Zasněná.....

Vstupuješ do mých snů, ty středobode mého bytí. S tebou, když slunce blížíc se k západu rozprostře svou nádhernou paletu červánků po obloze setmělé usínám a s tebou, když tmu noci střídá modř oblohy prozářená prvními paprsky slunečními, vstávám. Jsi vzdálená a přesto stále přítomná svou existencí, jsi tak blízká mému srdci a přesto  tak nedosažitelná. Tvá blízkost hladící paprsky jarního slunce mne den co den svádí a láká....

Promlouváš ke mně ve svých řádcích letících na křídlech holubů, těch neúnavných pošťáků, kteří brázdíc tu nekonečně modrou oblohu přistávají nad ránem v šumění svých křídel  na mém okně. Já jim pak otvírám a čtu ty řádky plné zklamání a naděje, plné tajemství a nezodpovězených otázek, plné touhy a smíření. Čtu ty věty, jež dotýkajíc se mého srdce, hřejí mě a já jim rozumím . Jsou tak blízké mému myšlení a vystupují z mlh prázdnoty jako volání zvonů na hřebenech šumavských chalup, jako světlo na konci tmavého lesa beznaděje. Mám rád ta tvá tichá volání a rád se nechávám zlákat blíže ke tvým oblinám a modrým očím tvé oblohy.

Jak rád se dotýkám vlasů tvých vysokých trav, opatrně našlapujíc po tvých stezkách a dýchajíc tvé vůně v barvách letní oblohy. Zamiloval jsem si tě, ač zdaleka tě neznám, ale ty sny, ty sny mě pomohly dokreslit spanilé rysy tvé tváře a pochopit tvé myšlenky, které jak peřeje jarních toků derou se stále dál svým divokým řečištěm přes padlé kmeny a balvany po stovky let ohlazovanými nespoutanými vlnami, stále blíž a bliž k mému nitru. 

Miluji i tvé  fotografie, které mi přibližují přítomnost tvých pohledů a tvých úvah. Mám rád ty útržky tvého jsoucna, které jak mozaiku, kamínek po kamínku skládá do překrásného obrazu poutník čas. Mám rád ty náznaky tvé historie, současnosti i budoucnosti, které dokreslujíc si štětcem svých snů proměňuji si v příběhy o lásce, zklamání, naději i štěstí. V příběhy, které jsou obrazem tvé nespoutanosti  a hrdosti, obrazem tvé bolesti a nejistoty, obrazem tvé touhy a tvých nadějí....

A rád bych slyšel i tvůj hlas, který podoben zpěvu ptáků rozechvěl by jarní vzduch a ne nepodobný bublajícím potůčkům i letním bouřím, dal by mi nahlédnouti do tvé přítomnosti. Slýchávám ho v těch snech a on, promlouvajíc ke mě šuměním stromů a tichem mlžných rán,  očekává možná mé odpovědi tak, jako já toužím po těch jeho. Možná však, že i to dlouhé mlčení je formou výpovědi a já jen nerozumím těm slovům, která ukryta v polštářích bílých oblaků a proplouvajíc modrou oblohou promlouvají ke mě svou neznámou, tichou řečí.

Jsi blízká i vzdálená, jsi srozumitelná i tajemná, jsi toužící i nepřístupná, jsi mou součástí tak, jakož i já jsem tvou.....

                                                        .......má Šumavo....