Kolik let uběhlo od okamžiku, kdy přestalo se točit kolo mlýna a pily, kolik duší - pamětníků - již navždy vyhaslo, kolik písní zaznělo do okamžiku velkého ztišení a kolik jich ještě mohlo zaznít po něm. Bylo to dobře či ne ? Spoustu otázek vyvolává toto místo a odpovědi žádné. Snad jen zbloudivší poutník uslyší tichou ozvěnu dávných hlasů a citlivá duše vycítí ty stopy života jež tu po desetiletí chřadnou - zánik života v přímém přenosu. Odloučen od všech značených cest, skryt před zraky turistů jež touží po atraktivních lokalitách, navždy ztracen ve vysoké trávě, sevřen mezi kopci Pašteckým a Radkovským a přece jsoucí, mlčky truchlící po vyhaslém životě a přece navždy nesoucí jeho stopy. Jak je to dlouho, co divoké vody jarní Otavy vzaly lávku u Myších domků, aby ji už nikdy nikdo neobnovil. Tou dobou již jistě stál Paštecký most a cesta nahoru k Paštím plná dračích zubů. Svět se měnil, volské a koňské potahy potřebovaly lepší cestu než tu, kterou nabízelo toto údolí. Zůstaly jen kamenné zdi, travou zarostlé sklepy a věci jež kdysi dávno sloužily lidem. Bude trvat ještě mnoho desítek let, než mlýnské kolo spolyká rez a litinové části soustrojí tu budou, jako výstraha dalším generacím, ležet ještě mnohem déle. Kamenné zdi pak vydrží další staletí - možná dokonce stejný čas, který uběhl od zrodu osady k jejímu zániku. A i když tohle všechno jednou zmizí v propadlišti dějin a i poslední známky života pohltí neúprosný čas, bude tu stále ještě majestátní Křemelná, aby z výšky svých jedenácti set metrů, navždy střežila ztracený svět Wunderbachu...
To jaro je stejně fajn, sluníčko svítí a krásně hřeje a tak si ho já i ten můj děda, co ho mám tak ráda a co jsem k němu zase po měsíci zavítala, náležitě užíváme. Tentokráte žádná velká výprava v plánu nebyla a tak jsme se s dědou spíš toulali po okolí a taky zajeli na Lomeček na to pěkný dětský hřistě, co tam maj ty šedivý řádový sestřičky a taky do tej zoo na Hlubokej, abychom zjistili co je tam zase novýho a jak se pořád maj ty zvířátka, co tam bydlej. Děda si celej ten prodlouženej víkend pořád něco fotil a já pobíhala okolo, zkoumala kamínky a kytičky a hrála si se vším tím krásným, co se nám tady u nás pod kopcem urodilo. Do toho všeho krásně zpívali ptáci, co je jich tady okolo plno, takže jsem se chvílema cejtila dočista jak v ráji...
S tím focením je to vůbec prazvláštní věc. Děda u toho kolikrát dělá takový psí kusy, že se až musím smát. Kleká si na kolena až má kraťasy uhňahňaný stejně jako já triko po snídani, strká foťák až ouplně natěsno k těm malejm modrejm kytkám, jako by si myslel, že ten jeho foťák je stejně krátkozrakej jako on sám a když už něco pěknýho přeci jen vyfotí, tak ještě doma sedí u monitoru počítače a kouká na to, jako by si z toho vejletku už dočista nic nepamatoval. No popravdě řečeno tomu moc nerozumím, ale na druhou stranu musím přiznat, že se pak večer na ty obrázky s tím mým dědou taky docela ráda koukám, zvláště pak na ty, na kterejch je ta holčička co se mi tak podobná, ale já to bejt nemůžu, páč já jsem tady a ona je tam...
V tej zoo, co jsme jí pak v sobotu byli navštívit a co leží ouplně malinkatej kousek od toho krásnýho zámku na Hlubokej, mně čekalo překvápko největší. Děda prohlásil, že do tej zoo jel k vůli mně a tudíž mně nechce, jako spousta dalších rodičů svý děti, tahat za sebou jako nějaký závaží či přítěž a když už teda do tý zoo k vůli mně jednou jel, nechá mi naprostou svobodu pohybu, páč svobody si na světě cení za všeho nejvíc a proč by tedy, když si tej svoboděnky tak moc cení , nenechal taky malej kousek tej svobody malej Bombelce, kterou má ouplně nejvíc nejradši rád. Že jsem tu nečekaně nabytou svobodu využila po svým, nemusím dodávat, a jak měl děda potom tolik práce s mým zachraňováním a řešením těch zapeklitejch situací do kterejch jsem se svým dětským nerozumem zákonitě dostávala, dočista ouplně zapoměl fotit, což ho sice potom trochu mrzelo ale mnohem radši byl, že jsem byla ráda já, páč když jste rádi, že je díky vám rád někdo jinej, je to ta ouplně nejvíc největší radost, co vás na tomto světě může potkat...
A ještě musím dodat, že je hodně zvláštní, jak jsou ostatní děti (jak já říkám "mimi") v dnešní době tak odtažitý, páč málokdo si se mnou chce hrát tolik, jako ta maličká Emička v zoo v Táboře, co na ni dodnes nemůžu zapomenout, a když už se přeci jen někdo najde, trvá to jen chvilku, páč ty podivný rodiče už zase někam chvátaj a když chvátaj rodiče, musej prý chvátat taky jejich děti, páč děti sou na těch rodičích dost závislý, takže je potom uchvátanej celičkej svět, což se mi vůbec nelíbí, páč ten svět by tolik uchvátanej bejt neměl, protože v tom chvatu si pak nikdo nevšimne, jak je ten svět krásnej a tudíž má potom každej pocit, že ten svět, co je tak krásnej, vlastně zase tolik krásnej nejni. Takže tak mí milí. Mějte bezva víkend a občas se trochu zpomalte, páč když jste zpomalený, celej ten svět kolem se vám pak bude jevit mnohem krásnější...
Už vlastně ani netuším, kde jsem tu fotku viděl poprvé, ale bylo to docela jistě vícekrát. Solenický oblouk, či Solenická podkova, tedy nádherná vyhlídka na Vltavu, kousek pod Orlickou přehradní hrází, opravdu stojí za zastavení. Původně to měl bejt sice dlouho plánovanej vejletek na Šumavu, ale dopoledne uteklo, ani nevím jak a taky ten můj potomek se necejtil dvakrát ve svej kůži a tak jsme zvolili místo, který nebude v tom pařáku tak náročný na čas. Jet ovšem takovou dálku, jen k vůli jednomu místu, by nestálo za to, a tak jsem na mapě našel nedalekou zříceninu Vrškamýku (Kamýku), kdys královského hradu z první poloviny třináctého století, tedy ještě z dob, kdy u nás vládli Přemyslovci a který začal ztrácet na významu teprve se stavbou Karlštejna. Samotné město Kamýk, nedaleká vyhlídka postavená v zákrutu cesty na protilehlém břehu Vltavy a přehradní hráz Orlíku, už byly jen další logické cíle. No a protože v autě bylo i s náma dvěma místa až až, vzali jsme sebou do poloprázdnýho báglu nakonec i medvěda a na stopa taky jednu, sice docela malou, ale o to hezčí šišku. No a jak to všechno se mnou, Verčou, medvědem a šiškou dopadlo, se teď už v klidu můžete podívat v dnešní fotoreportáži :
