Cool v plotě...

Některý ty zážitky se prostě nedaj vyfotit ani popsat, ty se musí prožít...

Je páteční odpoledne a já, jak cosi hledám na mapách.cz , zahlídnu reklamu na festival alternativního úmění v Písku "Cool v plotě". Hlavně mne tedy zujme avizovaná Irská folková zpěvačka Lynda Cullen a tak začínám pátrat co, kdy, kde a jak. První co zjišťuju je to, že Lynda zpívala v Písku už vloni (na těch mapách.cz v tom maj teda nejspíš pěknej chaos) a dál se mi daří objevit stránky dané akce s programem. Na šesti jevištích se má ve dvou dnech vystřídat víc než čtyřicet umělců. Vybrat si z tohoto výběru, kor když drtivá většina jmen mi nic neříká, je úkol téměř nad lidské síly. Nakonec to s malou Maggií a s pomocí You-tube, Googlu a Bandzone, nějak dáváme dohromady a vybíráme pětici sobotních hodinových vystoupení, které na sebe plus mínus navazují. Celá akce probíhá v šesti různejch klubech a kavárnách a tak je třeba mezi jednotlivými hodinovými koncerty přecházet, což je v nočním Písku vlastně zážitek sám o sobě... 

Na focení v klubech jsem se těšil a taky něco studoval, páč fotit podobný akce nejni  jak vím, zasejc ouplně jednoduchý. Faktem ale  je, že fotopodmínky hnedle v první kavárně "Vykulená sova" (jež by sama o sobě byla docela příjemným místem k posezení) byly naprosto katastrofický. Ne tedy, že by sál byl plnej lidí, to ne, ale někoho z pořadatelů napadlo nasvítit vše okolo, jen ne tvář vystupujícího. Zkouším to horem dolem, ale dobrou fotku z toho (alespoň při mejch (ne)schopnostech) prostě dostat nelze. Nakonec mě napadá to spásný řešení, udělat z nevýhody výhodu a tak nastavuju foťák ouplně obráceně - na siluetu. Teď se mi to líbí - ale další boj beztak vzdávám a zaposlouchám se do prvních písní prvního interpreta (Little Husky), jež už z kraje nasazuje laťku, alespoň dle mýho soudu, dosti vysoko... 

Další vystoupení, v rámci spravedlivýho dělení, naplánuje malá Maggie a tak se přesunujeme do další kavárny "Až na půdu" a usedáme v takovým příjemným dvorku, či zahrádce, obklopené kol dokol kamennou zdí a zaposloucháme se do relaxační hudby brněnského interpreta (I-one). Za normálních podmínek (z nahrávky) bych asi podobnou muziku dlouho neposlouchal (jasně, otázka cítění) - nejspíš by mně brzo přivedla k depresi, ale tady, v tom kouzelným prostředí a na živo je to o něčem ouplně jiným. Navíc jsou zde fotopodmínky nesrovnatelně lepší než v "Sově" a tak si tu pohodu ještě zpříjemňuju focením...

V nastálé hodinové pauze pak bloudíme Píseckými ulicemi a hledáme místo, kde bychom dali něco k snědku. Naše oblíbená indická resturace je beznadějně plná a se stejným osudem se setkáváme i v té řecké. Dalších míst kde vaří už tu mnoho není a tak bereme za vděk i pizzérií. Jíme sice na lavičce na náměstí, ale pizza je tak výborná že si, zatímco se venku pomalu stmívá, pro ještě jeden trojúhelníček doběhnu. Dojíme a vracíme se do kavárny, ze které jsme před necelou hodinou odešli, abychom si poslechli to nejlepší, co nás mělo v dnešním večeru potkat:  Ira Mimosa, zpěvačka z Prahy, zpívající víc francouzsky než česky a stejně jako francouzska i působící, nám opravdu sedla. Tentokráte i pár skladeb nahrávám na video, ale bez stativu je to bída, takže na nějaké mé další videopokusy si budete muset ještě nějakej ten pátek posečkat...Fotím jen okrajově pár snímků, páč kazit si takovej zážitek, by byl prostě hřích...

Vracíme se do "Sovy" a já cestou sem tam něco blejsknu. Noční ulice Písku maj svý kouzlo, jen tu nejni zdaleka tak živo, jako před pár tejdny v Krumlově... 

Dalším z vystupujících na něhož padla naše volba je Ben Lovet (USA). Charakterizovat tuto muziku je velmi obtížné, na jednu stranu je hodně nezvyklá a tak na mně chvílemi působí až cize, ale na druhou stranu vás nějakým zvláštním způsobem vtahuje do děje, zvláště když se Ben lámanou češtinou uvádí sám. Je příjemné slyšet, jak jazykem, kterým mluví jen něco přes deset miliónů lidí neopovrhne člověk, jež by se se svou angličtinou bez problémů domluvil i u nás (alespoň tedy u mladší generace). Nakonec si s ním při poslední skladbě pobrukuje už celý sál a atmosféra je super...

Chvíli opět bloudíme ulicemi, abychom se pak vrátili na náměstí, do areálu Píseckého hradu, kde zrovna hraje Christian Prommer (DE). Tahle muzika (aniž bych ji někomu bral) je už ale hodně mimo mé cítění a ač se snažím, vnímám ji (možná i díky té únavě) jen tak na půl ucha. Zato k focení je tu atmosféra super, jen začíná pomalu pršet, a tak se poněkud předčasně odebíráme k autu a domů.

Čas od času mě  možná ovládne pocit, že život za moc nestojí a že je to víc utrpení než radost, ale pak, když se zvednu a udělám něco neplánovanýho, nezvyklýho, mám z toho samýho  života zasejc radost a říkám si, že přece zas tak hroznej nejni...

