18.1.2007
Zvláštní zima, teplota se pohybuje okolo deseti stupňů a po sněhu ani památka. Zato už druhý den fouká silný vítr a příjemně mně lechtá ve větvích. Je mi vcelku dobře, jen bych měl touhle dobou odpočívat pod sněhovou peřinou, kor tady, ve výšce 1200 m.n.m. Jestli to tak půjde dál, začne ve mně proudit míza a pak, když udeří únorové mrazy, bude z toho pěkný průšvih. Tady, pár metrů pod vrcholem Knížecího Stolce je nádherná vyhlídka. Stojím tu už dobrých sto let a zažil jsem mnohé. Byly zimy, kdy na vrcholech ležely až dva metry sněhu a mé nebohé větve se jeho tíhou shýbaly až k zemi. Často se i některá ulomila, ale to už tak nějak patří k životu stromů. Byly také zimy, zvláště v posledních desetiletích, kdy po sněhu nebyla touhle dobou ani památka, tak vysoké teploty jako dnes však nepamatuju. I když kdo ví, ta paměť mi už taky neslouží jako za mlada. Blíží se k polednímu a vítr sílí čím dál tím víc. S menšími stromy tamhle dole to už pěkně mává, ale já stojím stále pevně, jen koruna se mi kýve v tom zvláštním rytmu větrných nárazů. Docela mně to baví, je to jako na houpačce. První náraz mně vyděsil ! Byl tak silný, že jsem se větvemi koruny dotknul svého souseda. Dole mezi mladíky něco zlověstně zapraštělo a jeden z nich se i s kořeny vyvrátil. Stále zůstávám v klidu, taková nepříjemnost se sem tam prostě stane. Ale vítr nepolevuje, naopak, čím dál víc sílí. Další náraz ! Ulomilo se mi pár větví v koruně a zůstaly bezvládně viset, ale dole to vypadá mnohem hůř. Jako kdyby Hospodin mávnul kosou !!! Tři, deset, padesát, celá třída čtyřicetiletých mladíků vzala za své a válí se na zemi v nějaké prapodivně chaotické směsici. Začínám mít strach. Další náraz a další a další, orkán bez ustání a bez slitování útočí všude kolem . Má koruna se s každým nárazem vychýlí snad o tři metry ! Další náraz a praskot hned vedle, to můj soused zavrávoral a jeho zlomený vrchol se poroučí k zemi. Koruna se cestou dolů setká s mými větvemi a udělá v nich pěknou paseku. Sakra !!! Už by to snad mohlo přestat ! Ale nepřestává. Vítr stále sílí a hučení větru, praskot zlámaných větví a stromů už nepolevuje ani na chvíli. Dole je peklo, v místech, kde stávali o polovinu mladší mladíci je už nová paseka a vítr se z nechráněné strany začíná opírat i do mých vrstevníků. Další a další stromy padají k zemi a strhávají s sebou ty, co měly tu smůlu že zrovna stály poblíž. Odpoledne už jsou všude kolem mne polámaní a vyvrácení bratři a jen sem tam se mezi nimi odvážně, stále neohroženě bojující s větrem, tyčí listnáč s ulámanými větvemi. Pár listnáčů, několik málo stařešinů a já. Choulím se sám do sebe, jako bych se chtěl před tím peklem ukrýt v nitru své vlastní duše. Vše marno ! Všude kolem spoušť a vítr stále sílí. Další náraz !!! Křuplo mi někde dole ve kmeni a taky se mi ulomil vršek koruny. Další praskot a další ještě kousek níž !!! Všude kolem už leží padlí bratři a já v záchvatu šíleného strachu přemýšlím, abych je snad svým pádem neporanil. Neporanil ? Jak lze poranit to co už je bez života. Nadechuju se zhluboka a v tom se má koruna vychýlí snad deset metrů z osy ! Ještě doufám, ještě se chytám poslední naděje ! Dole se ozve silný praskot a můj kmen se začne naklánět dolů. Ještě se na chvíli zastaví v nepřirozeně šikmé poloze, to jak ho poslední vlákna nechtějí pustit dolů, ale pak povolí i ony a má zlomená koruna se i se zbytkem kmene nezadržitelně řítí k zemi. Ten pád trvá snad věčnost. Mlčky a lehce, jako do peřin, se pokládám do zlámaných větví a jehličí svých bratří, do míst, kde jsem před dlouhými desítkami let vyrašil ze země. Ještě ztěžka dýchám, ale můj vnitřní zrak se přikrývá nějakou milosrdnou, bílou mlhou. Z mých bratří nestojí už žádný. Zvláštní pohřebiště ! Žádný klid, žádné ticho, jen bouře, která snad nikdy nebude mít konce...
(Při Orkánu Kyrill zničil vítr v Čechách skoro tři miliony m3 dřeva. Jen v oblasti Boletic, bylo následně, během následujících tří let, vysázeno 4 000 000 nových stromů.)
