Půlnoční.....

Někdy vyjde měsíc a osvítí vám noc tak, že se vám zdá jako den. Koukáte do toho jasného kotouče a v hlavě se vám, jako na běžícím páse začnou honit myšlenky. Tu se mihne milá vzpomínka na nedávnou minulost, tu kolem s rychlostí racka prolétnou dnešní starosti a za chvíli se zase do té zvláštní směsice pocitů přidají naděje a obavy ze dní budoucích. Ty myšlenky prolétají tak rychle že je ani nestihnete zachytit a tak jen bezradně koukáte jako z okna rychlíku, zvaného Život.....

Někdy vyjde měsíc a vám se zdá že vás jeho záře osvítila a najednou před sebou vidíte vše jasněji. Zklidníte se a chopíte se té myšlenky která vám tak dlouho ve víru dní unikala, a pomalu, kousek po kousku ji ve svém nitru rozbalujete a přetváříte, aby jste se jí na závěr, když už se vám zdá že je dokonale přetvořena k obrazu vašemu, nechali unášet. A ona s vámi skutečně vzlétne vstříc vysněným touhám a vy máte najednou pocit že to vše, možná jen zdánlivě zbytečné, přece jenom mělo nějaký smysl.....

Někdy vyjde měsíc a vy jako ve snu koukáte do té jeho zvláštní záře a necítíte zhola nic. Snad jen něžnost dotyků jeho paprsků, snad jen radost z jeho přítomnosti a možná i radost z toho že jste. Stane se v tu chvíli jenom vaším měsícem a vaším světlem štěstí a souznění. Tenhle měsíc máte nejraději, možná právě proto že bývá  tak vzácný a tak si ho schraňujete ve své paměti, v bláhové naději že takovým pro vás zůstane navždy......

Někdy, a takových dní je vlastně většina, prostě měsíc nevyjde....

Pod lupou....

Vylezu na ten náš kopec, na místo jen dvě či tři sta metrů od domu, usedám na lavičku kterou tu jeden ze sousedů postavil a koukám dolů. Tenhle pohled miluji. Úplně vpravo Budějovice, od středu kousek doprava naše Vodňany a uprostřed, schovaný za tím zeleným kopcem Protivín a Písek. Vlevo na obzoru pod vrcholky vzdálených hor Strakonice a ten nejvyšší kopec, vlevo na okraji, je mýtický Hrad s keltským hradištěm starým bezmála čtyři tisíce let. Svět mám před sebou jak na dlani, jen se dotknout a tak sedím, koukám a je mi zase fajn......

Podívat se na život z nadhledu !!! Heuréka! To je ono, hned se vám trápení, starosti a bolesti jeví jaksi menší a vy se cítíte lehčí, lehčí tak , jako by jste měli co chvíli vzlétnout, ale dnes nepoletím povídat si s ptáky, dnes se podívám kousek níž tam, kde věž kostela a komíny a střechy domů chrání ta lidská hnízda, ta místa azylu do kterých se večer co večer uchylujeme v naději, že jsme v nich v bezpečí. Kolik radosti, kolik smutku, kolik zoufalství a kolik naděje se skrývá tam dole za zdmi těch domů, kolik tisíců osudů se v ten samý okamžik odvíjí tam dole v ulicích, domech, bytech....Je to běh času, který míchá kartami našich životů a nutí nás tu se narovnat, tu se shrbit, podle toho jak těžké břímě na nás naloží...

A poletím dnes ještě níž, hlouběji, až tam, kde uslyším tlukot lidských srdcí, srdcí obětavých, laskavých ale také sobeckých a krutých, vždy však srdcí lidských. Kdysi, je to už dávno, jsem četl,  jak mávnutí motýlích křídel na jedné straně zeměkoule může rozpoutat hurikán na straně druhé a myslím, že podobné to může být i tam dole mezi nimi, jeden úsměv může vyvolat vlnu dobra stejně, jako jedna zamračená tvář může zkazit den mnoha tvářím jiným. Je mi tu nahoře dobře, nemohu nikomu ublížit a nikdo nemůže ublížit mně, je tu můj malý soukromý ráj, místo rozjímání nad během světa a místo útěchy......a přesto.....

