Někde na samotném počátku byl nápad, poté plánování a nakonec i samotné provedení. Zastávka na Liptovskej Mare, na odpočívadle "Dechtáre" stojí za to. Nejenom pro ten klid lehce se vlnící hladiny jezera s vrcholky Západních Tater na pozadí, ale i pro tu celkovou atmosféru, která ti umožní vypnout, zklidnit se a rozpustit se v čase. Dokázal bych tu hladinu a mraky, líně se ploužící nad vrcholky hor, pozorovat hodiny. Neláká mne dokonce ani stánek s turistickými cetkami, Liptovskými sýry a skvělou místní brynzou. Tady, na kamenech, jen pár centimetrů od hladiny jezerní, je mi dobře. Vysvětlujte to však dvěma dámám, které jsou celé nažhavené na nákupy a netrpělivě čekají v autě. Dvě věci které lze sloučit jen stěží. Po půlhodině nám to nedá, vracíme se k autu, popojíždíme o pár kilometrů dál a v nákupním centru nad městem se rozdělujeme. Ajka s Maggií vyráží na průzkum nákupních center a já s Wilim zase nahoru nad město na kopec, kde jsem ještě z dálnice zahlédl louky z nichž by mohl být krásný pohled na masiv Vysokých Tater, tyčícím se jak nedobytná hradba nad městem. Počasí je pro dnešní den unikátní a tak nic nebrání skvělým záběrům. Zastavujeme na okraji města a po svých se po zasněžených loukách vydáváme na kopec, kde vedle vodárny tušíme vyhlídku na panorama hor. Výstup pro mne není úplně pohodový, jednak se vedle rodilého horala Wiliho dost zadejchávám, jednak zlobí kolena a namáhavý pohyb v mokrém sněhu tomu taky nijak nepřidá. Těšení je ale mnohem větší a tak zatínám zuby a tlačím to svý unavený tělo dál a dál nahoru do kopce. V okamžiku, kdy nad mírně zaobleným horizontem louky začínají vykukovat vrcholky hor, je jasné, že volba místa byla správná a dokonce i ta únava stála za to. Před námi se v celé té své kráse rozvíjí panoráma Tater, od majestátního Choče na západě, až po neméně dominantní štít Kriváňa na obzoru východním. Město a dokonce i přehrada dole v údolí, pak vypadají pod tou ohromnou, sněhem pokrytou horou, jak domečky pro děti. Slunce za zády krásně hřeje a zdá se, že úspěšnému focení nebude nic bránit. Vytahujeme foťáky, já si chvíli hraju s nastavením (když už, ať to stojí za to) a fotím první zkušební snímky. Jeden, dva, pět, konečně se zdá že je vše dobře nastaveno. Chvíli se tou krásou okolních kopců ještě jen tak kochám a pak, už naostro, začínám fotit. Po druhé fotce foťák varovně zabliká a záhy se vypne. Kde je chyba ? Jasně, to focení na dlouhé časy dole u jezera dokonale dokonale vycucalo akumulátor. Nic se neděje, připravenému prý přeje štěstí a já tedy připravený jsem. Vytahuju z brašny rezervní akumulátor a obě baterky měním. Zapínám a zase nic ... Hmm, připravenému štěstí přeje, to je pravda, ale musel by si včera po tom focení dobít baterky. Wili pak nevěřícně kouká, jak vytahuju z kapsy mobil, zřejmě se zoufalým úmyslem zachránit aspoň něco. Deset procent energie (zatracená navigace) není mnoho, ale pár fotek to dá. Nic moc, s takhle krátkým ohniskem moc parády nenadělám. "Strč si akumulátor na chvíli do kapsy" radí po chvíli Wili a má pravdu. Sotva se akumulátor trochu ohřeje, vydá ještě na deset záběrů a dokonce i jedno panorama. Pak se však už definitivně odporoučí a já si tu krásu hor mohu nechat jen tak pro sebe. Taky dobře, když nefotím, zaměřuju se míň na detaily a víc vnímám celek. Krása je slabé slovo ! Pomalu sestupujeme dolů z kopce a po pár kilometrech jízdy autem nacházíme obě nákupy unavené dámy. My s Wilim jsme naopak v pohodě a tak všichni čtyři vyrážíme do centra projít zbytek těch obchodů.
Cesta domů, do penzionu Zemianská Kúria pak ubíhá rychle a večeře na rozloučenou se Slovenskem, našimi přáteli i majiteli penzionu je už jen třešničkou na dortu, toho skvělého dne. Zítra nás čeká celodenní cesta domů k našim pejskům, kočkám a starostem všedního dne, ale vzpomínky a fotografie zůstanou a ještě dlouho, než se opět vrátíme na krásnou Slovač, nás budou hřát u srdcí ...
Děkujeme !
(po rozkliknutí se fotky ukážou v plné velikosti)
...
