Vždy na počátku jara, v době kdy je vše ještě jen tak napůl cestě, se tradičně na naší zahradě odehrává garden party. Aby jste tedy byli v obraze - žádné grilování, alkohol který teče proudem či povrchní řeči o ničem. Tahle naše zahradní slavnost probíhá dočista jinak. Je, pominu-li ptačí zpěv a vítr v korunách stromů, tichá, voňavá a barevná. Navíc nepotřebujete žádné pozvánky ani žádná pravidla ohledně garderoby. Prostě jen přijdete a pokud po zahradě zrovna nepobíhá párek středoasijských pasteveckých psů (pozor občas vrčí a koušou), kocháte se a pozorujete, jak se z ničehož nic tvoří něco. Bujaré oslavy a radost z okamžiku pak probíhá jaksi interně - skrytě - uvnitř. Možná to pro vás není to pravé ořechové, ale za mne, věřte mi nebo ne, lepší party neznám. No posuďte sami ...
Abych pravdu řekla, můj děda je poslední dobou trochu divnej. Snaží se, to je pravda, ale poslední dobou každou chvíli upadá do zadumání a je mimo. Přirovnala bych to k našemu prezidentovi, ale to by bylo vůči mýmu dědovi hóóódně nespravedlivý, páč ten pezident je, alespoň podle toho co říká babička, mimo i ve chvílích, kdy vzácně mimo není. Možná má můj děda, stejně jako ten prezident, nějaký starosti se světem, nebo co já vím, ale každopádně když zavolám "Dědóóó", děda se na rozdíl od toho prezidenta probudí a je zase dědou jakým má být. Každopádně si myslím, že by si se mnou měl víc hrát a míň myslet na dobro toho světa. Na jeho obranu musím říct, že legrace si na našich vejletkách spolu užijeme až až. To zase jo. Třeba na tý Šumavě, když s náma byl i strejda Mates. Děda našel díru v zemi, patrně nějaký sklep bývalýho stavení, co už nejni a nejsou tady nejspíš ani ty lidi co v tom domě bydleli a strejda Mates se hnedle hrnul dolů. Jenže mu na těch zasněženejch kamennejch schodech uklouzla bota, rozhodil ruce do výšky a v tu ránu v té díře zmizel. Jistě uznáte, že tuhle zábavu, která se hodně podobá klouzačce co má babička před bio krámkem, jsem si nemohla nechat ujít. Děda mne sice držel za ruku, ale v okamžiku, když jsem byla o čtyři schody níž a on už nedosáhnul, následovala jsem stejně rychle strejdu Matese. Na rozdíl od strejdy já ovšem nezapomněla jak se na klouzačce jezdí. Prostě si sednete na prdelku a jedete. Co později říkala má máma na mý legíny, ale raděj komentovat nebudu. Nakonec šel děda a jak už zná, jak se v podobnejch případech chovat, šel pozpátku a špičkou boty si střídavě ve sněhu vykopával nový schody. Je fakt že nespadnul, ale zato mi celou tu krásnou klouzačku rozbořil. Dospěláci se prostě pořád něčeho bojej a nemaj ten správnej smysl pro legraci ... Večer to ale už bylo fajn, děda si se mnou v koupelně vyčistil zuby a pak mi, aniž by při tom usnul, přečetl celou pohádku o malé mořské víle. A já najednou byla s tou malou mořskou vílou na moři, když se potápěla ta loď a zachraňovala toho něvděčnýho prince. Příběh to byl smutnej, to je pravda, ale jak říká můj děda : "Život nejni spravedlivej..."
