod tej doby pořád ještě voněla novotou a pak měl co dělat, aby mne pod tím stromem udržel, páč voda pod nohama a voda z nebe, to bylo teprv něco pro mě. Nakonec vylezlo zasejc sluníčko a krystaly z toho nebe už taky nepadaly a tak jsem sundala tu zánovní pláštěnku a šla ty krystaly rozsypaný v písku sbírat a taky se zase rochnit v řece. V tu chvíli však znovu zabouřilo a během malý chvíle to proradný slunko zasejc zalezlo a z mraku, za kterej se  schovalo, začaly během chvíle týct ohromný proudy vody. To už sem ale měla pláštěnku zasejc na sobě a tiskla se k dědovi pod tím velkým stromem. Nakonec mě děda postavil na kámen, co ležel přímo pod tím stromem a co byl prohřátej od sluníčka i ve chvíli, kdy vodou promočenej písek už začal do nohou zýbst. A tak šel čas a kapky začaly bejt menší a menší a bouření bylo čím dál tím vzdálenější a nakonec se zastavily i ty proudy vody co tekly z toho nebe a tak jsme vyrazili po tý ouzký cestičce plný kaluží a klouzavech kamenů zasejc pěkně zpátky a děda mně držel za ruku tak dlouho, dokud jsem neseděla v kufru auta a on mi pak neoblíkl tu suchou teplou bundu a suchý ponožky. Pak mne posadil do autosedačky, jen tak, bez těch promočenejch bot a pustil topení a já v tom okamžení usnula tak tvrdě, že jsem se probudila v jeho náručí až ve chvíli, když mne pořád ještě bez těch promočenejch bot, jen v těch ponožkách, nesl po schodech domů tam u nás v Horách. A tak skončilo to mý velký šumavský dobrodružství, na který budu ještě dlouho vzpomínat, dokud ho zcela nepohltí čas a to dobrodružství další, který mne teprv s tím mým dědou dědovatým čeká...

Tak tedy mějte krásnej den a těšte se na pokračování, páč ten vejletek šumavskej byl teprve prvním z těch čtyřech dnů, prodlouženýho, svátkovýho víkendu !

Papa vaše Bombelka :)











































...



neděle 15. července 2018

Dlouhý čas na Vydře...(Long time on the Otter river)

Když mi v sobotu ráno malá Maggie oznámila, že s její pražskou sestrou, která u nás byla toho času na návštěvě, vyrazíme na Šumavu, byl jsem štěstím bez sebe, páč každej ten vejletek do těch mejch milovanejch hor má svý neoddiskutovatelný kouzlo. Když ale pak dodala, že se pojede na borůvky, mý nadšení opadlo, páč ač borůvky rád, představa dlouhejch hodin s ohnutýma zádama při sbírání těch malejch modrejch nemluvňat, navíc těma mýma obříma rukama, mne děsí. A tak mi hnedle začalo v hlavě šrotovat, jak se z toho bohulibýho úkolu vyvlíct a zároveň nepřijít o ten vejletek šumavskej. Naštěstí mne má má Maggie přečtenýho a představa zisku hrnečku rozmačkanejch borůvek za cenu mýho tříhodinovýho pruzení, jí přivodila k myšlence, že když mne uklidí někam k řece s foťákem, bude mít v důsledku aspoň klid na práci a spokojený budem tím pádem všici ;) A tak jsem milý holky dovez na Antýgl, kde jsem Maggii předal řízení, aby pak pokračovaly na Rokytu a sám jsem pak po svejch, jen s foťákem, stativem, filtry a nezbytnou svačinkou vyrazil vstříc dobrodružství na řece Vydře. "Když dobrodružství, tak se vším všudy", řek jsem si, když poprvé zabouřilo a na hladinu řeky začaly dopadat první kapky. "Kdybych tu tak měl nějakýho anděla, co by tu přicházející bouřku popošoupnul o pár kiláků dál" ! A pak se opravdu objevil !!! Byl celej bílej a jak tak letěl nad tou zdivočelou řekou a mával těmi mokrými křídly, nějakým zázrakem tu přicházející bouři opravdu odklonil. Šel jsem pak kolem řeky a čas se pro mne jakoby se zastavil. Vyhlídnout si místo záběru, udělat zkušební záběr, pak rozbalit a postavit stativ, nastavit dostatečně dlouhej čas, manuálně zaostřit, pak natočit ND filtr, který mi umožní prodloužit čas a na samospoušť udělat další zkušební záběr, vám sežere neuvěřitelně minut času. A jak tak ten čas šel a hodina se míjela s hodinou, na paměťovce přibejvalo fotek a já byl v tom svým šumavským království tak šťastnej, jak jen člověk může bejt. Když jsme se pak vraceli se dvěma plnými kýblíky borůvek a plnou paměťovkou fotek a já pak k večíru, už doma, rozdělal oheň pod kamenným grilem, abychom ugrilovali tři pstruhy a taky tři Hermelíny a spořádali je s řeckým salátem, říkal jsem si, že ten svět, ať už je jakej chce, je stejně nakonec fajn, páč když máte foťák a rozumnou ženskou a plnej žaludek a taky toho bílýho anděla, nepotřebujete už ani prachy ani BMW v garáži na to, aby jste byli tak docela obyčejně, lidsky šťastní ...
































...



neděle 1. července 2018

Na farmě...(On the farm)

Když jsem včera psal o maličké, přemýšlel jsem taky o našich dědovíkendech a v souvislosti s nimi, se mi vybavil i Camp David, což je takové zvláštní místo určené pro relax a taky pro zvířátka. No a to hlavní zvířátko, co ho má maličká tak ráda, je prasátko Tonička. Je ochočené, slyší na zavolání a poněvadž je to prasátko, jako prasátko i vypadá - teda hlavně když se krmí. Kromě Toničky tu pobíhá taky spoustu drůbeže, ovcí a koz, což dokresluje kolorit tohoto veskrze poklidného, vesnického sídla...


















...



středa 13. června 2018

Po dešti...(after rain)

Napadlo tě někdy, proč se ty malé kapky deště na okvětních lístcích tolik podobají slzám na tvé tváři ? A tím ta neuvěřitelná podobnost zdaleka nekončí. Co pak takový smutek ? Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč jsou mlhavě deštivé dny tak často provázeny melancholií ? Ne neznám odpovědi, kdež, jen si všímám souvislostí a možná stejně tak jako ty, v nich marně hledám odpovědi. A pak taky to slunce, vzpomínáš, když tě už od rána, ještě ospalou, hřeje svými teplými paprsky a v jehož světle, co tebou proniká, se celá jakoby rozpouštíš. Jak je vlastně možné, že tě umí tak snadno, z ničeho nic, rozesmát ??? 

Mně to moc nejde, asi v sobě nosím déšť... 





























...