pátek 26. května 2017

Válečný fotograf... (War photographer ;)

Všechno to vlastně začalo tím nešťastným rozhodnutím, vzít velkej foťák a vrátit se na místo dole u trati, kde jsem posledně, jen s aparátem v mobilu, měl takový problémy s ostřením . 
Těším se, to se rozumí samo sebou, budu sám, bez nervózní malé Maggie za zády, budu mít konečně sebou foťák vhodnější na makro a v neposlední řadě, páč se slunko chýlí k obzoru, chytnu večerní "zlatou hodinu". Potud tedy vše dobré, připravuju si horský kolo, kolem pasu uvazuju lehkou maskáčovou bundu s kapucí (to pro každej případ), zamávám malej Magii, co ty důkladný přípravy pozoruje ze dveří terasy a vyrážím...
První náznaky toho, že vše není úplně optimální, jak to vypadalo na počátku cesty, se dostavují pár desítek metrů pod naším domem, na křižovatce u rybníčku, kde volím stezku po okraji lesa. Pravda, stezka co vede dolů k řece je sice přímá, má pěkný spád a hlavně je nejkratší, ale to, že koncem května už bude zarostlá vysokou travou, co dokonale ukryje kameny a vystouplé příčné kořeny, co vedou od okraje lesa, mě ani ve snu nenapadá. Při mé hmotnosti a spádu stezky se mi může o nějakém účinném brždění jen zdát a tak má jízda už od počátku připomíná bike freeriding. Přední plastovej blatník odlítá hned v první třetině cesty a než si to stačím uvědomit, jsem od něho tak daleko, že vracet se pro něj nemá cenu. Jedu dál, vyzvednu ho na zpáteční cestě. Stezka je čím dál tím zarostlejší a má ještě o dva stupně větší spád, šíleně to letí a pomalu ale jistě se blížím k hranicím schopností svých i svýho kola. Dostávám smyk na skále co zasahuje z boku šikmo do stezky, ale nějakým zázrakem to vybalancuju. V této rychlosti by pro mě případný střet ze stromem či skálou měl fatální následky. Konečně jsem dole u řeky, smykem brzdím a z hluboka vydechuju, z nejhoršího jsem venku ! Houby venku !!! První útok je tak překvapivý, že téměř nestačím reagovat ! A hned za ním, další a další a během okamžiku jsou jich tu už tisíce. Ukrýt se není kam, všude kolem otevřený prostor, kde mě mohou pronásledovat ! Sedám na kolo a bez rozmyslu vyrážím - tady jde o život ! Trochu se mi ulevuje, kolem uší už mi zase fouká vítr a útočníci se zdánlivě vzdalují. Míjím jez a zastavuju až u trati. Tady snad budu mít trochu klidu. Klid je, ale jen asi tři vteřiny, než gerila těch zákeřnejch útočníků zjistí, že jsem v jejich hájemství. Jsem na místě, připravenej fotit krásy světa, ale místo toho, abych se soustředil na práci fotografa, se musím neustále vyhýbat nepřátelskejm náletům. Nevzdávám to, kolo odkládám do příkopu u trati, oblíkám na sebe bundu, uvazuju kolem krku kapuci, dopínám na těsno rukávy a sám, jen s aparátem na krku a mobilem v ruce vyrážím doprostřed zakázaný zóny. Tohle musím zvládnout !!! Fotím a pokaždé když se zastavím a skloním k práci, znovu a znovu nalítávají, bodance už ani nepočítám. Sen o focení v klidu a míru mne definitivně opouští - jsem v první línii a pomalu ale jistě se ze mně stává...

... válečný fotograf ...

Někdy ti přemejšlím, jestli všechno to plahočení, bodance, rány a neskutečná únava stojí za to. Kdo to vlastně ocení, kdo mně poplácá po ramenou se slovy "seš vážně dobrej" ? Nikdo !!! Doma u monitoru, s kávou hned vedle myši, se maximálně na tu nejlepší fotku kdosi zadívá o dvě vteřiny dýl a v tom ideálním případě napíše stručnej koment : "hezký". To je všechno ? To je to, pro co to dělám ? Ne, tak to není, úplně největší odměnou mi nejsou sebelepší fotky, ani ty, jinak milý komentáře, jsou to mý vlastní pocity, poznání a vzpomínky. Je to to uvědomování si sama sebe, svých schopností, svých hranic a za to těch pár "válečnejch" zranění rozhodně stojí !!!

































