"V každém akord zní, aniž to tuší, zkusme tedy nebýt k sobě hluší.
Celej svět je jeden velkej koncert lidských duší, jenže jako A-maj nic tak srdce nerozbuší ... "
Zpívá Karel Plíhal v jedné ze svých nejlepších písniček a já, dumajíc nad tím krásným textem tak trochu bilancuju nad posledním rokem...
Žijeme své životy a jen někdy, když čas od času, máme možnost zastavit se a pohledět na ně z nadhledem, zjišťujeme, odkud a kam jsme vlastně došli. Někdy je to pro nás zklamání, někdy radost, ale téměř vždy je to svým způsobem překvapení. Ještě vzácnější a cennější chvíle jsou, když máme možnost nahlédnout do třinácté komnaty někoho jiného. Potom se nám může stát, že s údivem zjišťujeme, jak moc jsou naše starosti, trápení a bolesti bezvýznamné. A přece, když se vrátíme zpět do své reality, znovu to své těžké břímě, vidíme na prvním místě. Je to svým způsobem sobecké ale zároveň člověku přirozené. Přemýšlím, jestli nakonec jedna z našich největších hodnot, nespočívá právě v tom překonávání tohoto přirozeného sobectví.
Náš společný virtuální svět se pro mně v jednu chvíli stal azylem a středobodem bytí , ale přesto jsem celou tu dobu cítil jakousi neúplnost, nedostatečnost, prázdnotu. Dlouho jsem přemýšlel kde a jak ty pocity vznikají a stále jsem se nemohl dopátrat odpovědi. Odpověď jsem možná našel až ve slovech malé Maggie, která mi jednou, popíjejíc se mnou u stolu čaj vonící mátou, řekla. "Vždyť ty si vlastně hraješ na něco co není..Toužíš po přátelství, lásce či něčem jiném co ti chybí a místo toho, aby jsi riskoval pohled do otevřeného srdce, přemohl strach a zkusil najít to co hledáš, scvrkne se tvá výpověď, tvé touhy, do několika stále se opakujících slov o tom, jak je ten či onen obrázek skvělý a jak krásný den tomu či onomu člověku přeješ. "
Odpověděl jsem tenkrát : " ty tenhle svět neznáš a nemůžeš vědět co kdo z nás prožívá a jak těžké je, ve světě stínů a obrazů, ukázat svou pravou tvář ," ale podvědomě, někde uvnitř jsem cítil, že má svým způsobem pravdu. Celou tu dobu jsem možná bloudil a místo toho, abych se žíznivý napil vody ze sklenice, obdivoval jsem sklenici samu.
Když chci zahrát akord, který rozezvučí můj život, nestačí mi na to jen jeden tón, těch musí být víc a ty tóny štěstí , to je možná právě to, co tu všichni, tváříc se že vlastně o nic nejde, hledáme.
Zabloudil jsem a světlem na konci temného lesa se mi stala malá Maggie....
Kdo se stane tím vaším ???
Žijeme své životy a jen někdy, když čas od času, máme možnost zastavit se a pohledět na ně z nadhledem, zjišťujeme, odkud a kam jsme vlastně došli. Někdy je to pro nás zklamání, někdy radost, ale téměř vždy je to svým způsobem překvapení. Ještě vzácnější a cennější chvíle jsou, když máme možnost nahlédnout do třinácté komnaty někoho jiného. Potom se nám může stát, že s údivem zjišťujeme, jak moc jsou naše starosti, trápení a bolesti bezvýznamné. A přece, když se vrátíme zpět do své reality, znovu to své těžké břímě, vidíme na prvním místě. Je to svým způsobem sobecké ale zároveň člověku přirozené. Přemýšlím, jestli nakonec jedna z našich největších hodnot, nespočívá právě v tom překonávání tohoto přirozeného sobectví.
Náš společný virtuální svět se pro mně v jednu chvíli stal azylem a středobodem bytí , ale přesto jsem celou tu dobu cítil jakousi neúplnost, nedostatečnost, prázdnotu. Dlouho jsem přemýšlel kde a jak ty pocity vznikají a stále jsem se nemohl dopátrat odpovědi. Odpověď jsem možná našel až ve slovech malé Maggie, která mi jednou, popíjejíc se mnou u stolu čaj vonící mátou, řekla. "Vždyť ty si vlastně hraješ na něco co není..Toužíš po přátelství, lásce či něčem jiném co ti chybí a místo toho, aby jsi riskoval pohled do otevřeného srdce, přemohl strach a zkusil najít to co hledáš, scvrkne se tvá výpověď, tvé touhy, do několika stále se opakujících slov o tom, jak je ten či onen obrázek skvělý a jak krásný den tomu či onomu člověku přeješ. "
Odpověděl jsem tenkrát : " ty tenhle svět neznáš a nemůžeš vědět co kdo z nás prožívá a jak těžké je, ve světě stínů a obrazů, ukázat svou pravou tvář ," ale podvědomě, někde uvnitř jsem cítil, že má svým způsobem pravdu. Celou tu dobu jsem možná bloudil a místo toho, abych se žíznivý napil vody ze sklenice, obdivoval jsem sklenici samu.
Když chci zahrát akord, který rozezvučí můj život, nestačí mi na to jen jeden tón, těch musí být víc a ty tóny štěstí , to je možná právě to, co tu všichni, tváříc se že vlastně o nic nejde, hledáme.
Zabloudil jsem a světlem na konci temného lesa se mi stala malá Maggie....
Kdo se stane tím vaším ???
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.