pátek 24. března 2017

Křemelná...


Jaro bylo už vlastně na půl cestě, když jsem se vypravil tam, kde to mám nejraději. Vlastně ani nedokážu říci proč. Možná proto že tahle řeka se jako křivka, ve svých meandrech, klikatí celým mým žitím. Fotografie, byť sebedokonalejší prostě není schopna zachytit vše to, co oči vidí, uši slyší a čich cítí. Slova, ať už sebelépe poskládaná, nikdy nedokážou popsat, co se odehrává v duši. Je to tak osobní, tak veliké, tak neuchopitelné. Cesta od Paštěckého mostu k dolním Paštím, jako by se nějak zkrátila, svah od Otavy nahoru jako by se narovnal. Jen jsem tak šel, vychutnával si ptačí zpěv a tu paletu barev jež se všude okolo začala rozlévat. U Kapličky malé zastavení, ztišení a potom cesta ke středním Paštím a po několik set let staré cestě, pak dolů k řece. Procházel jsem ta místa z dřívějšího času a ten současný, jako by se najednou zastavil a pomalu, pozvolna se začal vracet. Těžko popsat jak dlouho jsem se díval do vln, táním sněhu zdivočelé, milované řeky. Jak dlouho jsem seděl na kameni a pozoroval ten nikdy nekončící příběh, odehrávající se v jejích peřejích. Jak dlouho jsem poslouchal tu přenádhernou symfonii přicházejícího jara. Cesta pokračovala dál, Střední Paště, Dolní paště, Hornická kaplička, Ebenwiese, Wunderbach. Každé z těch míst má své jedinečné kouzlo, svou dlouhou historii, která, když člověk jen chvíli naslouchá, k němu potichu, téměř neslyšně promlouvá. Ne, není to útěk, je to žití, je to soulad, je to nirvána. Je to obraz světa, takový, jaký bych ho chtěl mít, takový, který by konečně aspoň na chvíli, s mou duší harmonicky souzněl...









































...




pondělí 20. března 2017

Třináctistovka :) (Thirteen hundred altitude)


Těm, jejichž svět zůstal nějakým smutným řízením osudu sevřen někde mezi domovem, pracovištěm, peněženkou a supermarketem, musím už dopředu avizovat, že dnes se tu žádné zelené papírky opravdu rozdávat nebudou. Jedná se totiž, jak mi děda prozradil, o metry nadmořské výšky, které v našich šumavských podmínkách, představují už docela slušný kopec a  ten, jak jsem později pochopila, může komukoliv z vás přinést mnohem více radosti a štěstí, než těch třináct zelených papírků v peněžence. Ale abych se nezaplétala do filozofických úvah, které, jak jistě chápete, v mých dvou a dědovo přespadesáti letech ještě nemohou být logicky zcela vyzrálé, vrátím se zpátky k tomu šumavskému kopci co se jmenuje Boubín, na nějž jsme dostali zálusk.




První část cesty z Kubovy Huti, probíhala podle našich představ. Sněhu na cestě naštěstí nebylo mnoho a protože jsme kočár pro jistotu nechali v autě, šlapali jsme všichni pěkně po svých. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy se cesta vnořila do lesa na severní straně hory. Sněhu, jakoby mávnutím čarovného proutku, přibylo a chůze začala být mnohem namáhavější. Nejvíc jsem to cítila samozřejmě já, protože v místech, kde ostatním sahal sníh jen mírně nad kotníky, mně sahal až do půli lýtek. Z těch našich vejletků jsem už ale trochu trénovaná a tak jsem to dávala vcelku dobře. Nakonec děda usoudil, že by mne mohl chvíli nést a tak si ke svému pětikilovému batohu, posadil na ramena ještě mně, patnáctikilovou holčičku. Mně se to náramně líbílo, to je jasný, ale jak se kopec stával strmějším a strmějším, začal děda pozvolna funět jako medvědice v říji a čím dál tím častěji se zastavoval aby popadl dech. No to víte, že jsem ho dlouho netrápila a za chvíli jsem šlapala zase po svých, chvíli poté mně  nesla ta teta, co má stejně krásný jméno jako já, pak zase děda a tak jsme se pozvolna, krok za krokem blížili k cíli.






Tyhle šumavské kopce mají tedy něco do sebe. Je tu náramný klid, čistý vzduch a ze všeho okolo na vás dýchá taková ta zvláštně nepopsatelná pohoda. Záhy jsem zjistila, že když si člověk trochu víc dupne, tak se ten sníh krásně rozlétne okolo a pod nohou zůstane hluboká stopa. Tak jsem začala dupat jako sloní mládě, až mně děda musel zarazit, protože bych brzy byla během chvíle celá promáčená. Naštěstí už jsem rozumná holčička a tak jsem si to nakonec nechala vymluvit a věnovala se zeleným větvičkám malých smrčků. To je vám taková nádhera ! 




Část cesty před námi také šel nějaký jiný děda s jinou holčičkou a věřte mi nebo ne, stejně jako ten můj děda mně i ten druhý děda si tu svojí holčičku vedl za ruku. My jme to ale samozřejmě být nemohli, protože cesta není žádné zrcadlo a tenhle jinej děda a jiná holčička byli navíc celičcí, dočista černí což my s dědou nejsme, protože jsme naopak celí barevní...




Namrzlé dřevěné schody co vedou k hřebenové partii jsem šlapala pěkně sama. No výkon to byl pořádnej, zkuste si vyšlápnout padesátku schodů, z nichž každý vám sahá nad kolena. Ještěže mně děda pořád držel za obě ruce a občas mi malinko pomohl.




