Probudila jsem se, tak jako každý den, na vrcholu schodiště. Sedm pater práce, radosti, budování, sedm pater života. Stojím nahoře, dívám se dolů a přemýšlím, jak si tu cestu zkrátit. Tak jako každý den musím sejít těch sedm krát čtrnáct stupňů, abych se dostala až na samotné dno podstaty žití. Vyčerpaná, unavená a zoufalá večer vyškrábu těch sedm pater zpět, zabořím se do peří, abych se ráno, zničehož nic, zase ocitla na vrcholu. Nejraděj bych zůstala tady nahoře. Je tu pěkný výhled a ticho, jen ptáci venku a neurotický pes za dveřmi přes chodbu ho lehce ruší, ale zároveň i doplňují. Takové to ticho neticho. Jenže dolů musím. Ta bílá koule co čeká u dveří se dožaduje venčení a nákupy se taky neudělají samy a klienti se beze mne v práci taky neobejdou. (Dobrý pocit být tak nepostradatelnou ne ?) A pak otevřu dveře a koukám dolů do té hlubiny a dumám, jak bych si tu cestu dolů zkrátila. Přelézt přes zábradlí a skočit ? Kdež, rozplácla bych se dole jak špinavej hadr na podlahu a ještě by to po mně musel někdo uklízet. Bez křídel přes zábradlí nelez. Ne, nechci nikomu přidělávat práci, jen se chci dostat co nedříve dolů, abych se pak večer a ve spánku zase vrátila na vrchol. Hmm, "dědo jsem v pasti" řekla by Mílovo vnučka a měla by pravdu. Spíš než v pasti jsem ale v labyrintu. Nekonečný kolotoč žití. Vstát, budovat, vydělat, koupit, spotřebovat, spát a zase vstát. Ještěže jsou na světě ty radosti, třeba ta bílá koule vedle mých nohou, nebo ten můj chlap co zrovna dojídá snídani a taky ptáci a hudba a hory a louky a taky ta řeka, co sevřená mezi dvěma kopci zrychlila svou cestu k moři. Diamanty rozházené po prašné cestě. Tolik bych se chtěla zastavit a aspoň na chvíli nic nemuset...
Je ráno, další den v ráji a já mačkám knoflík výtahu a jedu dolů ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.