Zatracení ptáci ... (Damn birds)

 Nápad to byl dobrý, ač bez mučení přiznati musím, že v bohulibém tom záměru našel by se i stín zištnosti. To bylo tak: Mnoho a mnoho let toužil jsem po krmítku ptačím, kteréžto umístěno nedaleko dveří, soukromým bylo by mi ateliérem pro focení ptáků a zároveň nezištnou pomocí těm malým okřídleným tvorům. Jak ale později zjistíte, jediným ptákem poblíž krmítka jsem byl nakonec já sám. Abych ale nepřebíhal, vrátiti musím se o pár let do minulosti a v myšlenkách svých a v paměti již značně chatrné, vydolovati se pokusím svá tehdejší pro a proti. Ta "pro" byla vlastně dvě, jednak touha pomoci zimou strádajícím ptákům a dále pak, ten již ne tak nesobecký druhý záměr s focením. Jak už to ale tak bývá, ďábel je zaklet v detailu a podobu ďábla v tomto případě na sebe nedobrovolně vzal třetí, stálý člen naší rodiny, tedy kočička Sůvička. Sůvička je totiž velmi mrštná a chytrá a kromě myší loví k našemu i veřejnému pohoršení i nemoudré ptáky. Kdysi jsem ji sledoval při lovu a kousek jež předvedla, ozdobou byl by kdekterého varieté. Přikrčena k zemi vymrštila se náhle v okamžiku, když nad ní přelétala vlaštovka a dokonalou piruetou vystoupala do výšky obličeje dospělé ženy a natahujíc tlapku o další desítku centimetrů výše, těsně jen minula tu nic netušící okřídlenou oběť. Chápete jistě, že za podobných okolností by krmítko ptačí, umístěné na parapetu okna, pod kterým Sůvička ráda spočine, bylo dokonalou pastí na ty nebohé tvory. Dilema hodné Sokrata nakonec vyřešila stavba terasy a nápad, jež vnuknul mi sám ptačí bůh. Posadím krmítko na dostatečně vysokou tyč nedaleko ode dveří, kterýžto geniální počin zachrání mnoho životů ptačích a při focení ušetří mi ohýbání, páč každý jen trochu zkušenější fotograf ví, co s výsledným objektem při focení shora dolů či naopak, dokáže udělat perspektiva. Rozhodnutí padlo a abych vyhnul se dalším létům stráveným výrobou krmítka (znáte to přísloví o kovářovic kobyle, že ;), potlačiv svou truhlářskou hrdost, zbaběle krmítko koupil jsem v Globálním supermarketu. Bidélko a stojan, ne nepodobný věšáku, jsem již k všeobecnému údivu mých blízkých stvořil sám. Umístěno krmítko na terasu, asi dva metry ode dveří, což dvoustovka objektiv snadno zvládne a naplněno všelikými, pro ptáky tak svůdnými dobrotami, jalo se očekávati prvního hosta. Místo vděku však přišla jen ptačí ignorace, což pochopiti ovšem lze, vzhledem k nepřiměřené době od nápadu k realizaci. Ptáci mi prostě názorně ukázali, co si o tom všem myslí. Rozčarování veliké, podobné tomu při volbách před čtyřmi a devíti roky na sebe nedalo dlouho čekat a tak jsem milé krmítko zase pěkně rozebral a odnesl ke zpopelnění do nesmrtelného litinového kotle, co už za několik měsíců bude nelegální.

Ale ne, špásuji, ve skutečnosti miluji happyendy a ač ten poslední před lety se jaksi nedostavil (nebo snad ano?), vím již, že trpělivost bílé růže a ptáky přináší. Krmítko trpělivě čeká na svého prvního hosta a já si jen potají a potichu říkám, jestli má vůbec smysl pomáhat těm, jež o naši pomoc vlastně nestojí. Nejspíš ale ano , vždyť rozdíl mezi ptáky a lidmi zas tak velký nebude ...

... 

Eleonorenhaim - život po životě ... (Eleonorenhaim - life after life)

 Píše se rok 1834 a Johan Meyer, syn Vimperského skláře Josefa Meyera a pozdější manžel Kateřiny Abele (z další významné šumavské sklářské rodiny), zakládá v zátoňském revíru, pod horou Boubín, při řece Vltavě novou sklárnu. Huť je postavena na panství Jana Adolfa ze Schwarzenberka a pojmenována jest po jeho krásné a vzdělané manželce Eleonoře (rozené princezně z Lichtensteina), "Eleonorenhaim" (tedy "Eleonořin háj").

Obec Lenoru, jak začali později česky nazývat sídlo vznikající okolo nové sklárny, začínají postupně osídlovat skláři z blízkého i vzdálenějšího česko-rakouského pomezí. Koncem 19 století se poblíž Lenory staví železnice, což pozitivně ovlivňuje odbyt. Sklo z Lenorské sklárny se v té době už vyváží do USA, Francie, Belgie, Indie a Itálie. Po smrti Johana Meyera sklárnu přebírají jeho synovci Vilhelm  Kralik a Josef Tašek. Za druhé války přichází útlum a v roce 1945 je podnik "Vilhelm Kralik" včetně sklárny zestátněn a nedlouho poté se sklárna ocitá na okraji přísně střeženého, pohraničním pásma "nikoho". 