...



sobota 20. května 2017

V zoo... (In a zoo)


Jak už určitě víte, do tej Hlubokej zoo chodím často a ráda, ale protože ten můj děda říká, že změna je život, ani jsem se moc nebránila když mi navrhl, abychom pro změnu navštívili zoo co je nedaleko od Tábora, páč Tábor je to město kde bejvám, když nebejvám u dědy, ale u mámy a když už mě teda děda v to volný květnový pondělí, co se tak nádherně vyčasilo, měl výzt zpátky k tý mámě co se mnou bydlí v tom městě husitů, byla ta zoo dočista po cestě. Doma mně sice říkali že ta zoo co je u toho města co v něm bydlím za moc nestojí, ale děda zase říkal, že člověk, dokonce i když je dvouletá holčička, by si měl na věc utvořit vlastní názor, páč ten kdo si tvoří ty vlastní názory je svobodnej ve svým rozhodování a protože bych chtěla bejt jednou svobodná aspoň tak jako děda, dala jsem i tentokrát na něj s tím, že to zoo teda vyzkouším... 





Že jsem se rozhodla správně, jsem zjistila hned za branou, když jsem uviděla to zlatý prasátko, co ho můžou děti vidět jen o vánocích, jak leží ve výběhu v  kaluži a spokojeně si pochrochtává a spí. Přestože se tedy už dlouho evidentně nemylo a bylo samej flek a špína, poznala jsem ho jistě, páč  jak děda říká, zlatý srdce nelze ušpinit a bezdomovcem se dnes stejně, díky těm zlodějskejm bankám a ještě zlodějštějším exekutorům, může stát každej, dokonce i ten, co má pod tou zdánlivě špinavou slupkou ukrytý to zlatý srdíčko.




Že uvidím zvířátka jsem čekala, páč v zoo se to jaksi očekávat dá, ale že mezi nima budou i král a královna buše, to mě teda nenapadlo ani ve snu a to, povím vám, mám sny někdy  hóóódně barevný !!! To zvíře s tou velkou hřívou, co v tom výběhu bydlelo s tou paní co hřívu nemá, ale zato má pořádný tesáky, mně prostě uchvátilo. Musím ale taky říct že mně trochu zklamalo, páč když kolem výběhu šel pán se zlatým retrívrem na vodítku, což je jak vím, veskrze slušnej pes, co navíc miluje děti, lev i ta jeho paní vystartovali proti plotu tak prudce, že se ulekl nejenom ten plot a ten hodnej retrívr ale i jeho pán a dokonce jsem se málem strachy počůrala i já, která jsem stála opodál. Takže než tyhle nevypočítatelný zvířata, co jsou sice na pohled krásný, budu mít raději to prasátko, co sice na první pohled vypadá jako prasátko, ale má uvnitř docela určitě to zlatý srdíčko !!!








Někdy se to teda vzácně povede a zvířátko je od přírody hodný i krásný, jako třeba ta vydra , co jí znám z Hlubokej nebo tyhle surikaty, co ještě navíc mají holčičku, stejně malou jako jsem já a tudíž jsou mi jsou o to milejší. Stojí si prostě klidně a pozorujou okolí a ani je nenapadne na někoho, jako ti lvi, jen tak zbůhdarma útočit. Navíc jsou, stejně jako moje babička nesmírně pracovití, páč neustále hloubí ty svoje tunely co vedou sem a zase tam, a jeden tudíž nikdy neví, ze kterejch dveří na vás juknou. Surikaty jsem si prostě oblíbila hned na první pohled a tak to i zůstalo!
















