Říkal děda, když jsem se onehdá rachňala v tý šumavský řece co teče od Antýglu dolů k Pile Čeňkovej, že sem jak malá vydra a mám-li říct pravdu, něco na tom bude, páč jestli někdo miluje vodu víc než vydra, pak sem to docela určitě já. Tak například - když zaprší, nejni jediná louže kterej bych se vyhla, když mně večer dají do vany, musí mne z ní za hodinu tahat heverem a když už děda Táborskej napustí letní bazén, vydržím v něm blbnout celý hodiny. Dokonce i když mne ten dědovíkend můj oblíbenej děda Horskej vytáh k tej šumavskej řece Vydře, byla jsem z toho celá nadšená i přes tu dálku, co musely mý krátký nohy ušlapat. Náš vejletek začal na konci toho samýho vejletku, tedy na pile co jí místní domorodci nazývaj Čeňkovou. Páč jak sem ještě tak maličká, že nedosáhnu na pedály mohli jsme s dědou jet jen jedním autem a abychom se tedy nemuseli k autu celou tu dlouhou cestu vracet zase zpátky, rozhodli jsme se, že nejdřív auto zaparkujeme v cíli naší cesty a na začátek se následně dopravíme autobusem. Teda řeknu vám, že já autobusem co pamatuju ještě nejela a ten můj děda říkal, že autobusem jel naposled někdy ke konci minulýho století a tak to vypadalo, že hnedle na začátku zažijeme náramný dobrodrůžo a docela bezva dvojitou premiéru. Došli jsme tedy na tu autobusovou zastávku, co vypadá jak cedule s nějakejma psaníčkama na sloupu, deset minut před vodjezdem a přestože deset minut uběhlo jak voda v tej řece co jsme u ní byli autobus nebyl nikde. Děda se znovu díval do těch psaníček na tom sloupu, ale prý je čas odjezdu správnej. Po další půlhodině čekání (prej si to děda i po těch letech přesně tak pamatuje) sme se konečně autobusu dočkali. Byl velkej, mnohem větší než já a do těch vysokejch schodů co vedly nahoru k sedačkám, mně děla musel pomoct. Ten pan řidič byl stařičkej pán s dočista bílým plnovousem a usmál se na mně a pak řek že takhle malý děti ještě lístky nepotřebujou a tudíž si ten lístek za čtrnáct korun musí koupit jen děda. Tak jsme si s dědou ten jeden lístek teda koupili a sedli si hnedle za toho pana řidiče abychom měli dobrej rozhled. Dotyčnej autobus se i s těma velkejma schodama co se do něj po nich leze, potom vyškrabal do šílenýho kopce po takovejch velkejch zatáčkách co se prý nazývají serpentíny a když už sme byli nahoře na tom kopci, co na něm leží to město Srní, jel pak dál po rovině až k takovýmu místu, kde je most přes tu řeku, co jsme podél ní měli jít a co mu říkají Antýgl. Tam jsme pak vystoupili a vydali se na tu dalekou cestu zpátky k autu co pořád ještě stálo na tej pile, co ji domorodci říkají po tom panu Bubeníčkovi Čeňkova ...
Chtěla bych bejt jednou andělem, páč ten anděl má křídla a tudíž nemusí namáhat nohy a taky se tím pádem dostane všude tam, kam se nedostanou ostatní smrtelníci, třeba na druhou stranu tý řeky a kdo taky ví, jestli jsou ti andělé vůbec smrtelný, páč děda povídá, že jednoho takovýho anděla strážnýho má už od mládí a to už je počítám hodně let a ten jeho anděl je pořád mladej a divokej, nejspíš stejně jako sem mladá a divoká já...
