Lost in the virtual world....

            "V každém akord zní, aniž to tuší,  zkusme tedy nebýt k sobě hluší.

            Celej svět je jeden velkej koncert lidských duší,  jenže jako A-maj nic tak srdce nerozbuší ... "

Zpívá Karel Plíhal v jedné ze svých nejlepších písniček a já, dumajíc nad tím krásným textem tak trochu bilancuju nad posledním rokem...
Žijeme své životy a jen někdy, když čas od času, máme možnost zastavit se a pohledět na ně z nadhledem, zjišťujeme, odkud a kam jsme vlastně došli. Někdy je to pro nás zklamání, někdy radost, ale téměř vždy je to svým způsobem překvapení. Ještě vzácnější a cennější chvíle jsou, když máme možnost nahlédnout do třinácté komnaty někoho jiného. Potom se nám může stát, že s údivem zjišťujeme, jak moc jsou naše starosti, trápení a bolesti bezvýznamné. A přece, když se vrátíme zpět do své reality, znovu to své těžké břímě, vidíme na prvním místě. Je to svým způsobem sobecké ale zároveň člověku přirozené. Přemýšlím, jestli nakonec jedna z našich největších hodnot, nespočívá právě v tom překonávání tohoto přirozeného sobectví.
Náš společný virtuální svět se pro mně v jednu chvíli stal azylem a středobodem bytí , ale přesto jsem celou tu dobu cítil jakousi neúplnost, nedostatečnost, prázdnotu. Dlouho jsem přemýšlel kde a jak ty pocity vznikají a stále jsem se nemohl dopátrat odpovědi. Odpověď jsem možná našel až ve slovech malé Maggie, která mi jednou, popíjejíc se mnou u stolu čaj vonící mátou, řekla. "Vždyť ty si vlastně hraješ na něco co není..Toužíš po přátelství, lásce či něčem jiném co ti chybí  a místo toho, aby jsi riskoval pohled do otevřeného srdce, přemohl strach a zkusil najít to co hledáš, scvrkne se tvá výpověď, tvé touhy, do několika stále se opakujících slov o tom, jak je ten či onen obrázek skvělý a jak krásný den tomu či onomu člověku přeješ. "
Odpověděl jsem tenkrát : " ty tenhle svět neznáš a nemůžeš vědět co kdo z nás prožívá a jak těžké je, ve světě stínů a obrazů, ukázat svou pravou tvář ," ale podvědomě, někde uvnitř jsem cítil, že má svým způsobem pravdu. Celou tu dobu jsem možná bloudil  a místo toho, abych se žíznivý napil vody ze sklenice, obdivoval jsem sklenici samu.
Když chci zahrát akord, který rozezvučí můj život, nestačí mi na to jen jeden tón, těch musí být víc a ty tóny štěstí , to je možná právě  to, co tu všichni, tváříc se že vlastně o nic nejde, hledáme.
                       Zabloudil jsem a světlem na konci temného lesa se mi stala malá Maggie....
                                                            Kdo se stane tím vaším ???

...

Velikonoční...

Velikonoce !!!

To máte samé slepice, kohoutky, beránky, vajíčka a kdoví, co ještě a co já, kocour? Na mě nikdo nemyslí, nikdo si nevzpomene na starého věrného kočičáka. Ale co, je jaro a tak se sluší si ho vychutnávat. Ty teplé ranní paprsky krásně šimrají v kožíšku, větřík mě hladí a silnice už zase začíná být teplá.Všude kolem spousta vůní, to, jak krásně bíle kvetou třešně a to všeprostupující ticho, které je jak jemnou krajkou, protkané zpěvem ptáků...

Kousek dál, výš , sousedovic kotě zvědavě pozoruje pasoucí se stádo a nemůže se vynadívat, jak ta malá, sotva narozená telátka dovádí.Je to kouzelný pohled, ale my kocouři a kočky nejsme žádní divočáci. Jistě, s klubíčkem vlny nebo s míčkem se vydovádět umíme, ale abychom jen tak bezcílně pobíhali  po louce, snad jen pro radost z pohybu, to teda ne. Myslím, že jsme přece jen víc umělecky založení a taky docela určitě přítulnější. Dovedete si představit, jak se vám tele stulí do vaší náruče do klubíčka ? Určitě ne, to umíme pouze a jenom my...

Trochu níž, dole u cesty, se se svou flétničkou povaluje taková malá, opuštěná vzpomínka a hraje nějakou zadumanou melodii. Je to zvláštní, ta melodie je mi tak blízká a přitom si za nic na světě nemohu vzpomenout, kde jsem ji už slyšel. Je to stejně milé pohlazení, jako když mě páníček něžně šimrá v kožíšku a za ušima. Připadá mi, jako by se ty její tóny, poletujíc  a proplétajíc se vysoko v mracích se zpěvem ptáků, vydávaly na nějakou hodně dalekou cestu, tam, kde každý večer  za zeleným obzorem zapadá slunce.

Život je stejně krásný, támhle kousek dál se po cestě od lesa blíží Sloník, Maggie a ti dva velcí hafani, které mám tak rád. Už se moc těším, jak fence olíznu čumák a ona mě zase čenichem podrbe na bříšku, pes do mě přátelsky šťouchne, div mě nepovalí a zamručí něco o tom, jak je rád, že mě zase vidí. A já si pak lehnu na sluníčkem rozehřátou cestu a budu si vychutnávat to štěstí, že jsme zase všichni spolu. Možná se na mně budete hněvat, ale ten pocit že jsme spolu, ten je pro mě o hodně důležitější, než všechny ty pomlázky, košíky s vajíčky a alkoholem zkreslené, lehce přihlouplé, přiopilé řečí.....

V zrcadle života...

