První věta a přes ni tlustá čára. Zmačkat a zahodit - k čemu taky psát, když se slova ztrácí v prázdnotě. Vytrhuju z bloku další papír a zas do něj hodiny civím než napíšu větu další, aby stejně jako ta předešlá skončila v koši. Mám prázdno ! Slunko už dávno zapadlo a přítel měsíc se nesměle vyhoupl nad obzor, aby pohladil poraněnou duši. Procházím novým bytem a cítím tvou vanilkovou vůni, která tu nějakým nedopatřením zůstala. V tom proklatém tichu slyším jen ozvěnu zvonků tvých slov a taky vnímám večerní přílivy tvé přítomnosti. Chybí mi - stejně jako ty... Vím, to je života běh - krutá hra či bezmoc z nenaplnění ? "Odpověz si sám - a nebo raděj mlč !" Mlčení - to jsou ty prázdné, nepopsané stránky - to je ta rozladěná kytara chytající lelky a prach v koutě, to jsou verše které se zastavily na okraji rtů, aby je už nikdo nikdy neuslyšel. Věděl jsem vlastně už od samého počátku že jednou odejdeš - ne nevěděl, spíš tušil - ale nemohl jsem tušit, že s tebou odejde i to nejcennější co jsem měl - můj sen - sen o lásce, sen o sdílení se - sen o naplnění. Další list s nedokončenou přeskrtnutou větou letí zmačkaný do koše - stejně jako mé srdce - zmačkat a zahodit - co taky s něčím, co se stalo tak nepohodlným...Uvařím kafe a usrkávajíc tu nahořklou příchuť života, mlčky hypnotizuju kliku od dveří - pohne se ?
Vychází slunko - zase, tak jako každý den. Prozáří tmu pokoje a rozpustile mne polechtá na víčkách. Nechce se mi je otvírat - chtěl bych věčně snít ten svůj sen a už nikdy se z něj neprobudit. Displej mobilu se rozsvítí, zavibruje a začíná hrát nějakou příšernou melodii. Musím otevřít oči - tenhle virtuální budík na dotykovým displeji nezastavíš jen tak zaplácnutím, jako ten starý, kulatý a velký, s ciferníkem a dvěma zvonky nahoře, co kdysi v minulém století stával na mém nočním stolku ...A stejně jako ten připitomělej virtuální budík nezaplácnu ani život sám - musím ho žít ač se mi zrovna dnes tolik nechce. Čistím si zuby a pozoruju kartáček co jsi tu nechala. Má barvu a vůni tvých rtů a těmi rozčepýřenými štětinami, ne nepodobnými tvým ranním vlasům, jako by se mi vysmíval. "Tsss, jen tak pokračuj a přistaneš na tom stohu papírů v koši ! Co jiného taky s tebou..." Zavírám dveře a přemýšlím jestli bych je neměl nechat odemčené, co kdyby ? Chvíli na sebe s tou klikou do úsměvu mlčky zíráme a pak přeci jen odevzdaně otáčím klíčem v zámku. Nechtěl jsem přece, abys svůj klíč nechávala v kuchyni na stole !
Pozoruju, jak se řetěz motorové pily nemilosrdně zakusuje do dřeva a odkrajuje to nepotřebné - to navíc. Konečně tě na chvíli nemám plnou hlavu a jsem šťastný. Šťastný ? Ne to není štěstí - když nejsi naplněn, není to štěstí, je to prázdnota - víš že štěstí bolí ? No co, tak si vychutnávám tu prázdnotu a potají, abych si nezadal, přemýšlím, na co asi myslíš ty. Jsi konečně svobodná ? Jsi konečně šťastná a nebo už v tuhle chvíli lituješ že jsi ten klíč nechala doma ? Něco ti prozradím - učím se bez tebe žít a chci to tak - nechci už být vězněm svých citů a nechci se trápit - prý štěstím ! Život už je takový - tisíckráte se můžeš připravovat že to jednou příjde, připravovat se až přijde ten okamžik pravdy a přesto ve chvíli, kdy tě překvapí budeš bezmocná - tak jako teď já...No co už, "co tě nezabije, to tě posílí" říká se - jo, poslouchá se to dobře, pravda je ale taková, že jizvy zůstávají...
