pátek 7. července 2017

Archeopark...

Měsíc uplynul jak voda a tak mě tu zas máte. Teda při představě jak se měsíc máchá ve vodě mám sto chutí vrátit se zas do vany a ocákat, tak jak to s chutí dělávám, celou koupelnu, ale páč nejsu žádnej měsíc, ale spíš sluníčko a to pěkně rozpálený, asi by to nedopadlo dobře a tak si to máchání, cákot a jiný různý průšvihy nechám na zejtra :) Ale abych se vrátila k tej dědovíkendovej pohodě. Děda mi v tejdnu postavil bazének, abych se prý mohla pořádně vyrochnit venku na zahradě, kde zas ta povodeň co povětšinou v dobrým rozmaru způsobuju toliko nevadí, ale jako naschvál, přesně podle předpovědi tý dědovo můzy, se nějaký bůhvíjaký teplo neudělalo a tak z velkýho cákání naplánovanýho na víkend nakonec nebylo nic :( Když se něco hatí, jak říkává děda, je třeba vymyslet náhradní plán a tak jsme s dědou dali hlavy dohromady a na sobotu vymysleli vejletek do Netolickýho Archeoparku, což je ukázka středověkovýho hradiště na kopci hnedle za městem, co mu říkaj Netolice.







Než však přišla ta sobotěnka s tím Netolickým vejletkem, byl ještě, jak už to tak bejvá pátek a páč nechávat mně doma v pokojíku nejni ani v pátek příliš dobrej nápad, páč jak děda říkává, je mi byt dost těsnej a tím pádem se během chvilky zavedenej "starouškovskej" pořádek mění v chaos, vyběhli jsme už dost pozdě večer do ven, kde mám přece jen víc prostoru pro ty svý rebélie :) Nejdřív jsme teda zkontrolovali sousedovo kravičky, pak koníky a nakonec tu cestu co vede k lesu, páč tam nikdo nejezdí a já mám tím pádem víc volnosti a děda víc času na focení. Na závěr toho malilinkatýho Horskýho vejletku jsem dědu ještě vzala dolů k rybníčku, kde jsme koukali na ten přenádhernej západ slunka a já se kochala a blbla na asfaltu a děda zasejc fotil mý siluety, což mu při mý neposednosti dávalo docela zabrat, páč když chcete fotit siluetu tak malý holčičky jako sem já, musíte nutně na zem a když se vám ta holčička v tom hledáčku neustále hejbe, tak vám nezbejvá než si pořád lehat a zase vstávat, což jak uznají hlavně ti starší z vás, je ve věku po padesátce docela pěkná fuška. Na dědovo obranu musím říct, že to nesl se stoickým klidem, páč má rozum a tím pádem si to naše vzájemný blbnutí a laškování spíš vychutnává, než by se zbytečně čílil :)






















No a pak už byl večer a já šla spát a před náma byla ta sobotěnka s tím vejletkem na to hradiště, který leží v tom nedalekým Netolickým městě a tak se mně o tom vejletku zdály krásný sny, páč ty naše dětský sny mají to kouzlo bezstarostnosti a jsou mnohem nádhernější, než si vy, věčně ulítaný a utrápený dospěláci, vůbec dovedete představit. V sobotu jsme tedy po obědě vyjeli do toho Netolickýho města, co je v něm ten časně středověkej Archeopark a vyšplhali se na ten kopec nad městem co na něm stojí. A děda mi pak povídal, jak tu hradbu a věž poskládanou z dubovejch kmenů a kamenů stavěl jeden jeho kamarád, co se takovejma starejma stavbama zabejvá a taky jak ty těžký kmeny otesávali takovejma velkejma sekerama a zvedali do výšky takovým zvláštním kladkostrojem, co prý byl používanej už ve středověku. No když to tak shrnu, stavba je to pořádná a klobouk dolů před těma co ji stavěli. Když jsme si už celý to hradiště prohlídli popošli jsme ještě kousek vejš na vyhlídku, kde v takový malinkatý zahradní chajdě jeden milej pán udělal dědovi kafe a já dostala třešně z jeho zahrádky a tak jsme si pošušňávali a koukali z tý vyhlídky na to Netolický město a bylo nám spolu, tak jako vždy, hóóódně dobře.

Mějte krásnej víkend a užívejte života stejně jako já s dědou, páč život je krátkej a kdo ví co vás v ňom čeká zejtra...

Vaše Bombelka :))
















...




čtvrtek 15. června 2017

Ztracená země - Wunderbach... (Lost land - Wunderbach)

