Rozhovor s pánem Bohem....aneb opožděná modlitba.....

Ahoj ?...dobrý den ?...  Jak tě vlastně oslovit ?

Nejlepší asi bude říct  to, co stejně nejspíš čteš v mých myšlenkách  ...         

                                                               ....Vítej.....

Vem místo a nalej si kafe, když už jsi mně navštívil, a dáme budeš li chtít, řeč...Říkáš že se mnou rád pohovoříš ? Já s tebou vlastně taky, vždy mi tě někdo zprostředkovával a teď tu sedíš přede mnou ty sám...

Ptáš se jak tě vidím, co si o tobě myslím ? Čekal jsem, že se budu ptát já, mám spoustu nezodpovězených otázek ale dobře, zeptal jsi se první a tak tedy první odpovím. Udělej si tedy pohodlí a dej mi chvíli čas, tvoje otázka není z nejlehčích a dá mi trochu času než zformuluji odpověď.

Jak tě vidím ? Hmm... já tě vlastně nevidím....spíš jen cítím že jsi, že prostupuješ celým mým světem, celým mým životem. Ukážeš se tu ve vlnách mé milované řeky, tu za skálou v lese a tamhle tě vidím v tom překrásném západu slunce. Vídávám tě v očích dobrých lidí, cítím tě uprostřed katastrof, když se  objevuješ z nenadání v lidských srdcích, vídávám tě i na smrtelných postelích kde dáváš rozhřešení těm co nechtějí odejít bez tebe. Jsi skrytý a přesto hmatatelný jsi mlčenlivý a přesto ohlušující jsi to prostě ty...

A co si o tobě myslím ? Vím že jsi dobrý - jsi tam, kde po tobě lidé volají, jsi u všech dobrých rozhodnutí, jsi tam, kde promlouvá lítost a odpouštění jsi v srdci každého ať už ve svých projevech viditelný a nebo ne. Jsi ale také tajnosnubný - neříkáš nahlas své myšlenky a pocity a necháváš je různým výkladům. Jsi na první pohled někdy krutý ve své netečnosti a nepochopitelný ve svých rozhodnutích, Jsi někdy němý i tam kde ti naslouchají. Neumím vyslovit jaký jsi, protože tě dokonale neznám, nevím čím se řídí tvá gesta a rozhodnutí, nevím čím se řídí tvé volby..Říkáš že je důležité společenství ale přitom víš, že každé to společenství tvoří lidé kteří ho dříve či později znehodnotí, protože ničení je stejně jako tvorba v jejich přirozenosti. 

Bývaly časy, kdy jsi spával v každém domě a lidé, přesto že tě osobně téměř neznali, cítili že jsi a šli za tebou ať už z přirozenosti nebo za strachu. Byl jsi jejich součástí, součástí všech rozhodnutí a všech úvah, byl jsi jejich přirozeností, když za tebou neděli co neděli chodili kilometry do tvých stánků a naslouchali tvým slovům. Bývaly časy, kdy tě lidé uctívali  v nespočetných křížcích , na polích, na rozcestích i uprostřed hlubokých lesů, v mnoha kapličkách které stavěli k oslavě tvého jména, v mnoha kostelích a chrámech postavených z čisté víry. Bývaly časy kdy jsi seděl uprostřed nich před každým jídlem, při každé modlitbě, při každé setbě i při každých žních....

Doba se změnila, lidé dostali možnost tě poznat a oslovovat přímo, sami si začali vykládat tvá slova a po staletí chráněné jistoty se najednou začaly proměňovat v nejistoty, jasný smysl tvých slov začal být překrucován různými výklady. Z podstaty víry se stal soubor pravidel a příkazů už veskrze lidských, z modliteb se stalo cosi, co už tě neoslovuje a nepřináší pocit tvé blízkosti. Dříve tvá slova překrucovalo jen několik tvých nehodných služebníků - dnes je může překrucovat téměř každý...