Jestli si teda myslíte, že všechno proběhlo ku všeobecnej spokojenosti, musím vás rychle vyvýst z omylu, páč první pád, při kterým sem se natáhla jak dlouhá tak široká, následoval hnedle po prvním kilometru a v těch krásnej novejch růžovejch legínách vod tý doby na mně koukalo tou prodřenou dírou mý koleno, který už i před tím, ještě z toho Tábora, kde s mamkou bydlím, mělo na sobě vymalovanej takovej modročervenej obrázek z pádů předchozích. S pádama se vůbec toho dne roztrh pytel, páč přestože mně děda hnedle po prvním vysvětlil, že se nemám lítat jak srna v říji, páč jak nemám ještě ouplně správně dovyvynutej ten smysl pro tu rovnováhu, co prej těm šerednejm pádům v těle brání a taky mám na rozdíl od tý srny jen dvě nohy, absolvovala jsem těch pádů celkem pět, což prý je v průměru jeden pád na hodinu, což je podle toho co děda říkal poměrně dost. Nejzábavnější pád proběhl u toho koryta s vodou, co je na tý fotce dole, páč když mi na tom nebezpečně mokrým kuláčovi, co sem na něm tak elegantně stála, uklouzla bota, ocitla sem se během okamžiku v tý mokrý díře, co byla mezi těma dvěma kuláčema, co sem na nich původně stála a z cesty mi tím pádem koukala jen horní polovina těla, což děda ani nestačil vyfotit, páč mně celej vyplašenej běžel zachraňovat, pej abych mu nikam neuplavala. Je ale fakt, že se mi nic nestalo a dokonce sem si ani nefňukla, jen vyplašeně koukala, ale ty růžový legíny po tej nešťastnej anabázi dostaly odstín co se už vůbec nepodobal tej původní růžovej, ale spíš tej hnědej co se povalovala všude kolem cesty. Když mně pak děda i s těma ušmudlanejma legínama a stejně ušmudlaným srdíčkovaným trikem myl v tý řece, co sme podél ní šly, už sem dávno na nějakej pád zapomněla a naopak vymýšlela, jak se jenom dostat na ten velkej hladkej kámen uprostřed řeky, co se to okolo něj tak pěkně pěnilo, což mně děda musel vymluvit, protože prej kdysi v minulosti po těch velkejch kamenech taky chodil a vymáchal se při tom tak, až byl mokrej odshora až dolů, což by mně sice zasejc tolik nevadilo, ale vadilo by to dědovi, páč za mně jako zodpovědnej zástupce zodpovídá a tudíž nemůže bejt o nějakým máchání v tý krásně napěněný vodě ani řeči...Ach jo...
No a k tejhletej fotce se taky váže takovej zvlášní příběh. To že sem upovídaná a že se hnedle s každým chci kamarádit je o mně všeobecně známo, ale lidi, co nás potkávali na tý dlouhý cestě, zasejc sami od sebe (než se mi je dycinky podařilo mým kouzelným žvatláním rozmluvit) moc sdílný nebyli a spíš se tak nějak topili v těch svejch zamračenejch myšlenkách což bylo na to, jak byl krásnej letní den, docela zvláštní. Vyjimka se ale nakonec přece jenom našla. To ta krásná mladá paní, co se trochu podobala princezně a co měla na sobě voblečený, stejně jako já, ty krásný růžový šatky a co o ní pak děda napsal tu báseň o roztančenej jarní víle, se se mnou z ničeho nic dala do řeči a když viděla že děda fotí kromě mně i ji, rozhodla se, že se tomu mýmu dědovi teda musí pomstít a sama od sebe navrhla že nás teda vyfotí oba, páč podle foťáku, co držela v ruce, bylo zřejmý, že je taky fotografka a že je jí teda ouplně jasný, že sami sebe můžeme fotit jen stěží, páč každej rozumně uvažující člověk ví, že nad společný foto není a když chce fotograf udělat společný foto se svou vnučkou, musí někomu říct a nebo to musí někomu, jako tej milej paní, docvaknout samo...
Co bylo na celý tý cestě ale ouplně nejvíc nelegačnější bylo to, jak se mně každej ptal, jestli si nechci pohladit jeho psa, jako by si mysleli, že sem psa v životě neviděla (děda má doma hnedle dva a dva mám koneckonců i doma) a já se teda tvářila, jak sem z toho hlazení všech těch psích plemen nadšená a jak moc mně těší se s nima kamarádit, což byla vlastně i trochu pravda, páč ti chlupáči mně beztak tak nebo tak přitahujou...
Naše cesta skončila, stejně tak jako začala na tom velkým hradě, co se jmenuje Rabí, páč děda tvrdí že to Rabí je brána Šumavy a lýzt tudíž na tu Šumavu kudykudy jinudy, je jako lýzt do domu voknem, což je vlastně i pravda, páč do domu, jak mně už od mala učili, se chodí dveřma a ne nikudy jinudy a navíc maj na tom náměstí v tom Rabí náramně dobrou zmrzku, po níž se mý srdíčkový triko i ty nešťastný legíny už definitivně začaly podobat maskáčům a já jako celek, tím pádem svýmu oblíbenýmu prasátku, Toničce :)
Mějte krásný dny a nic moc neřešte a spíš si ho užívejte, páč život je ouplně nejvíc nejkrásnější přesně takovej jakej zrovínka je...
Papa, vaše učuníkovaná Bombelka ;)