"Nemůžeš celý život utíkat před lidmi", řekla mi jednou malá Maggie a myslím, že svým způsobem měla pravdu, nelze se do nekonečna skrývat a vyhýbat svému poslání, svému osudu. A tak, jako pokaždé nakonec vstanu, naposledy se nadechnu toho svobodou vonícího větru a pomalu, snad abych co nejvíce oddálil tu chvíli, sejdu tam dolů a budu jedním z nich, budu se usmívat a kde bude třeba podám pomocnou ruku a budu věřit, že se se mi to dobré jednou vrátí...A když dojdou síly a bude se mi zdát že to vše je zbytečné, vrátím se sem na kopec, vrátím se sem za svými sny, oblaky a ptáky,vrátím se, abych od nich nabral sílu a učil se od nich ....

                                                           .......létat a žít......

Zasněná.....

Vstupuješ do mých snů, ty středobode mého bytí. S tebou, když slunce blížíc se k západu rozprostře svou nádhernou paletu červánků po obloze setmělé usínám a s tebou, když tmu noci střídá modř oblohy prozářená prvními paprsky slunečními, vstávám. Jsi vzdálená a přesto stále přítomná svou existencí, jsi tak blízká mému srdci a přesto  tak nedosažitelná. Tvá blízkost hladící paprsky jarního slunce mne den co den svádí a láká....

Promlouváš ke mně ve svých řádcích letících na křídlech holubů, těch neúnavných pošťáků, kteří brázdíc tu nekonečně modrou oblohu přistávají nad ránem v šumění svých křídel  na mém okně. Já jim pak otvírám a čtu ty řádky plné zklamání a naděje, plné tajemství a nezodpovězených otázek, plné touhy a smíření. Čtu ty věty, jež dotýkajíc se mého srdce, hřejí mě a já jim rozumím . Jsou tak blízké mému myšlení a vystupují z mlh prázdnoty jako volání zvonů na hřebenech šumavských chalup, jako světlo na konci tmavého lesa beznaděje. Mám rád ta tvá tichá volání a rád se nechávám zlákat blíže ke tvým oblinám a modrým očím tvé oblohy.

Jak rád se dotýkám vlasů tvých vysokých trav, opatrně našlapujíc po tvých stezkách a dýchajíc tvé vůně v barvách letní oblohy. Zamiloval jsem si tě, ač zdaleka tě neznám, ale ty sny, ty sny mě pomohly dokreslit spanilé rysy tvé tváře a pochopit tvé myšlenky, které jak peřeje jarních toků derou se stále dál svým divokým řečištěm přes padlé kmeny a balvany po stovky let ohlazovanými nespoutanými vlnami, stále blíž a bliž k mému nitru. 

Miluji i tvé  fotografie, které mi přibližují přítomnost tvých pohledů a tvých úvah. Mám rád ty útržky tvého jsoucna, které jak mozaiku, kamínek po kamínku skládá do překrásného obrazu poutník čas. Mám rád ty náznaky tvé historie, současnosti i budoucnosti, které dokreslujíc si štětcem svých snů proměňuji si v příběhy o lásce, zklamání, naději i štěstí. V příběhy, které jsou obrazem tvé nespoutanosti  a hrdosti, obrazem tvé bolesti a nejistoty, obrazem tvé touhy a tvých nadějí....

A rád bych slyšel i tvůj hlas, který podoben zpěvu ptáků rozechvěl by jarní vzduch a ne nepodobný bublajícím potůčkům i letním bouřím, dal by mi nahlédnouti do tvé přítomnosti. Slýchávám ho v těch snech a on, promlouvajíc ke mě šuměním stromů a tichem mlžných rán,  očekává možná mé odpovědi tak, jako já toužím po těch jeho. Možná však, že i to dlouhé mlčení je formou výpovědi a já jen nerozumím těm slovům, která ukryta v polštářích bílých oblaků a proplouvajíc modrou oblohou promlouvají ke mě svou neznámou, tichou řečí.