Nemysli si že jsem tě zatratil, vím kdo jsi a vídám tě i tam, kde by tě nikdo jiný nehledal, prosím tě i když přitom mlčím, jsi součástí každého mého rozhodnutí a každého mého kroku, jsi součástí mé setby i mé sklizně. Nenajdeš mně ve svých sborech ale rozpoznáš svůj obraz v mých cestách, v mých myšlenkách a v mých rozhodnutích. Mé desátky neuzříš v penězích ale v mých darech, mé výklady tvých slov neuslyšíš v mých slovech ale setkáš se s nimi v mých pochybnostech, v mých volbách, v mých činech. To jsem já - nejsem ten, kterého by si mohl dávat za příklad jiným ale nejsem ani ten,  kterého by si odsoudil za úmyslné zlo....

Hmmm..... nějak zvláštně se usmíváš copak se ti asi honí hlavou ? Čekáš  na mé otázky ale víš že se už ptát nebudu. Víš sám nejlíp že odpovědi na mé otázky už jsem našel - byly skryty v tomto mém vyznání...

Dopil jsi kafe, pojedl trochu sušenek a s díky se zvedáš k odchodu ? Dobrá, vyprovodím tě na práh svého domu a když budeš mít zase cestu kolem zastav se ...

                                                          .......víš že budeš vítán.....

Se Sloníkem v ZOO

                                                                                 I. 

                                                                                                       Která je živá ? 

Ta zoo se za ta léta velmi změnila, roztáhla se do dvoj - možná trojnásobné délky, přibyla zvířata a další výběhy se připravují. Změnilo se i celé prostředí ve kterém zvířata žijí ...Víc se podobá tomu jejich přirozenému... Pravda, je to možná vězení ale ti lidé se jim snaží udělat ho co nejpříjemnější a nakonec je vlastně vězení pro někoho kdo nic jiného nepoznal vězením ? Těžko říct, ti tvorové to vnímají určitě jinak než my lidé ale jak vlastně ? A jak by mluvili, kdyby jim bůh dal dar řeči a měli nám říct, jak se cítí ?  A není to nakonec tak, že oni mluví a jen my jim nerozumíme ..? Koukám na tu živou želvu a na její dřevěnou družku a nepřemýšlím vlastně ani na okamžik ...

                                                                                             .......Volím život.......

  II.

Kuk - jukne na mně nějaké zvíře ze zeleného koberce a zase zmizí...

"Co to bylo", ptám se sám sebe a koukám do prázdné zelené plochy...nikde nic...

Kuk - znovu vyhlídne a tentokráte ho poznávám - je to psoun. "Copak tu děláš tví kamarádi jsou přece na plácku hned za branou" ptám se ho v duchu, ale on mlčí a neodpovídá. Zase zmizí a ta zelená hladina se nad ním zavře...To už připravuju aparát a ostřím zatím jenom na trávu - připadám si jak na lovu...Tihle psouni jsou dokonalí - jsou pracovití ale taky líní, jsou vážní ale taky hraví jsou neteční a zároveň zvídaví...Většinou kolem nich jen prolítnu ale tenhle mně zaujal - nebyl uprostřed ostatních na pískovišti za branou, ale sám uprostřed kopce pokrytým zeleným kobercem trávy, na druhém konci ZOO. Kuk jukne na mně znovu ale můj přítel Panasonik je tentokráte připraven.....

                                                                                                ........Cvak........:)

III.

Zvláštní, ta podobnost s lidmi bývá někdy až zarážející...Po dni plném práce si trochu dáchnout... A když je vedle vás někdo, kdo s vámi tyhle chvíle sdílí je to krásné ať už jste sova nebo člověk. Je to fajn když si sednete, zamyslíte se a při tom si sem - tam zdřímnete. Je to vlastně takové zvláštní polosnění - polobdění .  Možná to znáte, je to moc příjemné - myšlenky se vám líně převalují hlavou a občas se vám propadnou úplně jinam, někam do světa snů, aby se po chvíli stejně lenivé vynořili znovu ve vaší hlavě. Sedím na lavičce, pozoruji ten milý pár a je mi z nich tak nějak teplo u srdce. Tihle dva určitě nemají pocit že jsou ve vězení...

                                                                                            .....naopak.....

 IV.

