Do poslední minuty jsem čekal, že se to vrátí, ale proud vody v řece neotočíš. Nikdy nenajdeš to, co jednou uplavalo a rozpustilo se v moři. Pouze ta pošetilá naděje se neúnavně motá okolo a otevírá staré rány. Jako by nevěděla, že voda neteče proti proudu, dokonce ani proti proudu času ne. A pak jsou tady ti andělé. Nemění realitu, pouze když stojíš na okraji srázu, opatrně mávnou křídly a vezmou tě do náruče. A možná je to všechno jinak a neexistují žádní andělé. Je to stále jen ta neutuchající naděje, která se nevzdává svého boje s realitou a vytváří ty krásné virtuální postavy. Jsou tak jemné a citlivé, že si jich sotva povšimneš.
Nevěřím na zázraky a nevěřím ani na návraty, ale vždy když stojím na okraji srázu, vím jistě, že andělé existují ...
Když mi můj děda Míla oznámil, že pojedeme do Terčina údolí v Novohradských Horách, měla jsem radost. Radost byla ale dvakrát tak veliká, když jsem se dozvěděla, že s náma pojede i teta Bombelatá. Kombinace dědy a tety Bombelatej je totiž k nezaplacení. Vono je to totiž tak: Děda toho docela dost o světě ví a pořád mne něco učí, ale ruku na srdce, tohle skoro žádná šestiletá holčička dlouho nevydrží a blbnutí, to dědovi zase moc nejde. Zato teta Bombelatá je pořádný třeštiprdlo a tak se to učení s dědou a blbnutí s tetou krásně vyvažuje. V údolí bylo spoustu dobrejch a dlouhejch věcí - třeba ten kváskovej chleba jsem jedla téměř hodinu. Teda ne že by byl tak velkej - to teda ne - ale jak pořád mluvím, je těžké najít chvilku na sousto a když mezi dvacet vět vložíte vždy jen jedno jediný sousto, zákonitě to musí trvat dlouho. Nakonec se dílo podařilo a chleba zmizel v mým žaludku. V Lázničkách jsme si dali něco k pití a pak pokračovali dál k takové zřícenině domu, který prý v nějakém klasicistním slohu postavila ta Terezka Buquoyů dřív, než jsem se narodila a nejspíš dokonce i dřív, než se narodil děda. Pak jsem si všimla jak teta Bombelatá v záchvatu urbexu mizí v nějaké díře a hnala se za ní. Když jsem pak v tom černočerným podzemí prošla dvěma místnostma, zahlídla jsem, jak teta Bombelatá něco studuje na stěně a když jsme i s dědou, kterej se tou malou dírou kupodivu protlačil hnedle za mnou, přišli blíž, uviděla jsem, jak z té stěny, hlavou dolů visí nějaká okřídlená myš. Děda tomu chlupatýmu stvoření říkal netopýr a já marně přemýšlela, jak může mít myš křídla. Naštěstí to zvířátko klidně spalo, protože kdyby nás omylem kouslo, mohli bychom dostat tu divnou nemoc, o kterej se teď pořád mluví a k vůli kterej musíme nosit tu vošklivou čumu. Děda mi pak vysvětlil, že je to možná vůči tomu zvířátku falešný obvinění a že lidi taky vždy nemluvěj pravdu, protože sou poslední dobou nejenom nakažený ale někteří i pokažený, stejně, jako se pokazila ta panenka co sem ji dostala loni k vánocům. Svět je vůbec složitej a tak sem byla nakonec ráda, když jsem místo baterky tety Bombelatej konečně uviděla denní světlo. Hmm, teď mne napadá, kde vůbec teta Bombelatá vzala tu baterku co je velká jak má paže? Nosíte ji dámy v kabelkách taky ??? Dalším překvapením o kousek dál byl fakt velkej vodopád. Co myslíte, že udělá vydří mládě když uvidí tolik vody ? Správná odpověď ! Žene se do ní. Jenže vodní tříšť v teplotách pod nulou mrzne a na tom svahu se utvořila hezká klouzačka, která končila ve vodě. Vše musel opět zachraňovat děda, kterej mě na poslední chvíli chytil za límec. Když mne odtáhl do bezpečí, vrátil se tam, aby prý ještě zblízka ten vodopád vyfotil, ale skončil stejně jako já, jen s tím rozdílem, že jeho za límec nikdo nechytil. Naštěstí se mu do cesty postavil docela statnej strom, kterej zabránil nejhoršímu. A pak že maj dospěláci víc rozumu než děti. Vejletek sedm kilometrů dlouhej pak pokračoval svačinou, návštěvou bývalé tvrze (teda jen z venku) a lovem pokladů, tedy kešek, který tu ještě před náma někdo schoval. Když jsme konečně došli zpátky na parkoviště, děda mi dal do jedný ruky kus vánočky od babičky a do druhý víčko od termosky s náramně dobrým čajem. Cestu domů jsem spokojeně prospala, takže vám ani nepovím, jak se do toho tajúplnýho a překrásnýho údolí vlastně dostanete. A to je vlastně všechno, páč babička už volá k obědu a děda v tu ránu opouští klávesnici i mne. Mějte krásnej novej rok, pokud možno co nejdříve bez čum, páč pusa od ucha k uchu nejni pod čumou vidět a to je, jak to vidím já, docela dost velká škoda ...