Jsi blízká i vzdálená, jsi srozumitelná i tajemná, jsi toužící i nepřístupná, jsi mou součástí tak, jakož i já jsem tvou.....

                                                        .......má Šumavo....

V mlýnském kole dějin...

Byl první máj, byl lásky čas......

Pravda,  lásky čas v době, kdy Šumavou rezonovaly pásy amerických tanků, vypadal poněkud jinak, než by mu příslušelo. Polibky pod rozkvetlou třešní nahradily výstřely ze samopalů, sousedskou výpomoc vystřídala alespoň tady v pohraničí sousedská nenávist a vše okolo zahalila do svého plástě prapodivná směs naděje, radosti, nejistoty a nenávisti....

Přemýšlím nad tou nenávistí, nad tím pohrdáním lidskými osudy ať už z jedné či druhé strany. Kdo byli ti, jež vzbudili v tom poslušném, válkou nabuzeném davu bezejmenných, ty zrůdnosti popírající veškeré jejich lidství. Byli to ti jedinci, kteří by nám zrůdní připadali i dnes? Lidstvo mělo a má ve své celistvosti stále chování ne nepodobné stádu. Najde se jeden, který přesahujíc ostatní svou osobností (ať už pozitivní či negativní) dotváří si ten dav k obrazu svému a pak nastane čas budování a nadějných zítřků. Později se najde řada dalších, kteří vymykajíc se davu svou bezcharakterností a nedostatkem empatie  strhnou ho opět k tomu, aby to co léta sám pracně budoval, zase postupně, ale nezadržitelně rozebíral...

Je ještě další skupina osobností, kteří to vše vnímají, ale utlačování právě tím davem, zápasíc se svým vlastním strachem a nedostatkem odvahy, snaží se, alespoň co jim síly stačí, zastavit to negativní co se rozpíná kolem. Snaží se tu a tam pomoci, ale k tomu, aby zvrátili kolo dějin již sílu najít nemohou. To jsou ti bezejmenní hrdinové, kteří bez girland a poct neúnavně, každý ten boží den rozdávají kousky své vnitřní záře a lásky , kterou je pánbůh tak štědře obdařil. To jsou ti andělé  kteří, když už nemají sílu zvrátit běh osudů,  tak alespoň, co jim síly stačí, snaží se ulehčit ho těm druhým, aby se jim zdál trochu snesitelnějším...

Válka skončila stejně jako doba nesvobody a já na tom přelomu ve své naivitě uvěřil, že se lidstvo poučilo a postoupilo ve svém vývoji o kus dál... Jak hluboce jsem se tenkrát mýlil, jak moc jsem nepochopil ten princip vzniku a zániku, zrození a smrti, lásky a nenávisti. To je ten princip života, který se nemění a ve svých tisíci různých podobách se stále, znovu a znovu vrací. Jsem opět na přelomu, možná jsem už pochopil, ale ještě jsem se nenaučil s tím žít. A tak, s tajnou touhou stát se  jedním z těch bezejmenným hrdinů, zatím tu a tam podám pomocnou ruku, ale pak, znovu a znovu a možná i se slzou na krajíčku, vracím se mezi stromy - tam, kde to miluju a cítím se v bezpečí. Ač se to tak bude jevit, není to útěk, je to růst a čerpání síly, je to snaha o to alespoň po malých kouscích zlepšit sám sebe a těch několik lidí v mém dosahu, kteří o to stojí.

Nikdy se nestanu tím, co vede davy k lepším zítřkům a nikdy nebudu ani tím, kdo dílo druhých zase ničí. Chtěl bych a snad k tomu najdu dost odvahy a síly, býti jedním z těch rytířů, pro které je čest víc než všechna ta, pod koly vojenských vozů tak často mizící,

                                                  ...... bohatství světa.....