Když se slunce budí ze sna, vystoupá jen kousek pod horizont a jako by se mu ani nechtělo vstávat, zvědavě nakukuje co jako bude dnes... "Bude den", napovím mu, "tak jako předevčírem, včera i zítra". Ta rozžhavená koule, s ještě lehce rozcuchanými vlasy paprsků na mě šibalsky mrkne jedním okem a to už se směju od ucha k uchu i já... S odcházející nocí a vycházejícím sluncem totiž do mého žití, jako každé ráno, vstupuje naděje. Naděje že dnešní den bude lepší než ten včerejší, naděje že rány co tolik bolí, budou zase o malý kousek míň bolavé, naděje, že nemocná duše i tělo se brzy vyléčí. Slunce si o pár minut později protře oči, začne stoupat výš a červánky pomalu zmizí, ale ten okamžik přelomu, ten okamžik probuzení naděje už mi zůstane na celý den v srdci - tam je totiž její pravé místo :)
Když se slunce budí ze sna
opouští nás noční snění
úsvit dýchne nadějí
a nad naději prostě není...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.