Pohádka o třech tralaláčcích.

                                          

Žili byli, za sedmero horami, sedmero kopci a možná ještě kousek dál, tři tralaláčci.

První tralaláček se jmenoval Áda, druhý Béda a třetí Dáda. Žili si ve své chaloupce uprostřed lesa a žilo se jim krásně. Áda vařil tak dobře, že byli všichni tři krásně kulaťoučcí, Béda chodil do lesa se sekerou a pilou na dříví a v kamínkách topil tak dobře, že jim nikdy, ale nikdy nebyla zima a Dáda byl zahradníkem. V jeho krásné zahrádce oplocené jen nízkou zídkou, protože všechna zvířátka v lese tu krásu respektovala a měla jí ráda, pěstoval v části pro bylinky mátu, meduňku, pažitku, tymián a spoustu dalších . V části pro zeleninu se pak  červenala pěkně kulaťoučká rajčátka, okurky, slaďoučké jahůdky a mrkvička s petrželí, takže milí tralaláčkové neměli nikdy nedostatek vitamínů a nikdy, opravdu nikdy nebyli nemocní.  Jednoho dne, tuším někdy na jaře, se na palouček v lese přestěhoval starý rezatý lišák. Vyhrabal si pod stromem v kořenech svou noru a začal si ji zařizovat. I viděli Tralaláčci nového souseda a zaradovali se, že si po večerech budou mít s kým povídat. Lišák se zprvu choval přátelsky a dokonce i na kafíčko je pozval. Tralaláčci byli v sedmém nebi a už už plánovali jak lišákovi budou pomáhat zařizovat jeho nový byt. A tak se i stalo. Lišák si z pomocí tralaláčků zařídil přepychový byt  a přes den sedával v houpacím křesle na zápraží a kochal se krásou paloučku.

Jednoho dne se tralaláčkové probudili a zaslechli divný zvuk, znělo to jako nějaké kdákání. Vykoukli všichni tři z okna vedoucího na zahrádku a zděsili se. Zahrádkou pobíhalo hejno slepic a rozhrabávaly a vyzobávaly vše, co před pár dny Dáda pracně zasel. Všichni tři vyběhli před dům a jali se slepičky ze zahrádky vyhánět. Ty se nakonec vrátili na druhou stranu paloučku, kde jim lišák udělal krásný kurník. Tralaláčkové se vrátili na zahrádku a v potu tváře se snažili tu spoušť napravit. Večer pak zašli za lišákem a takto k němu promluvili: "Lišáku tvé slepičky nám rozhrabaly záhony tak, že jsme museli skoro vše vysázet znovu." Lišák se jen po straně  ušlíbnul a začal svou řeč: "To víte, mrzí mě to, ale jsem už starý a protože mi lov už dělá potíže, musím si chovat trochu slepic abych nezemřel hlady." " A proč jim neuděláš výběh, my ti pomůžeme," řekl Béda. "Vezmu sekerku, pilu a přinesu trochu dříví a uděláme krásný nový plot."  "Víte," povídá na to lišák "slepičky ve výběhu  nerostou tak dobře jako na pastvě a tak je radši nechám venku a budu je jen hlídat."

Druhý den se situace opakovala. Milí tralaláčci opět slepičky ze zahrádky vyhnali a večer opět zašli za starým lišákem. Ten se jim omlouval a povídal: "Hlídal jsem je, hlídal , ale to víte, jsem už starý a tak jsem jen na mou chvíli únavou usnul. Už na ně dám pozor." Tralačci se vrátili domů a těšili se, že už bude klid.

Třetí den ráno byla situace stejná. Zahrádka se začala podobat oraništi a vypadalo to, že budou muset zase vše vysázet znovu. Slepičky vyhnali za zahrádky a večer, když tu spoušť alespoň trochu uklidili a dali hlavy dohromady, rozhodli se, že na pomoc zavolají kamaráda Bertíka. Bertík byl jezevčík, dlouhosrstý a navíc zlatý, prostě štramák. Domluvili se, že Bertíkovi postaví na zahrádce domeček a on jim za odměnu zahrádku před slepičkami ohlídá.

Co se dělo další den ráno, nechtějte slyšet, kdákání, vrčení, štěkání a šumění křídel. Zahrádka plná peří a Bertík spokojeně odpočívá u svého domečku po dobře vykonané práci. Zato slepičky nevypadaly dvakrát dobře. Jedna měla úplně vyholenou zadní část těla, druhé chybělo v křídlech peří a o třetí, radši nemluvit. Starý lišák, když viděl tu spoušť, vyrazil do lesa a začal si všem zvířátkům na tralaláčky stěžovat a pomlouvat je. Tak hrozné sousedy jsem v životě neměl, podívejte, co mi udělali se slepičkami; byly tak krásné, vypasené a co je z nich teď . Z čeho já chudák budu živ. Zvířátka ho politovala a večer zasedl lesní soud. Milí tralačkové seděli na lavici obžalovaných a všem marně vysvětlovali, že se jen snažili chránit vlastní úrodu. Marně, soud se nakonec usnesl, že tralaláčci zaplatí lišákovi náhradu a postaví si vyšší plot. Tak se i stalo.