Pan tygr sice na nikoho neútočil, ale zato, stejně jako ta partička medvědů co bydlí hnedle vedle v sousedství, vyvolává respekt už svým mohutným zjevem a tak jsem se u něj, ani u těch medvědů příliš dlouho nezdržovala, páč jak jsem zjistila už u těch lvů, jeden nikdy neví co tyhle velký a dravý zvířata napadne a tudíž je dozajista lepší pozorovat je z pěkný dálky a nejlíp za plotem. 








Tohle prasátko co prasátkem vlastně ani tolik není, páč má taky dva pořádný tesáky, sice na první pohled vypadalo mírně až ospale, ale kdo ví, co by udělalo v lese, kdybychom ho s dědou, až půjdem pro ten vánoční stromek, potkali jen tak navolno...










Zajímavejch zvířátek v tej hezkej zoo, co údajně zas tak hezká bejt neměla, bylo opravdu hóóódně, ale ouplně nejvíc ze všech, mně stejně potěšila Emička, co za mnou přišla na to dětský hřiště, kde jsme s dědou udělali malou zastávku a ač se to její mámě příliš nelíbilo, začala si se mnou docela upřímně hrát. Zato její táta nás zálibně pozoroval a stejně jako můj děda, co seděl na druhej straně pískoviště nám to dočista náhodný pískový přátelství od srdíčka přál. Některý mámy jsou prostě divný. Teprve po delší době a teprve na třetí pokus, ta Emičky máma přesvědčila jejího tátu, že už jsme si pohrály dosytosti a že by tedy už mohli jít dál. Teprve když jí oba, za mohutného Emiččina řevu odvlekli k blízkej restauraci, pochopila jsem, že ta paní měla už asi pořádnej hlad a tudíž mně a Emičce, to vzácně pískovcový přátelství, proto tak málo přála. To můj děda má teda povahu ouplně jinou, páč jak se snaží dívat se na svět mýma očima, na rozdíl od tý paní chápe, že naše dětský myšlení je ouplně jiný než to dospělácký a taky jsou jiný i ty hodnoty co je vyznáváme a tudíž se mnou mluví mojí řečí kterej rozumím a ne tou jejich dospěláckou, kterej nerozumím ani za mák. A když mně tak viděl, jak na tom pískovišti najednou sedím sama, smutná  a opuštěná a už ani to hraní mně tolik nebaví, sám mi navrhl, abychom tedy za mojí kamarádkou Emičkou šli do tej restaurace co jí odvlekli její rodiče a když nám pak ujeli, páč Emička měla krásnej luxusní kočárek a já jenom svý dvě nohy, vzal mě do náručí a povídal něco o tom, že tenhle svět není vždycky k nám dětem spravedlivej, ale že on, teda můj děda, ke mně spravedlivej vždycky bude, páč ve svejch padesáti letech konečně pochopil, to co já vím už od malička. Že totiž to ouplně nejvíc největší bohatství nespočívá ani v penězích, ani v majetku či nablejskanej autech, ale v docela obyčejným lidským citu jemuž se říká láska...

A tak jsem si dědovi položila hlavu na rameno, oběma rukama, tak jak to umím jenom já, ho vzala kolem krku a byla strašně moc ráda že ho mám...

...Papa...





...



středa 17. května 2017

Sami...(Themselves)

Ahoj lidi  ...

