Orava ... (Zpět na Slovači)

Snídaně v penzionu nám trochu připomíná starou dobrou Anglii. Míchaná vajíčka, čerstvé pečivo, sýr a šunka, podávané formou švédského stolu k výborné kávičce, nemají chybu. Program dne je už od včerejška jasný. Čeká nás Orava, Oravský hrad (otevřený návštěvníkům kupodivu i v zimním období),  muzeum Oravské Dediny v Zuberci a večer pak termální koupaliště v Oravici. V Dolnom Kubíně nabíráme naše přátele a vyrážíme směr Oravský Podzámok. Oravský hrad mne mile překvapuje. Doposud jsem ho viděl jen na fotkách a ve skutečnosti je mnohem mohutnější a zároveň i mnohem krásnější. Z oblohy začíná mírně chumelit a my kupujeme lístky na prohlídku hradu. Ajka mně k lístku dokupuje i možnost focení. Fotit za pochodu při prohlídce sice neslibuje nijak závratné výsledky, nicméně jsem za tu možnost i tak rád. Chystám si foťák a pomalu vystupujeme cestou k první hradní bráně. Hrad sám o sobě je nádherný, rozléhá se ve třech výškových patrech a palácích. Hradby, věže, schody, ochozy a tak pořád výš. Překvapuje mne historická expozice v jednotlivých místnostech a tak se foťák prakticky nezastaví. Sice mi uniká výklad průvodkyně, ale aspoň něco málo zachytím. Chtělo by to ale mnohem víc času. Hrad sám byl postaven na místě dřevěného hrádku v polovině třináctého století a s přestávkami byl postupně rozšiřován až do začátku století sedmnáctého. Mezi významné majitele patřil Uherský a později i Český panovník Matyáš Korvín a později rod Turzů. Prohlídka trvající hodinu a půl je vyčerpávající v obou smyslech toho slova. Výhledy na řeku a Oravský Podzámok okny z nejvyššího patra paláce jsou vskutku úchvatné. Fotím co to dá. Blížíme se ke konci prohlídky a já, jako vždy poslední, ještě hledám nějaké ty správné úhly pohledu. "Počkáme až starý pán dofotí"  ozve se najednou z davu. Mí přátelé i malá Maggie se na sebe podívají a pak sborově vybuchují smíchem. Jsem starý, teď už mi to nikdo neodpáře !!! Nebo jen na svůj věk vypadám tak omšele? Bůh suď. Prohlídka na rozdíl od života, který i tak pokračuje dál, končí a z pod mraku vylézá jako na zavolanou slunko. S Wilim jdeme přes most a dále pak k zákrutu řeky, abychom to dobré světlo, opírající se do cimbuří a věží mohutné pevnosti, zachytili. Obě dámy mezitím zůstávají v teple hradní poklady a zároveň infocentra. Sejdeme se na parkovišti o pár minut později a vyrážíme směr Zuberec. Pohled na hodinky a otvírací dobu muzea však napovídá, že prohlídku tentokráte nestihneme. Operativně měníme plány a protože už máme i notný hlad, zastavujeme v penzionu Julianin Dvor, jen pár desítek metrů před obcí Habovka. Jídlo v místní vyhlášené restauraci je skvělé. Není nad to, mít s sebou někoho kdo zná místní poměry. Opožděný oběd se natáhl přes hodinu a my s Wilim, ještě než nasedneme do auta, dojdeme pěšky k okraji vesnice a kocháme se pohledem na Roháče, nejzápadnější to výspu Vysokých Tater. Zvláště krásný je štít "Osobité" nádherně osvětlený zapadajícím sluncem. Na druhé straně pak téměř celý obzor zakrývá ohromný masiv "Sivého vrchu", pod nímž vypadá Habovka jak vesnička trpaslíků. Prostě nádhera. Vyjíždíme dál směr Oravice a navigace nás opět záludně vede na nějakou místní zasněženou cestu. Projedeme ? Ve sněhu vyjeté koleje nevěstí nic dobrého, ale naštěstí se po dvou či třech kilometrech, kdy auto občas břichem pohladí sněhovou peřinu, napojujeme na hlavní tah ze Zuberca na Oravicu a cesta tak, i přes chvilkové sněžení, probíhá bez větších problémů. Představa koupele ve venkovním bazénu by mne za jiných okolností vyděsila, ale po zkušenosti z Lúček se naopak těším. A je na co. Velký areál termálního koupaliště Oravice oplývá jedním krytým, a několika venkovními bazény. Pohyb mezi venkovními bazény při teplotě blížící se nule, v plavkách, bos a v pěti centimetrech sněhu, prostě nemá chybu. Opět začíná sněžit a já se, až po krk ponořen v teplé vodě, kochám sněhovými vločkami, jež skrz barevně zespod nasvícenou páru stoupající z vody, pozvolně klesají ku hladině, kde se stejně jako já ztrácejí v prázdnu. Nemyslím na nic, vnímám ten horký vodní svět jehož jsem součástí a je mi fakt dobře ! Cesta zpět do Kubína, po hlavní cestě přes Trstenou  a Tvrdošín, ubíhá rychle. Povídáme si a s Wilim si ještě malou chvíli pohráváme s myšlenkou na noční focení nádherně osvětleného Oravského hradu. Při pohledu na obě unavené dámy ji ale raději sami dobrovolně zavrhujeme.
Usínáme v jednom z pokojů penzionu Zemianská Kúria a jen těsně před tím než se ponoříme do snů, nám hlavou prolétne otázka, co nového nám přinese den  zítřejší ...

   

...