Legrační a přitom smutný příběh. Tolik připomíná život ... Ve výběhu se objevil kousek chleba a racek ho našel a začal hodovat. V tom přišla kačka, nejdřív obcházela okolo a nakukovala, potom si sem tam ždibla a jak už to tak bývá - s jídlem roste chuť a ona se ho zmocnila celého ...Racek byl mírumilovný a tak se zmohl jen na to aby jí  "vyštěkal". Je to jako u lidí - ti drzejší mají většinou navrch a ti slušní o ten svůj kus chleba většinou dříve nebo později přijdou. To je prostě život a já mám dilema - rvát se o ty své kousky chleba a ztrácet při tom vlastní tvář a nebo si je nechat vzít a tvářit se že o tom vlastně nevím ?...Jsem býk a volím kompromis - moc se s tím jídlem neukazovat a když se do toho občas nějaká drzá kačka připlete - prostě to oželím...Jestli je to dobře či ne to opravdu nevím...

Každopádně se to ve mně už dlouho  střádá a jednou přijde (jak už to u býků bývá)  den , kdy kačky dostanou co jim patří...

                                                                                ........přes zobák...... 

V.

Toto nádherné, mohutné zvíře  je tu nováčkem. Pozoruji jeho ladně vznešené pohyby a nechávám se tím pohledem unášet do dálek severských lesů. Z celé jeho postavy vyzařuje hrdost. U nás byl vyhuben již ve středověku a dnes tu žije ve volné přírodě jen deset kusů. Ta jeho hrdě vztyčená hlava mně nenechává klidným - kolik z nás si je vědomých svých předností tak jako on ?

Každý z nás má přece něco, na co může být pyšný a přestože má třeba hluboko do kapsy není důvod aby nechodil s hlavou vztyčenou - svoboda a hrdost to jsou vlastnosti které může mít kdokoliv z nás. Zkuste objevit své přednosti - někdo umí malovat , jiný zpívat další třeba psát - každému z vás se něčeho dostalo, jen to v sobě objevit. Nenechávejte se obelhávat malomyslností, každý z vás dostal dar a je jen na vás kdy ho objevíte a budete jako on chodit s hlavou

                                                                             .........hrdě vztyčenou........

 VI.

Kačka si vyplula na hladinu jezera aby vyvenčila potomky. Děti jsou děti - pořád někam plavou a máma má co dělat aby je uhlídala. To je věčný koloběh života...Sleduji tu vcelku běžnou situaci (pominu - li toho nezbedníka kapra) a přemýšlím o rodině. Rodina - pro někoho středobod žití, pro někoho okrajová záležitost a pro někoho noční můra. Kamarády získáváme a zase ztrácíme - máme svobodu volby a můžeme se rozhodnout. O partnerech platí to samé - většinou opět máme možnost volby. Rodiče, sourozence, nejbližší příbuzné si nevybíráme a přesto je máme dané na celý život a je jen na nás jak je budeme vnímat,  jak s nimi budeme hovořit,  jak se s nimi budeme stýkat. Mnohdy do vztahů zasahují vnější okolnosti a naše vztahy to naruší ale kdo jiný by nám měl víc rozumět, víc nám pomáhat, být nám oporou než právě oni. Mějme to na paměti a i když tomu okolnosti někdy nepřejí, chraňme si ten vzácný poklad který nám byl dán, vždyť je to něco, co nám bylo dáno jen jednou jedinkrát, je to něco víc než podaná ruka a kamarádský úsměv..

                                                                              ........je to naše krev !!! .......

VII.

Stojíc  a pozorujíc tohoto zvláštního ptáka se mi začínají honit v hlavě protichůdné myšlenky. Líbí - nelíbí ? Vždy při pohledu na supa se mi vybaví způsob jeho obživy a to chtě nechtě zkresluje moje vnímání. Z nádherného bílého peří vykukuje hlava s pohledem smrtky. Vím že je v přírodě užitečný ale ani přes to mu nedokážu dlouho hledět do jeho černých, jakoby prázdných očí. A tak je to i s lidmi, tam kde je pohled na jejich tvář příjemný nemáme problém komunikovat, tam kde to příroda zařídila jinak, se to v nás bouří a už dopředu přisuzujeme tomu člověku špatné vlastnosti. Ale je to stejné jako posuzovat užitečnost supa podle jeho tváře. Někdy, když dáme člověku šanci i přes to jak ho vnímáme na první pohled, jsme mile překvapeni,  jindy nás zase na první pohled milá tvář hluboce raní.  Dostali jsme několik smyslů tak proč využívat jen ten jeden - vizuální - zkusme vnímat člověka jako celek, všemi smysly a budeme možná mile  překvapeni, jak to náš

                                                                           .........život obohatí.........

