Jsme si onehdá, když jsme seděli v čajovně a kavárně U Lípy a koukali na posledního z trojice medvědů, co paní Petra minulou zimu, za dlouhých zimních večerů vyrobila, řekli, že mu tady musí být smutno, když jsme mu postupně odvezli medvědici i medvídě a tudíž nezbejvá, než ho odvézti tam kam patří - ke svým blízkým. A tak jsme milého medvěda vzali, paní Daně za něho (symbolickým finančním obnosem) poděkovali a odvezli domů. A tak ta povedená trojka sedí u nás doma na sedačce neb na křesle a někdy, když zřídka přijede návštěva i na konferenčním stolku na kolečkách a celé dny se dívá na černou obrazovku televize. Někdo by řek, že je to pěkná nuda a že takový život za mnoho nestojí, ale já vím, že si celý ty dny spolu tou svou medvědí řečí povídají a jsou rádi že jsou zase spolu. Možná se pletu, ale zdá se mi, že některé duše k sobě prostě patří a je úplně jedno, jestli spolu mohou nebo nemohou být, důležité je že o sobě vědí, že se mají rádi a že na sebe, byť od sebe třeba i na dlouhé měsíce odloučeni, stále myslí ...
Chjo, sem si při tom psaní vzpomněl na jeden hodně starej film - "Šest medvědů s Cibulkou" se, tuším, jmenoval, pamatuješ ? A ten film pojednával o nerozlučném přátelství člověka a šestice medvědů a téměř celý se odehrával ve škole. Tak sem si při tý příležitosti uvědomil, jak jsou v našich životech přátelství (a taky láska) důležité a jak moc bychom se měli snažit o to, aby se z nich nestaly, jak se to už mnohdy děje, jen profláklé, nic neříkající pojmy ...
Mějte krásnej pátek a následně i víkend a nevzdávejte se nikdy těch, co o ně stojíte, páč nic lepšího vás třeba už v životě nepotká ...
Někdy stojí za to, kouknout se na ten samý svět, očima toho druhého...
A tak se dívám a vidím řeku plnou hvězd, tu řeku, jež miluji od samotného počátku, kde v hloubi pohraničního hvozdu pramení, až na místo, kde ruku v ruce se svou sestrou Vydrou dostanou obě nové jméno - Otava. Místa, co mám nejraději se však nachází jen pár kilometrů od soutoku tří řek, v meandru divokého kaňonu pod horou Křemelnou. Jmenuje se řeka podle hory či hora podle řeky ? Je plná zlata a hvězd, ta řeka mého srdce a taky klidu, smíření a ptačího zpěvu co z vrcholků letitých smrků zní jako chorál. A taky šumotu proudu, jak neúnavně naráží na balvany v řečišti, obroušených po tisíci letech jeho drsnou rukou do dokonalosti briliantu. Nejvíc však miluji ten klid toho místa, o němž běžný pocestný nemá ani tušení. Nejsou tu cesty ani značky, jen pás stezek vyšlapaných nemnohými zbloudilými dušemi, do věčně vlhkého mechu. Na podzim, kdy loučící se léto obarví vrcholky stromů všemi barvami duhy a mlha jim dodá tajuplný nádech, zde celé dny nepotkáš živáčka. Jsi tu jen ty a ona - řeka tvého života - řeka tvého srdce :)
A opět je tu sobota. Venku je pod mrakem a údolí dole pod kopcem se topí v mlhách. Taky se topím, to ve svých myšlenkách a nezodpovězených otázkách. Někdy se vám stane, že stojíte před něčím velkým, z čeho máte strach a pak jste v tom očekávání jako ochromení. S podobnými pocity se ve své práci občas setkávám. Mám rád výzvy, ale právě to mne kolikráte postaví před dílo, které je na hranicích mých možností. Dřív jsem se dlouho před tím trápil a dlouze přemýšlel jak na to, jenže to bylo tak složité, že mi to prostě kolikráte hlava nebrala. A tak jsem se naučil jednu věc - nedám-li řešení dané situace najednou, musím postupovat kousek po kousku a ona ta velká, zdánlivě neřešitelná věc se pak změní na malé, řešitelné kousky, co do sebe nakonec zapadnou jak puzzle.
Kdysi jsem narazil otázku : "Jak sníst medvěda ? " Odpověď byla geniálně jednoduchá :
"Kousek po kousku".
A tak vám ze srdce přeju, aby těch neřešitelných věcí, větších než jste vy sami, bylo ve vašich životech co nejméně a pokud se přece jen nějaká sem tam přihodí, nevzdávejte to a toho medvěda spořádejte kousek po kousku :))