Venku se zase stmívá. Otírám ten prach z těla kytary a jak pomalu mizí, napadá mne verš - možná první sloka nové písně. Ladím pak těch šest strun, aby nezněly falešně - i loučení může být alespoň pro jednou harmonické. A pak zahraju první akordy a můj zpočátku trochu přiškrcený hlas nabývá na síle. Sílí a zároveň se projasňuje, až konečně ladí. Píseň jde stejně jako život dál a po první sloce následuje druhá a pak další a další. Jen ty refrény mezi slokami zůstávají stejné... A pak z ničeho nic slyším, jak se zprvu z dálky a nesměle přidáváš druhým hlasem. Ta píseň bude nejspíš bez konce, stejná jako život a její ozvěna bude ještě nekonečně dlouho rezonovat v našich srdcích...
Vychází slunko - zase, tak jako každý den. Prozáří tmu pokoje a rozpustile mne polechtá na víčkách. Nechce se mi je otvírat - chtěl bych věčně snít ten svůj sen a už nikdy se z něj neprobudit. Displej mobilu se rozsvítí, zavibruje a začíná hrát nějakou příšernou melodii. Musím otevřít oči - tenhle virtuální budík na dotykovým displeji nezastavíš jen tak zaplácnutím, jako ten starý, kulatý a velký, s ciferníkem a dvěma zvonky nahoře, co kdysi v minulém století stával na mém nočním stolku ...A stejně jako ten připitomělej virtuální budík nezaplácnu ani život sám - musím ho žít ač se mi zrovna dnes tolik nechce. Čistím si zuby a pozoruju kartáček co jsi tu nechala. Má barvu a vůni tvých rtů a těmi rozčepýřenými štětinami, ne nepodobnými tvým ranním vlasům, jako by se mi vysmíval. "Tsss, jen tak pokračuj a přistaneš na tom stohu papírů v koši ! Co jiného taky s tebou..." Zavírám dveře a přemýšlím jestli bych je neměl nechat odemčené, co kdyby ? Chvíli na sebe s tou klikou do úsměvu mlčky zíráme a pak přeci jen odevzdaně otáčím klíčem v zámku. Nechtěl jsem přece, abys svůj klíč nechávala v kuchyni na stole !
Pozoruju, jak se řetěz motorové pily nemilosrdně zakusuje do dřeva a odkrajuje to nepotřebné - to navíc. Konečně tě na chvíli nemám plnou hlavu a jsem šťastný. Šťastný ? Ne to není štěstí - když nejsi naplněn, není to štěstí, je to prázdnota - víš že štěstí bolí ? No co, tak si vychutnávám tu prázdnotu a potají, abych si nezadal, přemýšlím, na co asi myslíš ty. Jsi konečně svobodná ? Jsi konečně šťastná a nebo už v tuhle chvíli lituješ že jsi ten klíč nechala doma ? Něco ti prozradím - učím se bez tebe žít a chci to tak - nechci už být vězněm svých citů a nechci se trápit - prý štěstím ! Život už je takový - tisíckráte se můžeš připravovat že to jednou příjde, připravovat se až přijde ten okamžik pravdy a přesto ve chvíli, kdy tě překvapí budeš bezmocná - tak jako teď já...No co už, "co tě nezabije, to tě posílí" říká se - jo, poslouchá se to dobře, pravda je ale taková, že jizvy zůstávají...
Venku se zase stmívá. Otírám ten prach z těla kytary a jak pomalu mizí, napadá mne verš - možná první sloka nové písně. Ladím pak těch šest strun, aby nezněly falešně - i loučení může být alespoň pro jednou harmonické. A pak zahraju první akordy a můj zpočátku trochu přiškrcený hlas nabývá na síle. Sílí a zároveň se projasňuje, až konečně ladí. Píseň jde stejně jako život dál a po první sloce následuje druhá a pak další a další. Jen ty refrény mezi slokami zůstávají stejné... A pak z ničeho nic slyším, jak se zprvu z dálky a nesměle přidáváš druhým hlasem. Ta píseň bude nejspíš bez konce, stejná jako život a její ozvěna bude ještě nekonečně dlouho rezonovat v našich srdcích...
A kdyby měla přece jen někdy doznít, utichnout, prozradím ti ještě jednu věc:
