Instantní dítě ... (Instant baby)

Jsem vlastně takové velké instantní dítě - dva v jednom. Přivezete mi vnučku, povaříte pět minut a z dospělého, značně poznamenaného věkem (alespoň co se vzhledu týče) máte dítě a zase naopak. Za sebe musím říct, že mne ty pravidelné proměny úžasně baví. Není totiž nad to, když se občas na svět podíváte očima dítěte, oproštěných od všech těch zkušeností, zklamání a špatných rozhodnutí, která jste za ta léta nasbírali. A tak se dnes se mnou a s Bombelkou můžete vydat na jeden z výletů do našeho společného dětského světa ...

Chýnovská jeskyně, místo plné tajemství a záhad. "Dědo a nespadne na mne ten strop ?" Neboj se broučku, je to tvrdý kámen a ten vydrží tisíc let a navíc, jsem s tebou já. Pro fotografy: Držet jednou rukou dítě, aby neuklouzlo na kluzkých schodech, druhou rukou se držet zábradlí, aby jste na podlaze spolu s dítětem neskončili i vy a třetí rukou (vy ji nemáte ?) mačkat spoušť fotoaparátu je skvělá zábava - zkuste si to :))

Oko draka na mne mrklo ze tmy, jen chvíli před tím, než se ukázala dračí hlava celá ... Bojím ...

Pavoučí chodba: "Dědo tam fakt nejdu". Neboj se broučku, pavouci skáčou jen na zlé lidi a to ty rozhodně nejsi." Pavouka jsme pochopitelně žádného neviděli ;)

"Dědo, tak jsme to přežili, vlastně jsem se ani moc nebála, uff ... "

Hrad "Choustník" nás uvítal sluncem ve větvích zelených stromů. Přejezd od jeskyně trval jen několik málo minut a cestou jsme stihli ještě sníst domácí babiččin oběd z krabiček schovaných v batohu ...

Jestli v jeskyni nebylo kam utéct, tak na hradě se situace zcela otočila. Dítě na mne neustále vykukovalo zpoza nejrůznějších tajných zákoutí (občas i s pěnou).

Není-li v dosahu máma a děda zrovna fotí, hodí se rozhodně  i máma dřevěná. V tomto případě replika bílá paní z hradu Rožmberk ...

Někdy vás někdo zaujme tolik, že ho prostě vyfotit musíte. V tomto případě jsem se pro jistotu zeptal mámy a fotografie jsem ji později i odeslal.

Po půlhodinovém přejezdu do "Veselí nad Lužnicí" jsme zaparkovali u místní pískovny. Na pláži byla hlava na hlavě a tak jsme se drželi trochu stranou. Bombelka sama plave !!! Tedy plavala sama už loni v Chorvatsku, v moři, ale tahle sladká voda přece jen tolik nenadnáší. Dvacet metrů dobrých, ne ? Je to fakt dokonalé vydří mládě. Z vody ji dostanete jen heverem (nebo nějakou dobrotkou).

Dobrá večeře doma u babičky a pohádka na dobrou noc nesmí chybět. A už je tu ráno a s ním slibovaný výlet na kolech do 5 km vzdálených Vodňan. Před tím ovšem ještě vyběhnout kopec k nám na rozhlednu. Po dobrém obědě vyjíždíme...

"Hrací kopec" je lesopark nad Vodňanskými rybníky a je tady vše, co si jen dětské srdce může přát. Prolézačky, houpačky, obří houby, lanová dráha a neuvěřitelné množství dalších her. My dva s Bombelkou se pro tuto chvíli změnili v cestovatele v zemi obrů ...

Najdi si ve Vodňanech svou Bombelku...

A zase ty vodňanské rybníky a spousta květů na břehu...

Ještě zastávka  "U lípy", tedy v cukrárně tety Petry, doplnit tekutiny a pak už šlápnout do pedálů kol a přežít tu pětikilometrovou cestu zpět domů k nám na kopec. A to je vlastně všechno... 

Večer vrátit Bombelku, pět minut povařit a je ze mne zase na měsíc dospělák ;)

...

Zpívat dovoleno ... ( Singing is allowed)

Byla to veskrze milá záležitost, po tolika měsících bez kultury. Tedy nic proti covidu a opatřením na jeho eliminaci, ale zákaz zpěvu mi tak trochu připomněl tu pohádku z dětství o kožíšku z myší, princezně s tou zlatou hvězdou a ševci, co utíkal zpívat do země krále Miroslava. To víte, že jsem vzal kytaru a zákaz nebo ne, s přáteli jsme u ohně zpívali až se hory zelenaly, páč dalším krokem by byl logicky zákaz mluvení a to by bylo dost špatně. Člověk musí mít vlastní rozum, páč paušální zákazy od lidí bez rozumu a empatie ho už z povahy věci nemohou mít nikdy dost. Byla by to nakonec i docela dobrá černá komedie, kdyby to tolik nepřipomínalo Orwellův román "1984". Ale vraťme se do chvíle, kdy už byl zpěv zase povolen a my jsme mohli (bez roušek) sednout do trávy nedaleko stanu a poslouchat co se děje na jevišti, sledovat ve stanu kouřící diváky a počítat přibývající prázdné půllitry na stole. "Proti gustu žádnej dišputát", říká se a něco na tom bude. Koneckonců na černý stíny holek, tančících na parketu, nebyl zas tak špatnej pohled. Není nad svobodnou volbu a proč bych ji bral druhému, když si na tu svou nenechám sáhnout. Ondra Fencl se svou kapelou nazvanou "Hromosvod" jako obvykle nezklamal. Mým favoritem by sice bylo něco ve stylu Marka Knopflera, ale tahle neotřelá hudba, sršící nápady a skvělým nástrojovým podáním má taky něco do sebe. Dalším v řadě byl Luboš Pospíšil a jeho skupina "5P". To už bylo po desáté a v tom tichu nad hladinou Blanice, ta hudba pěkně rezonovala. Co se mne týče, ač ne už mladý, na tuhle hudbu zas tak starý nejsem a v rádiu bych ji asi neposlouchal, ale živý koncert je živý koncert a ti hoši, kteří sekundovali zpěvákovi to v rámci daných not rozbalili pěkně. Nakonec i sedmdesátiletému zpěvákovi bych mohl jeho vitalitu jen závidět. Každopádně za ten zážitek klobouk dolů. Užili jsme si to !

...