Další dny se však situace opakovala jinde. Tu Lišákovy slepičky rozhrabaly zahrádku veverce, tu zase bobříkovi u rybníka, tu zase někomu jinému, nebylo pomoci ani dovolání! Nezbylo, než aby si všichni postavili vyšší ploty. Už přes ně sice neviděli na palouček ale aspoň zachránili úrodu. Jednoho dne se ale slepičky daly do zahrádky i starému soudci, jezevci. To však neměly dělat ! Jezevec svolal soud a rozhodnutí bylo jasné. Lišák i se slepičkami se z paloučku musí odstěhovat !

Rozsudek byl vynesen a lišák se musel odstěhovat.

Tralaláčci i ostatní zvířátka si oddychli, upravili zahrádky a někteří dokonce zase snížili své ploty tak, aby viděli na palouček. Zdálo se, že se vše vrací do starých kolejí, ale do těch se to už nikdy nevrátilo, ve zvířátkách už nadosmrti zůstala vzájemná nedůvěra a kolem většiny zahrádek už navždy zůstaly vysoké ploty...

A jaké z toho milé děti plyne poučení ? Svoboda je nádherná a má se užívat plnými doušky, to ano, ale naše vlastní svoboda musí končit přesně na tom místě, kde začíná svoboda jiných,

               ... jinak všichni, dříve či později skončíme za vysokými dřevěnými ploty ...

Pustina v srdci, díl druhý...

Čeho mi nedopřeje život, vysním si !!!

Je pátek. Sedíme u večeře na Rovině a povídáme si s malou Maggií, co týden dal. Přes den jsme spolu moc nebyli, já dodělával střechu v Hartmanicích a Maggie dole ve městě prodávala knihy a něco z té naši domácí tvorby. Večeře byla výborná, jako ostatně vždy, když se tu zastavíme a ta vídeňská káva na závěr doladěná kouskem dortíku...no mňam :). Rozloučíme se ze sousedy a po svých jdeme ten kilometr a půl  po cestě k lesu. Cestou domů se jako vždy zastavíme na louce a  koukáme chvíli jen tak dolů do údolí. Když o víkendech bývá víc času, vyběhneme občas taky nahoru na Březník, abychom se, stejně jako před tisícem let poustevník Vintíř, kochali tím krásným výhledem. 

Začíná  podzim, záplava turistů pominula a po večerech u nás bývá nepopsatelný klid.  Letos se nám konečně podařilo dokončit opravu domu a na té naší louce teď stojí hájovna zase v plné kráse. Modré zdi s bílými sloupy průčelí vévodí okolí stejně  jako kdysi. Na střeše a na štítech pak novotou zářící dřevěný šindel podtrhuje tu nádheru. Večery většinou trávíme na terase a nebo v zimě, když je venku mráz, u krbu. Popíjíme čaj a díváme se na obzor, jak si odcházející slunce pohrává se stíny na protilehlých kopcích. Nejvíc ze všeho miluju to ticho (sem tam přerušené bekáním srnců), na pozadí tak nádherně doplněné šuměním stromů a vody. Letos je ještě všude kolem vysoká tráva a bude třeba ji před zimou posíct. To je cena za tu práci na stavbě, na nic jiného totiž nezbyl čas. Příští rok nás ještě čeká zahrádka a skleník.

                       ... Malá Maggie se už moc těší, jak jí vyrostou bylinky a vykvetou kytky  :0) ...

Bouře - příběh z Pustiny ?

...

                                           

Pustina v srdci...

Ne, neděste se, nemám pusto v srdci, jen Pustinu.  Už tenkrát, když se mi před léty zjevila v šatech z přerostlé trávy plné květů a zeleného jehličí, přirostla mi k srdci.

Tehdy ještě nezely ve střeše díry od těžkých jarních sněhů nahromaděných v úžlabích a stěny byly celé, nezbaveny své pevnosti a nezohaveny zásahy vandalů. Tehdy ještě skýtaly úkryt před letními bouřemi a zimními vánicemi, tehdy...tehdy...tehdy...