Když nad tím tak přemejšlím, bylo to vlasně dočista ouplně poprvý, kdy jsme na větší vejletek vyrazili s dědou sami dva. Chápete to ? Žádná máma, žádná babička, dokonce ani ta teta, co má to stejný jméno jako já a co nás vždycky chrání před těma průšvihama, ke kterejm máme s dědou oba stejný sklony, se tentokráte nepřidala. Zůstali jsme prostě sami, já dvouletá holčička a o padesát let starší děda, co ho mám tak ráda a co má stejně hodně rád zasejc mě. Abych teda byla přesná, šla s náma ještě ta krosna co mi ji děda pořídil místo kočárku, dvě lahvičky s pitím, jedna s dudlíkem a druhá bez (dědu to prý teprve čeká), plastová miska se svačinou, nějaký rezervní oblečení uložený v klokaním vaku v tý krosně, dědovo stařičkej foťák a nezbytnej mobil, co umí volat, fotit, chodit na internet, navigovat, padat z vejšky na zem a vůbec spoustu jinejch užitečnejch věcí, co se na takový tůře dozajista hodí. Protože v noci pršelo, bylo ještě místy mokro , což se mi mimořádně líbilo, protože voda ať už v jakejkoliv podobě je prostě moje. Řeknu vám teda, že děda z toho nočního pršení příliš nadšenej nebyl, páč máma mě na víkend obula do bot co se hodí spíš ke korzování v lázeňskej kolonádě než do světa lesních samot, kde se stávají dočista bezradnými a přestože mi děda ty boty, vyhlášenej značky s třema proužkama, nastříkal impregnačním sprejem co smrdí tak, že před tím zápachem údajně utíká i voda, nebylo to nic platný, páč do mokrý trávy a kaluží prostě patří pohory a nebo aspoň gumáky a ne načančaný boty tý slavný, globálně profláknutý firmy. Na máminu obranu ovšem musím dodat, že nemohla tušit, co zasejc s dědou budeme vyvádět, páč v jeho věku už by snad konečně mohl mít rozum a taky že kupovat z mateřský, co sotva stačí na obživu, pořádný horský boty, co nepropouštěj vodu, holčičce co z nich každej půlrok vyroste, je prostě nerozum do nebe křičící. Tohle všechno já ovšem neřeším, od toho jsou dospěláci a tak se s chutí zásadně nevyhejbám žádný kaluži a když už mě děda drží a nepustí, aspoň do ní házím kameny, kochajíc se při tom těmi gejzíry co z ní následně tak krásně stříkaj.













Cestou na Lomeček, což je poutní místo s kostelem Jména Panny Marie a klášterem Kongregace Šedých sester, umístěném  v loveckým zámečku co zde na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století postavil hrabě Buquoy, nás provázely takový zvláštní papíry s obrázky a písmenky co tu zanechaly děti po nějaký hře. Když jsem je ale po nich chtěla uklidit a ty papíry sundat, zjistila jsem, že jsem ještě příliš malá na to abych na ně dosáhla  a tak jsem se raději věnovala svejm oblíbenejm kalužím, co ležely tak nízko, že by na ně dosáhlo i docela malilinkatý miminko, co se sotva učí chodit.






Co ovšem musím chválit je to, že tu Libějovickej pan starosta nechal postavit dětský hřiště, který se sice na poutní místo podle některejch škarohlídů vůbec nehodí, ale kdyby ti škarohlídi, co nemaj rádi dětský hřistě měli rádi aspoň nás děti,věděli by, že kdo si hraje, nezlobí, což nejvíc oceňujou při mši svatý zrovna ti, co jim tady to hřiště tolik vadí. Jak potěšilo mně a dědu netřeba dodávat. Uplně nejvíc největší radost mi ovšem udělalo to prkýnko na čtyřech řetězech, který děda nazývá houpačka a co se, jak do něj strkáte, kolíbá sem a tam a tam a sem...Do tej houpačky jsem se zamilovala tak, že jsem z ní už nechtěla slýzt ani za zlatý prasátko, který bych stejně nedostala, páč jako každý malý dítě vím, že to chodí jen o vánocích a ne na jaře, kdy dozajista po tej dlouhej zimě ještě spí. Na tý super houpačce jsem taky zjistila, že držet se řetězu jen jednou rukou není ten ouplně nejlepší nápad, což naštěstí už děda věděl a tak byl v pohotovosti i ve chvíli , kdy jsem to prubla a následně se poroučela do jeho náruče.
















A když jsme si už do sytosti vyhráli a snědli i tu velkou svačinu, co se celou tu cestu nesla v klokaní kapse dětský krosny, vydali jsme se ty tři kilometry lesní cestou zase zpátky k Libějovickýmu zámku, kde roste ten úplně nejvíc největší strom, co jsem kdy v životě potkala. Cesta domů už proběhla bez dalších dobrodružství a následné cákání ve vaně, symbolicky uzavřelo ten dnešní, vodou lehce poznamenanej vejlet...

...Mějte se a smějte se,  vaše Bombelka...



...