Podzimní...

Jak sem tak ty poslední tejdny unavenej z práce (a života), tak probírám se těma tejden starejma fotkama a je mi aspoň na chvilku fajn. (Ještě kdyby ten čaj nebyl, stejně jako já, tak vychladnutej.) A jak si tak při tom vzpomínám na maličkou a její podzimněšustivý dovádění, říkám si : Objevovat život musí bejt stejně krásný, tak proč ho někdy (dospělej) člověk musí vidět  jak přes mlžnej závoj, kterej, ať se snaží jak chce, prostě nemůže proděravět. Čas, jako by se nějak zvláštně natáhnul a to, co zdá se mi bejt roky starý, je, když kouknu na datum, starý jen pár chvil. Je to tím podzimem nebo tím tichem ? Dokonce ani to básnění mi nijak moc nejde :( A přesto se i v tom tichu, občas zničeho nic, ozve zvuk či objeví tvář co potěší. Je to takový milehřejivý těšení. A tak, naslouchajíc dál tomu tichu, říkám si : Neměl by člověk aspoň jednou za čas říct tomu druhýmu "mám tě rád". Jen tak, bez vedlejších oumyslů, bez jakýhokoliv očekávání, prostě jen popsat stav mysli a srdce ?

Nějak sem se zabloudil do myšlenek a z tý podzimněmilý zoo, jsem se v nich najednou octnul ouplně někde jinde. Ale co, všechno v životě nemusí bejt nakonec dokonale dokonalý, což ?

P.S. Na fotky koukněte radši v detailu (rozkliknout) - to co zdá se neostrý a rozmazaný způsobil mi, bůhvíproč , google   :(

...