Užívejte podzimu a když vám nebude stačit těch mejch pár amatérskejch záběrů a vět, klikněte si na jméno, některého z účinkujících a zaposlouchejte se do hudby která nejni zrovna mainstreamová, ale věřím, že každej z vás si v některý z těch skladeb to svý najde :))

...

Loučení s létem, část druhá...Krumlov

Do Krumlova přijíždíme s večerem a do města vstupujeme netradičně Budějovickou branou. V úzkých uličkách starého města už panuje pološero a začínají se rozsvěcet první pouliční lampy. Chvíli bezcílně bloudíme ulicemi, abychom nakonec zakotvili v jedné z nábřežních restaurací. Večeříme nad šumící řekou a sledujeme, jak rozsvěcující se reflektory postupně nasvěcují zámek, jež se tyčí na skále, vysoko nad námi. V proudu řeky pod námi, na vorech opatřenými lavičkami a vždy dvěma voraři s dlouhými bidly, proplouvají dvě skupinky odvážných turistů. Přemýšlím kde asi jejich cesta skončí, řeka v těchto místech neteče nijak pomalu a přirážet ke břehu s takovým prámem a hromadou lidí na palubě, je určitě nesnadné. Mezitím už se šero proměnilo ve tmu a večerní město se rozzáří tisíci světly. Vracíme se do ulic a dál postranními uličkami, bezcílně bloudíme městem, až nakonec přicházíme na náměstí. Usedáme, tak jako už spousta jiných lidí před námi, na jednu z laviček uprostřed náměstí a se zájmem posloucháme mladíka který brilantně hraje na kytaru. Hraje rockové hity, jen tak s kytarou beze zpěvu a ty melodie se ve svých tónech rozléhají náměstím i přilehlými uličkami. Je to zvláštní kontrast, slyšet v historickém centru města tuhle hudbu. Jednu ze skladeb nahrávám...Po půlhodině se zvedáme a pokračujeme ve své pouti zpět k mostu co vede k zámku. Na mostě sedí další kytarista, který se tentokráte doprovází i zpěvem. Usedáme na vyvýšené krajnici u zábradlí mostu a posloucháme ten nevšední a nečekaný noční koncert. Je nám dobře. Dokonce ani to množství lidí co sedí vedle nás a nebo chodí sem a tam nijak nevadí - k tomu městu to tak nějak patří. Poslouchám a hlavou se mi honí všechny ty kapitoly z historie Rožmberků co jsem kdy v knihách četl. Čas se zastavuje a my se neslyšně rozpouštíme v těch tónech, světlech a Krumlovské letní noci...

...

Loučení s létem, část první...Vítek

Když to tak vezmu, byla to vlastně poslední slunečná sobota o prázdninách a kdy jindy by mělo loučení s létem probíhat než na konci prázdnin že ? Plán byl jednoduchej - jedeme se koupat na Lipno. Navigace radila cestu přes Budějovice, ale já mám svou vlastní hlavu a ta cesta přes Lhenice a Chvalšiny mi vyhovuje mnohem víc - dejchá totiž Šumavou. Kousek nad Černou je moc pěknej výhled na Lipno a za foto by určitě stál, ale zastavuj na silnici první třídy - starej problém, odbočka žádná a když už, tak ten pohled, co stál za cvak, je nenávratně pryč. To je život, ne všechno co by sis přál, prostě můžeš mít. Objíždíme Lipno, páč jeho severní strana se začíná plnit lidmama a parkujem na parkovišti ve Frýdavě. Nejni tam žádná velká písečná pláž, ale zato tam téměř nikdo nebejvá. Voda je super a to že je část pláže ve stínu je jenom dobře, páč sluníčka sem si přes léto užil až až. Vykoupat, sežvejkat nějaký to mňam a zase do auta a dál na jih, k místu jež se nazývá Svatý Tomáš. Vesnice, kdys plná lidí, dnes zeje prázdnotou a jen sem tam nějaký odvážlivec se tady, v tisícimetrovej vejšce, v těsném sousedství kostela, usadí natrvalo. Prvním z nich byl ale už ve středověku Vítek z Prčice, co si tu na vrcholu hory postavil hrad jež dodnes nese jeho jméto - Vítkův kámen. Na nádvoří mezi čtyřma stěnama paláce tu na kytaru hraje a zpívá nějakej opuštěněj kowboy. Posloucháme ho a já přemejšlím, když se koukám na Lipno z věže paláce, jaký výhledy měl tenkrát as ten první z Rožmberků a jaký tu na konci světa musel být tehdá život. Není divu že další generace Rožmberků už přesídlila na Rožmberk a Krumlov. Moc krásně to ve svej trilogii "Vítek" popsal Adalbert Stifter. Mně se tu ale stejně jako Vítkovi líbí, je tu klid a voní to tu po lese. Zastavujeme se v nově vyvedenej chatce, jež nahradila starý stánek (přece jen to tu žije), posvačíme bramborák s coleslawem (salát) a kávou a vracíme se dolů k Lipnu. Jsme už ale tak umořený vedrem, že si na hoďku dáchnem v autě. Koupání po takový siestě příjde vhod a následný fotolov plachetnic, líně křižujícím hladinu v protivětru jakbysmet. Čas se posunuje k večeru a nás napadá, že cestou domů, bychom to přece jen mohli vzít přes Rožmberk, Krumlov a Budějice. Plán je jasnej a tak vyjíždíme. Krátká zastávka v Rožmberku, pohled na slunce jež pomalu mizí za věží hradu a následná cesta do večerního a nočního Krumlova. Ten si ale nechám na volné pokračování :)) Takže se tu zatím mějte  a brzy ahoj :))

...