 VIII.

Stojím před voliérou a dívám se jí do očí . Říká se že oči jsou oknem do duše a je to pravda. Vidím v nich smutek, noblesu, eleganci soucítění..Jsou to dobré oči. Ten kdo včera viděl oči supa jistě vycítil ten rozdíl. Oči prozradí mnohé a v několikanásobné míře to pak platí u člověka. Zadíváte li se do nich a soustředíte li se na ten pohled můžete v nich číst jak v otevřené knize. Bezpečně poznáte radost i smutek, nejistotu i jistotu, energii i únavu. V tom pohledu ale můžete odhalit i upřímnost a lež. To je dobré, v dnešním světě kdy se lež a podvody stávají normou je velmi důležité rozpoznat upřímnost a pohled do očí vám v tom může hodně pomoci. Stačí jen na to myslet. To vše platí i o vás a vašem pohledu . Neuhýbejte pohledem a nechte svého partnera nahlédnout do vašeho nitra. Jednou mi jeden milý člověk řekl, že ať už budu dělat cokoliv, chtěl by mi vidět do očí a já mu ten pohled věnoval. On pak četl v mém srdci a já v jeho. Ten pohled do očí byl důležitý, poznali jsme, že si můžeme věřit a výsledkem bylo

                 

                  .........vzájemné porozumění......... 

                                                                                                   IX.

Pozoruju tyhle tři lemury a zachycuju je ve vzácné chvíli, kdy jsou v klidu. Pořád někde pobíhají, lumpačí, honí se, z celého jejich počínání je cítit radost ze života. Chci se to od nich naučit ale moc mi to nejde. Člověk to má těžší . Neustále sebou vláčí svoje strachy, obavy, trápení...A proč vlastně nezkusit život vnímat v celé jeho rozmanitosti se všemi jeho projevy, s tím dobrým i zlým ? Když nad tím tak přemýšlím tak právě smutek nám umožňuje plně si vychutnat radost, bolest nás naučí plně prožívat chvíle štěstí, samota nás naučí plně vnímat něčí blízkost...Jsou to pocity, které patří k sobě a naše vnímání života by bylo o mnohé ochuzeno nebýt právě těch protikladů...Když jsem byl mladší, často jsem hrál a zpíval jednu písničku, jen tak - prostě se mi líbila a teprve dnes, když se koukám na tu zvláštní trojici  na té větvi si uvědomuju,  jaká pravda je v tom textu skryta...Dnešní den je dobrý den a mně nezbývá než vám popřát:    užij den..

                                                                              ........Carpe diem  !!!.......

                                                                                                X.

Tuhle krásku jsem si nechal naposled. Vydra v sobě spojuje snad všechny vlastnosti o kterých jsme v minulých dnech mluvili. Je to nádherné stvoření. Krásná tvář, dokonalé pohyby, radost ze života, hravost  a dobré oči. To vše ji předurčuje k tomu abychom jí milovali. Nemá v srdci místa pro přetvářku a lži, její radost za života je upřímná a přirozená - člověk jí věří každý pohyb, každé gesto, každé mrknutí. Je to vzácný okamžik a já ji zasněně pozoruji. Lidí  s  povahou  jako  má ona  je jen  málo,  někteří  jsou  možná   pravdomluvní,  jiní  odvážní, pracovití, krásní   ale  jen  v  málokom  se  sešly  všechny  tváře  vydry najednou. Takových  bylo  v  mém  životě  jen  několik  a  ti  mi zůstali zakotveni v srdci, a tam taky, hluboko v bezpečí

                                                                   ......skryti zůstanou....

Na čaji o páté.....

Buď zdráv příteli... 

