Procházel jsem tím lesem a jen tak mimoděk přemýšlel o tom, jak může mít tak veliká krása tak ledové srdce. A pak jsem si řekl, že to možná není tak jak to vypadá, možná že i to ledové srdce může někde uvnitř hořet a to jen já, spoléhajíc na naučené vjemy, nejsem sto ucítit jeho horký dech. Dotýkal jsem se listů, jež oplývaly tou bílou nádherou a cítil jak se chvějí. Jehlička po jehličce odtávala a mně se zdálo, jakoby v mé dlani znovu ožívaly. Poslouchal jsem ticho ranního lesa a říkal si, jak miluju ten jeho mlčenlivý hlas. Nezná slova, nezná ani verše a přesto mu můžeš naslouchat a rozumět. Jen nesmíš promluvit, aby si neztratil to kouzlo toho jedinečného okamžiku. Na horizontu se objevila věž, vysoká tak, že se mi zdálo, jako by se její vrcholek dotýkal nebe a já nezaváhal ani chvíli a začal schod po schodu stoupat výš. Co mne tu dole ještě drží ? A pak jsem uviděl, jak z bíle mlžné hladiny začínají vystupovat ostrovy - ty bezpečné přístavy vzdušných korábů. A díval jsem se ještě dál a hloub a v tom bílém moři jsem znenadání ucítil život. Nahnul jsem se přes okraj zábradlí a zadíval se do té bílé hlubiny. Někde tam dole zůstal domov, vrátím se ještě ? Jen na nepatrný okamžik jsem zatoužil roztáhnout křídla a letět. Mohou však létat i zlámaná křídla ? Pomalu, schod po schodu jsem se vracel dolů na zem, tam kam patřím a jen malý kousek mne zůstal tam nahoře v oblacích. A ta nepatrná část mého já letěla a křičela radostí, tak jako ptáče, když okusí svůj první let. A já byl najednou tady i tam, chladný i hořící, tichý i křičící a do toho nekonečného bílého ticha šeptal verše, co nikdy nikdo neuslyší ...