Kdybych byl malířem a uměl malovat, nakreslil bych květ. Byl by pro mě symbolem znovuzrození, věčné obměny a krásy. Výrazem nekonečného koloběhu života, symbolem prvních kroků a začátků cesty...Jaro miluju snad nejvíc ze všech ročních období. Zastav se, naslouchej a uslyšíš, jak k jeho oslavě zpívají, v soutěži o nejkrásnější song ptáci, podívej se a uvidíš, jak příroda v tisíci barvách rozehrává tu hru, o nejkrásnější počátek života, nadechni se a ucítíš to nekonečné množství vůní, jež tě pohladí po duši, ztiš se a ucítíš, jak tě teplý vánek něžně hladí ve vlasech...

Kdybych byl básníkem a uměl slovíčka skládat do rýmů, napsal bych báseň. Byla by dlouhá, předlouhá a zabrala by nejspíš celou knihu. Byla by o tom, jak se s jarem probouzí život i v mém srdci, byla by o pohlazeních a něžných dotycích. Byla by o chvílích kdy koukám do těch věrných, hnědých očí, byla by o naději jež sebou přinášejí teplé dny a byla by o přáních, která ukrývajíc v duši, šeptám vánku, aby je doručil na správnou adresu, mým přátelům tam, kde jsou nejvíc potřeba...

Kdybych byl muzikantem, naladil bych kytaru a první z akordů, který bych zahrál, by byl D-mol. Ten akord by po mnoha měsících probudil a rozezvučel mé sladké dřevo a na své cestě do světa,  k těm jenž naslouchají, by nesl  zprávu o naději, radosti ze života a pokorném přijímaní jeho darů.. Zprávu o splněných přáních a vyslyšených prosbách, zprávu o harmonii a  souznění, zprávu o pochopení a smíření se s během tohoto neradostného světa. Ty akordy by, skládajíc se do slok a refrénu, utvořily píseň a její první slova by možná zněla : " Posvátný je mi každý ráno, když ze sna budí šumící les...."

Kdybych byl věřícím, od rána bych děkoval bohu za všechny ty dary, kterými mě den co den zahrnuje. A modlil bych se !!! Modlil bych se za všechny ty, kteří čekají na jeho odpověď, za ty nemocné, kteří tolik touží po uzdravení, za ty toužící po lásce, jejichž srdce den ode dne vstává s novou nadějí, že je potká dotyk laskavé dlaně a něžné pohlazení, za ty staré a opuštěné, kteří tráví své nekonečně dlouhé dny, kdy o samotě a s neutuchající nadějí očekávají návštěvu, či telefon svých dětí. Modlil bych se i za sebe, abych dostal dostatek moudrosti k pochopení jeho záměrů a za dostatek síly k tomu, abych žil tak, jak je to dobré...

 Nejsem  dobrým malířem ani brilantním básníkem, nejsem nejspíš příliš dobrým muzikantem ani odevzdaným věřícím. Co dělat.....snad Bůh dá, abych byl alespoň na malou chvíli....

                                                      ..... dobrým člověkem.....

Touha žít ...

Kdo vyhnal tě tam, na cestu dalekou - touha žít...

Tak začínají slova jedné písně a mně, poslouchajícímu jedno sobotní ráno "Celtic Women", se hlavou honí spousta myšlenek o přátelství, lásce, o životě. Je mi trochu smutno a přitom jsem ve stejné chvíli zároveň i šťastný. Život je nekonečný ve svých proměnách a čas dokáže mnohé. Dokáže rány způsobit, rozjitřit, ale i zahojit. Dokáže ze zbytků po životě znovu život vykřesat, dokáže zhojit i zdánlivě nezhojitelné rány na duši. 

Život je kouzelný ve svých tisíci tvářích, kdy dokáže být krutý, ale i laskavý zároveň. Je nekonečný ve své neúnavné obrodě a věčný ve své historii. Kdysi jsem se na život díval jen zblízka  a zdál se mi nudně pomalý, smutný a beze změn, ale ve chvíli, kdy jsem s kletrem na zádech vystoupal vysoko nad oblaka, jsem uviděl všechny jeho tváře, uviděl jsem i to, jak se neúnavně pohybuje stále vpřed. Uviděl jsem ve zrychleném pohledu, jak se zacelují i nezhojitelné rány, viděl jsem, jak téměř zničené znovu povstává k obnově, jak povadlé květy znovu ožívají. Život nemá cenu soudit, on prostě na své nekonečné cestě časem píše příběhy a zaplétá nás do nich. A my, ať už chceme nebo nechceme, stáváme se jeho neoddělitelnou součástí.

Budou chvíle, má milá,  kdy se možná budeš poddávat beznaději a kdy si budeš myslet, že tvé štěstí tě už nadobro opustilo - odlétlo snad s bouří,  která se tvým životem přehnala a způsobila ty nevratné škody. Ale věř, že to je  jen ten zúžený makropohled, který ti nedovolí vidět víc. Ve chvíli, kdy by ses, jako já, v ten samý okamžik podívala z výšky, uviděla bys možná, že už stoupáš z toho údolí stínů vstříc slunci. Říká se, že naděje umírá poslední, ale já pochopil, že život ve své celistvosti neumírá nikdy a dokáže oživit i ztracenou naději !

Petržel, obyčejná petržel, řekneš si, a její odkrojek odhodíš do koše jako nepotřebný ...a přece..

Stačila jedna laskavá dlaň a jeden okamžik a život se v ní znovu probudí a s novou tváří se začíná probíjet vzhůru, blíž ke slunci. Možná už nikdy nebude mít plod, ale i ty zdánlivě nepotřebné listy mají svůj význam, to přece jako kuchařka víš.  A tak je to i s námi...

                              .... Stačí dotek laskavého srdce a touha žít a dějí se zázraky....