Výhledy ze zasněženého hřebenu byly nádherné...




Ještě lepší byl ale teploučký kožíšek naší Gyry, jíž jsem se přidržovala. Bylo to mnohem pohodlnější, protože Gyra je mnohem menší než ostatní dospěláci, tím pádem nemusím tolik zvedat ruku a ta naše psová má na svých čtyřech nohách, také mnohem větší stabilitu než ostatní. Dokonce jsem se naučila vyslovovat její jméno, jen jsem si za "R" dosadila mnohem jednodušší "J". 








A to už jsem s mojí tetou a Gyrou na vrcholu, unavená sice trochu, leč šťastná jak blecha.




Nahoru na rozhlednu mně ale děda raději vynesl v náručí, prý abych měla dost sil na zpáteční cestu :) Pravdou je, že tam už, jak se začala zatahovat obloha mraky, dost fučel studený vítr, ale za to byl všude parádní rozhled.







Dolů už to šlo mnohem rychleji a snáz a kdybych si teda přístě mohla vybrat, přimlouvala bych se,  abych ty kopce mohla chodit jen seshora dolů :)




A to je vlastně všechno. Vylézt na tak vysoký kopec je sice hóódně náročný a únavný a po návratu domů budete spát jako mimino (jak já), ale jedno velké  pozitivum ty vejletky do kopců dozajista mají. Po takovém zážitku vám toho uvnitř zůstane mnohem víc, než jen prázdná peněženka po návštěvě supermarketu...

Papa

...




pátek 17. března 2017

Švecburg...(The Shoemaker castle)

Dnes vám, mí milí, povím příběh o tom, jak jsem objevila, nejspíše vůbec nejmladší hrad u nás. Někdo by nejspíš namítl, že je jen maličký, ale to by zapomněl, že my děti vidíme vše úplně jinou optikou. Tyhle naše vejletky mně náramně baví, pořád je na nich co objevovat a ten můj vousatej děda pokaždý vymyslí nejakou specialitu, na kterou jsem se i tentokrát hóódně těšila :) Hrad Švecburg, jak mi děda řekl, dokončil v roce 2007 pan Švec a nám dětem (i dospělákům) tím udělal přenáramnou radost. Jen si to představte - mít svůj vlastní hrad. Někdo si staví pergolu, jiný altán, někdo si postaví bazén, ne tak pan Švec - ten se rozhodl, že si postaví rovnou hrad a co víc, on ho nechal nám dětem docela volně přístupný...Tak se pěkně posaďte a v klidu si poslechněte povídání z mé dnešní cesty... 




Abych si uchovala nějaký zážitek, půjčil mi děda hned na začátku svůj stařičkej foťák a protože to s ním ještě moc neumím, chvilku mi trvalo než jsem objevila všechny taje všech těch černých tlačítek. Nejvíc ze všeho mě teda bavilo přepínání mezi hledáčkem a obrazovkou: Máčkneš - svítí obrazovka. Máčkneš podruhé - obrazovka zhasne a obrázek se nějakou skulinou protáhne do toho malýho kukátka nahoře, máčkneš potřetí a je zase zpátky na obrazovce - je to prostě dokonalý !!! . Čím rychleji pak mačkáš, tím větší je to bžunda.Se zrcadlovkama to ale raději nezkoušejte, protože by se jim z toho mačkání mohla zamotat zrcátka a kdo ví, jak by to potom dopadlo.




Stejně jako dědovo foťák - důchodce, mně ale dokáže zaujmou i docela obyčejné stéblo trávy u nás na louce.




A když to všechno už mám nastudovaný, zavísknu si, a dám si pár svých elegantních tanečních kreací pro pobavení své i dědovo, no řekněte nesluší mi to ?




Ale teď už zpátky ku hradu :






Čáry máry fuk, ať tu stojí kluk. No teda klidně by to mohla být i holčička ;) Hmmm... kouzlo se tentokráte nějak nepovedlo, je tu pořád jen děda a já, ale to neva, jednou se to přece podařit musí...






Kuk ;)




S aparátem v ruce už jsem téměř dokonalej profík a tak bych si ještě měla změnit nick na Bombelka-photography. No nezní to honosně? A že ještě nedávám úplně dokonalé fotky - pchá a kolik z těch "Photographů" je vlastně dává ?




No co co, každej nějak začínal a navíc se mi pak tolik netřesou ruce :))






Hradní tajemství jsou veselá i smutná a tak jsem se jen trošičku v okénku hradní věže zasnila...Co kdyby jednou přijel krásný princ...





Princ nikde, ale zato s přicházejícím večerem může hrozit nebezpečí od nějakých lapků, či loupeživých rytířů a tak musím zkontrolovat sílu a pevnost hradeb...




Ještě vyběhnout nahoru na věž a zkontrolovat co se děje dole v podhradí...






Erb má tedy pán domu pořádný ;)




Noc se kvapem blíží a tak nezbývá než osedlat bujného oře (dědu) a vyrazit k domovu. Cesta je dlouhá, ale to mi nebrání v tom, abych si ještě chvíli nepohrála s tím véélikánským balíkem sena...






Venku je už tma, já ležím v postýlce, děda mi vypráví o jedné tajemné Bílé paní a jak tak upadám do snění, zdá se mi, že jsem zase aspoň na malou chvíli svou vlastní hradní paní... 

Dobrou noc :)




P.S. A pro ty, co mně už sledujete pravidelně, těšte se, příští povídání bude o tom, jak jsem vylezla svou první třnáctistovku :) 
papa...

...