Byl první máj, byl lásky čas......
Pravda, lásky čas v době, kdy Šumavou rezonovaly pásy amerických tanků, vypadal poněkud jinak, než by mu příslušelo. Polibky pod rozkvetlou třešní nahradily výstřely ze samopalů, sousedskou výpomoc vystřídala alespoň tady v pohraničí sousedská nenávist a vše okolo zahalila do svého plástě prapodivná směs naděje, radosti, nejistoty a nenávisti....
Přemýšlím nad tou nenávistí, nad tím pohrdáním lidskými osudy ať už z jedné či druhé strany. Kdo byli ti, jež vzbudili v tom poslušném, válkou nabuzeném davu bezejmenných, ty zrůdnosti popírající veškeré jejich lidství. Byli to ti jedinci, kteří by nám zrůdní připadali i dnes? Lidstvo mělo a má ve své celistvosti stále chování ne nepodobné stádu. Najde se jeden, který přesahujíc ostatní svou osobností (ať už pozitivní či negativní) dotváří si ten dav k obrazu svému a pak nastane čas budování a nadějných zítřků. Později se najde řada dalších, kteří vymykajíc se davu svou bezcharakterností a nedostatkem empatie strhnou ho opět k tomu, aby to co léta sám pracně budoval, zase postupně, ale nezadržitelně rozebíral...
Je ještě další skupina osobností, kteří to vše vnímají, ale utlačování právě tím davem, zápasíc se svým vlastním strachem a nedostatkem odvahy, snaží se, alespoň co jim síly stačí, zastavit to negativní co se rozpíná kolem. Snaží se tu a tam pomoci, ale k tomu, aby zvrátili kolo dějin již sílu najít nemohou. To jsou ti bezejmenní hrdinové, kteří bez girland a poct neúnavně, každý ten boží den rozdávají kousky své vnitřní záře a lásky , kterou je pánbůh tak štědře obdařil. To jsou ti andělé kteří, když už nemají sílu zvrátit běh osudů, tak alespoň, co jim síly stačí, snaží se ulehčit ho těm druhým, aby se jim zdál trochu snesitelnějším...
Válka skončila stejně jako doba nesvobody a já na tom přelomu ve své naivitě uvěřil, že se lidstvo poučilo a postoupilo ve svém vývoji o kus dál... Jak hluboce jsem se tenkrát mýlil, jak moc jsem nepochopil ten princip vzniku a zániku, zrození a smrti, lásky a nenávisti. To je ten princip života, který se nemění a ve svých tisíci různých podobách se stále, znovu a znovu vrací. Jsem opět na přelomu, možná jsem už pochopil, ale ještě jsem se nenaučil s tím žít. A tak, s tajnou touhou stát se jedním z těch bezejmenným hrdinů, zatím tu a tam podám pomocnou ruku, ale pak, znovu a znovu a možná i se slzou na krajíčku, vracím se mezi stromy - tam, kde to miluju a cítím se v bezpečí. Ač se to tak bude jevit, není to útěk, je to růst a čerpání síly, je to snaha o to alespoň po malých kouscích zlepšit sám sebe a těch několik lidí v mém dosahu, kteří o to stojí.
Nikdy se nestanu tím, co vede davy k lepším zítřkům a nikdy nebudu ani tím, kdo dílo druhých zase ničí. Chtěl bych a snad k tomu najdu dost odvahy a síly, býti jedním z těch rytířů, pro které je čest víc než všechna ta, pod koly vojenských vozů tak často mizící,
...... bohatství světa.....
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.