Kolik let uběhlo od okamžiku, kdy přestalo se točit kolo mlýna a pily, kolik duší - pamětníků - již navždy vyhaslo, kolik písní zaznělo do okamžiku velkého ztišení a kolik jich ještě mohlo zaznít po něm. Bylo to dobře či ne ? Spoustu otázek vyvolává toto místo a odpovědi žádné. Snad jen zbloudivší poutník uslyší tichou ozvěnu dávných hlasů a citlivá duše vycítí ty stopy života jež tu po desetiletí chřadnou - zánik života v přímém přenosu. Odloučen od všech značených cest, skryt před zraky turistů jež touží po atraktivních lokalitách, navždy ztracen ve vysoké trávě, sevřen mezi kopci Pašteckým a Radkovským a přece jsoucí, mlčky truchlící po vyhaslém životě a přece navždy nesoucí jeho stopy. Jak je to dlouho, co divoké vody jarní Otavy vzaly lávku u Myších domků, aby ji už nikdy nikdo neobnovil. Tou dobou již jistě stál Paštecký most a cesta nahoru k Paštím plná dračích zubů. Svět se měnil, volské a koňské potahy potřebovaly lepší cestu než tu, kterou nabízelo toto údolí. Zůstaly jen kamenné zdi, travou zarostlé sklepy a věci jež kdysi dávno sloužily lidem. Bude trvat ještě mnoho desítek let, než mlýnské kolo spolyká rez a litinové části soustrojí tu budou, jako výstraha dalším generacím, ležet ještě mnohem déle. Kamenné zdi pak vydrží další staletí - možná dokonce stejný čas, který uběhl od zrodu osady k jejímu zániku. A i když tohle všechno jednou zmizí v propadlišti dějin a i poslední známky života pohltí neúprosný čas, bude tu stále ještě majestátní Křemelná, aby z výšky svých jedenácti set metrů, navždy střežila ztracený svět Wunderbachu...














































...




pátek 9. června 2017

Na okraji léta... (At the edge of the summer)

To jaro je stejně fajn, sluníčko svítí a krásně hřeje a tak si ho já i ten můj děda, co ho mám tak ráda a co jsem k němu zase po měsíci zavítala, náležitě užíváme. Tentokráte žádná velká výprava v plánu nebyla a tak jsme se s dědou spíš toulali po okolí a taky zajeli na Lomeček na to pěkný dětský hřistě, co tam maj ty šedivý řádový sestřičky a taky do tej zoo na Hlubokej, abychom zjistili co je tam zase novýho a jak se pořád maj ty zvířátka, co tam bydlej.  Děda si celej ten prodlouženej víkend pořád něco fotil a já pobíhala okolo, zkoumala kamínky a kytičky a hrála si se vším tím krásným, co se nám tady u nás pod kopcem urodilo. Do toho všeho krásně zpívali ptáci, co je jich tady okolo plno, takže jsem se chvílema cejtila dočista jak v ráji...














S tím focením je to vůbec prazvláštní věc. Děda u toho kolikrát dělá takový psí kusy, že se až musím smát. Kleká si na kolena až má kraťasy uhňahňaný stejně jako já triko po snídani, strká foťák až ouplně natěsno k těm malejm modrejm kytkám, jako by si myslel, že ten jeho foťák je stejně krátkozrakej jako on sám a když už něco pěknýho přeci jen vyfotí, tak ještě doma sedí u monitoru počítače a kouká na to, jako by si z toho vejletku už dočista nic nepamatoval. No popravdě řečeno tomu moc nerozumím, ale na druhou stranu musím přiznat, že se pak večer na ty obrázky s tím mým dědou taky docela ráda koukám, zvláště pak na ty, na kterejch je ta holčička co se mi tak podobná, ale já to bejt nemůžu, páč já jsem tady a ona je tam...














V tej zoo, co jsme jí pak v sobotu byli navštívit a co leží ouplně malinkatej kousek od toho krásnýho zámku na Hlubokej, mně čekalo překvápko největší. Děda prohlásil, že do tej zoo jel k vůli mně a tudíž mně nechce, jako spousta dalších rodičů svý děti, tahat za sebou jako nějaký závaží či přítěž a když už teda do tý zoo k vůli mně jednou jel, nechá mi naprostou svobodu pohybu, páč svobody si na světě cení za všeho nejvíc a proč by tedy, když si tej svoboděnky tak moc cení , nenechal taky malej kousek tej svobody malej Bombelce, kterou má ouplně nejvíc nejradši rád. Že jsem tu nečekaně nabytou svobodu využila po svým, nemusím dodávat, a jak měl děda potom tolik práce s mým zachraňováním a řešením těch zapeklitejch situací do kterejch jsem se svým dětským nerozumem zákonitě dostávala, dočista ouplně zapoměl fotit, což ho sice potom trochu mrzelo ale mnohem radši byl, že jsem byla ráda já, páč když jste rádi, že je díky vám rád někdo jinej, je to ta ouplně nejvíc největší radost, co vás na tomto světě může potkat...








A ještě musím dodat, že je hodně zvláštní, jak jsou ostatní děti (jak já říkám "mimi") v dnešní době tak odtažitý, páč málokdo si se mnou chce hrát tolik, jako ta maličká Emička v zoo v Táboře, co na ni dodnes nemůžu zapomenout, a když už se přeci jen někdo najde, trvá to jen chvilku, páč ty podivný rodiče už zase někam chvátaj a když chvátaj rodiče, musej prý chvátat taky jejich děti, páč děti sou na těch rodičích dost závislý, takže je potom uchvátanej celičkej svět, což se mi vůbec nelíbí, páč ten svět by tolik uchvátanej bejt neměl, protože v tom chvatu si pak nikdo nevšimne, jak je ten svět krásnej a tudíž má potom každej pocit, že ten svět, co je tak krásnej, vlastně zase tolik krásnej nejni. Takže tak mí milí. Mějte bezva víkend a občas se trochu zpomalte, páč když jste zpomalený, celej ten svět kolem se vám pak bude jevit mnohem krásnější...

Papa, vaše Bombelka





...