Usedni kam je libo, nalej kávu a nebo spíš čaj ;) a máš-li chuť, poslechni si mezi jednotlivými doušky odpověď na tvou zvídavou otázku...

Ptal ses kam že to vlastně směřujeme ? Je to těžká otázka a možná i těžší než ty předešlé. Když se podíváš na historii zjistíš že vše se pohybuje ve vlnách. Každá vlna má nějaký počátek, vrchol a sestupnou fázi. Mezi jednotlivými vlnami je vždy dno. To je někdy hodně hluboké (to když příjde válka). O něco mělčí když ho naplní "jen" horší časy. Každá civilizace v historii měla svůj počátek , vrchol i pád. Tak nějak je to i dnes a jde jen o to ve které fázi se zrovna nacházíme. Myslím, podle mnoha náznaků že už se nacházíme za horizontem a směřujeme dolů. Jak hluboké to "dole" bude se odhadnout nedá, snad se dá jen odhadnout, která možnost je pravděpodobnější a která méně. Každopádně ta fáze sestupu může být dlouhá a bolestivá....A co bude na konci neví nikdo....Jediná pozitivní věc, je snad ta, že i ten pád a dno znamenají začátek něčeho nového a nemusejí se bezprostředně dotknout života každého člověka. Jestli se to dotkne našich životů opravdu nevím ale je pravděpodobné že se toho dna dočkáme. Ty máš před sebou ještě takových čtyřicet- padesát let, já o něco míň a to je dlouhá doba a někdy mám pocit, že se ten pád začíná pomalu ale jistě zrychlovat. Politiku už nesleduji vůbec protože mi to nedává smysl - je to divadlo o ničem. Sleduji li vývoj a úpadek všeobecně platných morálních hodnot také mi to moc optimismu nepřidá. O tom kam směřuje úroveň dětí je také škoda mluvit - jasně, jsou to změny které přichází s každou další generací a každá generace má pocit že ta následující je horší - nemyslím že je to pravda úplná - myslím že každá s těch generací klesne sice níž (nebo možná jen jinam) ale vzhledem k výchozímu bodu se posune o přibližně stejnou vzdálenost jako ta předešlá. Nicméně i tam vidím zrychlující se tendenci. Mám  li to tedy shrnout, světlé zítřky nás rozhodně nečekají  a jaká vlastně ta budoucnost bude se odhadnout příliš nedá...

 A co s tím ? Myslím že zrovna o tom byly mé dnešní příspěvky na síti....Nezoufal bych si, spíš bych se snažil pochopit život v jeho celistvosti a naučit se s ním žít. Také bych ale ani nerezignoval - spíš bych se snažil v tom obecném prostoru si vymezit ten svůj a snažil se korigovat tu svoji cestu. Každopádně se chystám na to, co už víš a v tom čase který mi zbývá, chci začít nasávat život plnými doušky a to s někým, kdo tu bude se mnou a pro mně stejně, jako já s ním a pro něho. Vše ostatní mi v tuto chvíli připadá jako plýtvání časem. Chci se věnovat svým blízkým, naslouchat jim, mluvit s nimi, psát, fotit, cestovat, toulat se, hrát, zpívat - prostě dělat vše co mám rád a dělat to naplno  a ve vzájemném sdílení se. To je má priorita a od ní se bude vše odvíjet. Vytvořit si své vlastní doma, které nemusí být přepychové a drahé ale spíš harmonické a uklidňující a hlavně společné...Možná proto je taky tak důležité s kým ho budu jednou sdílet....

No, když se tak poslouchám, tak to na první pohled možná moc reálně nevyznívá, ale možná právě proto abych tu budoucnost nějak přežil, abych se naučil vnímat skutečnost takovou jaká je a zbytečně se s ní netrápil, musím se změnit a naučit se žít každý den naplno jako by měl být  ten poslední...

P.S. Jsou to jen mé okamžité postřehy a pocity drahý příteli a asi nemá příliš smyslu je nějak důkladně rozebírat protože zítra po ránu může přijít trochu jiný, třeba i optimističtější úhel pohledu...

Čaj dopitý ? Nevadí, máš li chuť nalej si další šálek a ochutnej ten borůvkový koláč, vždyť je tu pro tebe.....