"Kde ses tu vzal " ? zeptal jsem se Malého prince, když se najednou, z ničeho nic, ocitl vedle mne. "Není důležité kde jsem se tu vzal, ale proč je ta louka zelená", řekl. "Vždyť zelené jsou všechny louky", namítl jsem v údivu, "to je přece normální". "I kdepak, jsou země kde je jen písek a prach - podívej se na ta stébla, jsou jich tu miliony a přesto každé jedno z nich má svůj smysl, svůj význam a svůj řád. To jen ty ho nevidíš ! " Zadíval jsem se zblízka a opravdu, zdálo se mi, že každé z těch stébel je vlastně malý jedinečný zázrak. Viděl jsem, jak se i v lehkém větříku chvějí a při všech těch starostech, aby se nezlomily a přežily, zvládnou ještě býti oporou jedno druhému. Není to úmyslem, je to tím, že prostě jsou a jsou tím, čím mají být...
"A co ten les" ? ptám se Malého prince, "ten je taky tak vzácný" ? "Vzácné je vše, co je, žil jsem v poušti a zdálo se mi, že ten písek všude okolo smysl nemá, ale pak jsem pochopil, že i ten písek má svůj velký význam - dává totiž hluboký smysl oázám. Když máš žízeň ty, sehneš se k potoku a prostě se napiješ, nepřijde ti to nijak divné a přece... Přenes ten potok doprostřed pouště a on se stane zázrakem stejně jako se stane zázrakem les, když ho přeneseš do míst, kde o stromech slyšeli jen z vyprávění"...
Zamyslel jsem se nad tím, co mi Malý princ pověděl a začalo mi pomalu svítat. Měl jsem však strach přerušit jeho úvahy a tak jsem raději mlčel. "Stébla trav v louce jsou jako vy lidé, " promluvil pak náhle, zdánlivě mimo téma, ale já už tušil, co řekne dál. "Jediný rozdíl je jen v tom, že stébla trávy ví proč tu jsou a dělají přesně to, pro co byla stvořena. To jen vy, lidé, neustále přemýšlíte o tom, kdo jste a proč jste tam, kde jste, ale to, pro co jste byli stvořeni, děláte jen zřídka. A přitom je to tak jednoduché." "To přeci není vůbec jednoduché", pokusil jsem se oponovat, "žít v tomto světě je moc těžké - když žiješ pro druhé, je to slabost, když pak hledíš jen sám na sebe, jsi taktéž neustále v ohrožení. Jak mám rozpoznat smysl svého žití, kde najít tu správnou míru ?". "Nemusíš přece nic hledat - stačí žít tak, jak nejlépe umíš, tak, jako by si svět dostal darem a on byl jenom tvůj. Nebudeš přece chtít, aby tvůj vlastní svět byl plný rozporů a třenic, budeš chtít harmonii a klid a také krásu tvoření. Vezmi si svět za svůj a podle toho o něj pečuj. Vždyť pokaždé, když jsi obdarován, přijímáš spolu se svým darem i odpovědnost za svůj dar".
Přemýšlel jsem dlouho, ale pořád jsem tomu nějak nerozuměl, stále se mi honilo hlavou, jak mohu žít uprostřed lidí pro svůj vlastní svět. Zeptal jsem se tedy: "Jak ten svůj svět získat a co ostatní lidé ,nebudou mi ho závidět, nebudou se snažit mi ho vzít ?" Malý princ posmutněl. "Pořád tomu nerozumíš. Ten dar, tvůj svět, není jen to, co ti bezprostředně patří, tvůj svět je vše, co obsáhneš svou myšlenkou, tvůj svět jsou i všichni lidé, zvířata i rostliny okolo tebe. Budeš li ho vnímat jako svůj, nebudeš mít potřebu stále více z něho získávat, naopak, budeš ho podporovat v růstu a harmonii"...
...Můj svět...
Hlavou se mi honilo čím dál tím více nezodpovězených otázek a marně jsem se na ně snažil najít odpovědi. "Ale jak dosáhnout toho, aby se můj svět stal opravdu mým?" Zeptal jsem se nakonec. Malý princ, který se mi mezi tím začal ztrácet mezi stébly trav se ještě jednou z dálky ohlédl a zakřičel:
"...To je přece to nejlehčí - stačí otevřít oči !!! ..."
Foto: Topčuš
Inspirace: Antoine de Saint-Exupéry...a ty...
