Abych pravdu řekl, milovníky dobrého vína, grilovaných dobrot a tanečních kreací dnes nejspíš příliš nepotěším. Zato určitě potěším milovníky (spíše tedy milovnice) zahrádek a přírody vůbec. Přiznám se bez mučení, že zahrádce, tedy s výjimkou kochání se, mlsání ovoce a občasné práce na výstavbě plotů či zahradních přístřešků, příliš nedám. Možná je to mou vrozenou leností, ale mnohem pravděpodobněji to bude tou, v tomto směru bezesporu mnohem schopnější, půlkou našeho rodinného týmu. Co by jste taky čekali od tesaře, že (čest výjimkám). Jelikož se na zahrádce z výše uvedených důvodů příliš často nevyskytuji, je z pochopitelných důvodů i mé focení v tomto prostoru na bodu mrazu. Když se ale sejde vhodná nálada, volný čas a jarní pučení, nezbývá, než tu velkolepou foto-oslavu jara přece jen jednou za čas uspořádat.
Kolikrát v životě se vám stane, že vám spadne fotoobjekt přímo před objektiv. No nejspíš mnohokrát ne, ale mně se z nějakého neznámého důvodu, tyto příhody čas od času nevyhnou. Tak třeba onehdá: Stojím takhle doma v pokoji za sklem francouzského okna a nastavuji něco, už ani nevím co, na foťáku. a v tom uvidím periferním viděním, jak se něco mihne venku, uslyším prudký náraz do skla a vzápětí zahlédnu i nekontrolovaný pád. Zaostřím a dole na parapetu uvidím otřeseného ptáčka s čírem, za který by se nemusel stydět ani čistokrevný pankáč z let osmdesátých. Otevřu to okno či dveře, podívám se zblízka, ale žádné viditelné zranění nevidím. Leží tu rozpláclej, jak mouchy snězte si mne, a sotva znatelně přitom dýchá. Prohlížím si ho zblízka a zároveň přemýšlím, jak mu pomoci. Napadá mne jen jedno: Dát mu čas, aby se z toho nárazu vzpamatoval a tak toho využívám a fotím. Po dlouhé chvíli nejdřív pootevře jedno oko, potom druhé a pak, trochu připomínajíc opilce po propité noci se pokusí postavit na vratké nohy. O chvíli později už se mi ale se zájmem dívá přímo do objektivu a nejspíš přemýšlí, cože se mu to v tom zvláštním snu zjevilo. Sklo objektivu na něj musí působit jako velké zrcadlo a pohled do něj jistě není povzbuzující. Čas se líně vleče a my dva, oba natažení na zemi, spolu jen tak beze slov, mlčky komunikujeme. On se pak vzpřímí, rozhlédne se okolo, zamává křídly a během okamžiku už sedí na hřebenu sousední střechy a o malou chvíli později na jedné z větví ořešáku. "Jen leť a příště dávej větší pozor", řeknu si víc než pro něho, sám pro sebe a zavírajíc dveře (či okno), jdu si prohlídnout, která z těch několika fotek, bude k použití ...
Později jsem hledal na internetu a po počátečním omylu, že jde o nějaký druh sýkorky, jsem zjistil, že jde nejspíš o samičku Králíčka obecného. (Regulus regulus), tedy nejmenšího evropského ptáka.