A popojdu-li v čase ještě o pár desetiletí zpět, někdy před rok 1860, vybaví se mi ve fantazii nádherná knížecí hájovna, harmonicky zapadající svou zelenou či později modrou barvou do okolních luk a lesů. Kolem ní stojí dalších šest chalup, pár stodol a všude kolem, tady v tom ráji uprostřed nedohledného hvozdu je slyšet veselý smích dětí. Tak na chvíli přimhuřte oči (jak to dělají malíři, když hledají ty správné barvy) a zaposlouchejte se se mnou do zpěvu vody ve sklepní studánce a šumění větru v korunách stromů..

Je zima až praští... Stěnám z dřevěných fošen, olepených  na roštu z propletených lišt silnou vrstvou  omítky  se jen s obtížemi  daří bránit  tomu, aby mráz pronikl i do těch nejskrytějších koutů. V peci a kamnech plápolají ohně a svádí svou nerovnou bitvu s tím nečasem venku a okna, na tu dobu přepychově vybavená třemi skly, se  mlží od  toho rozdílu  teplot. Venku  je přes  metr  sněhu  a  každý  krok  v té  vichřici znamená riziko ztracení se a umrznutí. A tak si raději jen poposedněme blíže k peci a sněme dál svůj sen...

Je  pár  let po druhé  válce a  do domu  se stěhuje malý-velký muž, doktor  na koni, známý to lékař  v  Hartmanicích  i širokém  okolí.  Domy  okolo  postupně  mizí pod pásy buldozerů, ale ovčín  a  hájovna  stále  stojí.  Z  osady  je  najednou  samota   a Mudr. Kostrouch tu se svou ženou Helenou  a  syny  žijí  svá  šťastná  i   méně   šťastná  léta.  Osud   si   však   dál  hraje  svou nepředvídatelnou hru a tak ani tohle štěstí nevydrží věčně... 

Je již po revoluci a "doktor na koni" si do domu vede svou novou ženu, je to pro něho dar či prokletí? Netuším a nehodlám spekulovat s těmi, kteří tvrdí, že to byl začátek jeho konce. Možná by nám to řekl, kdyby ještě žil on sám,  ale ve chvíli, kdy odešel a jednou pro vždy se stal legendou, už nic nepotvrdí ani nevyvrátí. Tajemství jeho srdce už navždy zůstane zahaleno rouškou tajemství, stejně jako se i ten dům každé jaro a podzim noří do neprostupných šumavských mlh...

Je pár let po revoluci a dům má novou majitelku, ale život, i kdyby stokrát chtěla, už jí neumožní vskřísit ho do jeho původní krásy. Stává se z něho pustina a jen záblesky jeho bývalé slávy ještě sem tam problesknou skrze rozpadající se zdi a krovy...

Čas je neúprosný, žene se šíleným tempem dál a co bude zítra, ví jen Bůh. Ten dům ještě stojí, ještě se zahleděný do okolních kopců rve se svým neúprosným osudem...

                                                     ...ještě pořád má naději...

Pustina v Srdci, díl druhý...

...

                                        

Tenkrát na Šumavě...

To údolí má své jedinečné kouzlo. Je vlastně krásné nadvakrát, na povrchu i uvnitř. První část cesty  nás vedla k Wunderbachu.

Sestupovali jsme podél potoka v příjemném stínu stromů a očima hledali minulost. Minulost ? Ano, dole v místech, kde je potok sevřen svahy Bystré a Radkovského vrchu stávala a ve vzpomínkách nemnohých pamětníků jistě stále ještě stojí ves... Wunderbach (Bystrá). Postupujeme pomalu dolů směrem k místu, kde se potok vlévá do Otavy a vnímáme tu vůni časů minulých. Čím pomaleji postupujeme, tím lépe vnímáme ty makropohledy místního života, který v zimě schoulen do sněhových peřin usíná , aby každé jaro, když voda naplní až po okraj mělké koryto a rozlévajíc se v tisíci praméncích po celé ploše úzkého kaňonu, rok co rok znovu budil ze spánku všechny ty rostliny, živočichy, celé to nádherně se hemžící společenství...

 

Druhá část naší cesty nás druhý den vede k Březníku, vrchu, který prý v dávných dobách na přelomu tisíciletí poskytl útočiště poustevníku Vintířovi. Jak vzdáleny jsou ty doby v poměru k lidskému životu, kolik generací se muselo zrodit a zemřít, aby se ta nekonečná pouť času alespoň na chvíli zastavila u nás. A přesto, jedno jméno, jeden život, jakoby přeskočil ten dlouhý čas a všechny ty životy bezejmenných. Co to bylo za člověka ? Proč jeho pouť skončila právě tady ? Neumím to vyjádřit slovy, ale cítím, možná stejně jako on, že ten bohulibý kraj byl a je i ve svých mlhách, letních bouřích a zimních plískanicích dobrým a věrným přítelem zasněných. Přítelem těch , kteří milují pravdu, svobodu a život...