Ale čas jde dál. Píše se rok 1968 a ve sklárně (nyní "Sklárny Bohemia") probíhá rozsáhlá přestavba. (Některé dokumenty z té doby jsou dodnes uloženy v osiřelém archivu sklárny). V té době probíhá i výstavba nových bytů pro skláře, v Lenoře se staví nová škola a zdravotní středisko.

Píše se rok 1990 a sklárna zažívá neúspěšnou privatizaci, několik let poté, v roce 1996, vyhasíná i poslední pec a sklárna se mění na nelegální skládku toxického odpadu. To co se nepovedlo za dob válek, dokonce ani za dob komunistické totality, dokázali dovést ku smutnému konci novodobí privatizační predátoři.   Nedostatek zájemců o koupi areálu a neúprosný zub času, pak už jen dokresluje obraz dokonalé zkázy ... 

Pojďte se tedy, chcete-li, na naší výzkumné cestě sklárnou, projít její slavnou historií i tím co z ní zbylo a ve své fantazii si klidně spolu s námi můžete odpovídat na otázky, čím jsme byli, čím jsme a čím bychom mohli být ...

...

Historie Lenory - český rozhlas

...

Na prahu zimy ... (on the verge of winter)

 

Můj děda říká, že nejni nad to, vyškrábat se na Šumavě na první pořádnej kopec kterej cestou potkáš. Výhoda takového kopce prý spočívá v tom, že když se konečně s vypětím posledních sil ocitneš na jeho vrcholu, cesta dolů už je většinou snadná. V tom tedy s tím mým dědou "Horským" souhlasím, ale vylepšila bych to ještě zrušením toho prvotního výstupu. Když jsem mu svůj návrh na to, chodit jen dolů "z kopce" a nikdy ne nahoru "do kopce" přednesla, rozesmál se přes ty svý zimní vousy na celé kolo a řekl, že ta cesta by nejspíš skončila někde v pekle a to je místo, kam bych určitě dojít nechtěla, naopak že cesta nahoru k nebi je prý mnohem zábavnější i když malinko těžší. Jenže já už vím že žádný peklo dole nejni a tak jsem si dál trvala na svým, až děda teda vymyslel docela slušnej kompromis. Sobotní vejletek v horách naplánoval vzhledem k mým krátkým nohám a nechuti šlapat do kopce téměř po vrstevnici, což je prý taková čára, která neumí ani klesat ani stoupat. Cíl naší cesty, kam jsme měli doputovat, se prý nazývá "Kepelské Zhůří" a leží v místech, kde stávala docela velká vesnice, která po té druhé válce, tak jako mnoho jiných, zcela zmizela ze světa, stejně jako později i ti lidé co v ní tehdy žili. Na místě kostela tady tak zbyla jen vzpomínková kaple a dva menší památníky jen malý kousek za ní. Sotva jsme se ponořili do stínů lesa, začal se na cestě objevovat ujetý, zledovatělý sníh, který pěkně chladil do rukou. Ještě štěstí, že mne děda poučil, abych si koule dělala holejma rukama, protože v pletenejch rukavicích promáčenejch od sněhu, by mi  na celodenním vejletku byla zima napořád, což v případě, že si ty koule (co potom házíte po dědovi nebo tetě Bombelatej) ukoulíte holejma rukama s rukavicemi v teplé kapse, připravenými ty promrzlé ruce po ukončení hry zase zahřát, prostě nehrozí. Vejletek to byl pěknej a rovnej, přesně podle mejch představ o putování v horách, co vám budu povídat, tedy rovnej až do té chvíle, než si to strejda Mates (co mne, dědu a tetu Bombelatou opět doprovázel) namířil přímo dolů z prudkýho svahu, rovnou k řece Křemelné. Jak jste jistě pochopili, já byla z toho nápadu nadšená, kor když na dně údolí nespočívalo to peklo, ale řeka, co máme s dědou tak rádi. Děda z toho nápadu, v tušení že ten prudký sestup záhy vystřídá strmý výstup, ale příliš nadšenej nebyl. Nakonec jsem ho obměkčila slibem, že když mne teda doprovodí za strejdou Matesem dolů k té řece, tak já mu zase pomůžu vyškrábat se zpět k cestě. Svýho nápadu jsem litovala jen o malou chvíli později, v okamžiku, kdy mi na prudkém svahu uklouzly nohy a já si to po sedýnce šupem namíříla přímo pod dědu, který mi vpředu prošlapával cestu. (Nejni nad to, padat do měkkýho, že ;) Dole u řeky jsem ovšem na všechny strasti té krkolomné cesty zapomněla a kochala se krásou ledových rampouchů, co se tu a tam, v kaskádách řeky, na převisech kamenů a kmenech padlých stromů, objevily. Když potom dědu ještě napadlo, že půjdeme kousek podél řeky a následně podél potoka tak, abychom se vyhnuli tomu největšímu svahu, byla jsem spokojená zcela a dokonce jsem tak trochu neprozřetelně pronesla, že mám tu kopci posetou Šumavu vlastně docela ráda. 

Mějte krásnou zimu a brzy zase ahóóój.

Vaše čerstvá školačka Bombelka :)

...