středa 18. prosince 2019

Jak jsem si značkovala nos ... (as I marked my nose)

Se to někdy stane - ve školce se vůbec dějou věci - už jste někdy zkoušeli brzdit nosem ? Já teda jo, výsledek byl ovšem tristní - dlažba vyhrála, ale abych na všem nehledala jen to špatné, musím zároveň dodat, že se mi nakonec podařilo svůj dopředný pohyb tím nešťastným nosem úspěšně zastavit, tudíž jsem neporazila ten plot, co se ke mně tak nebezpečně blížil. Můj děda říká, že jsem plaširybka a nejspíš má pravdu. Běhat s rukama v kapsách nejni fakt ten ouplně nejvíc nejlepší nápad. Zároveň ale říká, že jsem šikulka zvídavá a to tak moc, že se občas stane, že někdy strčím ten svůj nešťastnej nos i tam, kam se nemá.  Ten druhej případ je ovšem mnohem prozaičtější - žádný malování - prostě jsem jedla kozí vanilkovej jogurt, co mi na snídani připravila babička a jak jsem se pokoušela z misky vylízat i ten zbytek, povedlo se, co se povedlo. To víte, mám na to nos - ještěže byl po ruce děda s foťákem - páč nevyfotit to, nikdo by mi to beztak nevěřil. A tak chci říct, v tom čase předvánočním, že jsem ráda za ten svůj nos a taky za babičku a dědu a taky za všechny mý kamarády a koně a psy a kočičky, páč bez nich by byl život fakt dost smutnej.
Mějte se rádi !
Vaše Bombelka 


...




neděle 17. listopadu 2019

V mlze ... (in the fog)

To máte tak ...

Měla jsem zrovna rozehranou docela pěknou hru na totální chaos, když mi můj děda dědovatej řekl, že půjdeme ven fotit. Teda nic proti focení, fotím docela ráda, ale chápejte, jednak ta rozehraná hra s babiččinými nervy a taky ta bílá mlha venku, prostě moc se mi nechtělo. Když ale děda vytáhl svůj oblíbenej zlatohřívej trumf (tedy Hajdynku a její mámu Hanynku) neodolala jsem ani já. Jestli totiž miluju něco ještě víc, než to dědovíkendové hraní, jsou to dozajista koně. Tak nádherně živá a krásná stvoření, v žádné z těch hračkáren co jich je plné město Tábor, prostě nemají. Ať už bylo to počáteční (ne)chtění jaké chtělo, fakt je ten, že jsem do té mlhy zaplula takovou rychlostí, že mi děda sotva stačil. Ve výběhu bylo těch mejch čtyřnohejch přátel přesně třináct, tedy všichni, neboť v neděli vyjížďky nebývají a tudíž se mí přátelé mohou v klidu popásat na zbytcích trávy a užívat si toho nečekaně nabytého koňského volna. Popravdě mi jich bylo tak trochu líto, protože listopadová tráva už opravdu za moc nestojí a tak jsem se snažila utrhnout nějaké větší trsy mimo ohradu, jenže těch trsů mimo ohradu už taky moc nebylo a tak mi nezbylo, než se pustit do rozdělaného balíku sena. Jó, to byla jiná. Hajdynka i Hanynka se do toho mlsání tak zabraly, že úplně zapomněly na zbytek stáda a nejspíš i na mne. A tak obě blondýnky mlsaly, já je krmila a děda běhal okolo s foťákem a snažil se tu mlžnou, koňsko-holčičí idylu zvěčnit. Cesta zpátky byla radostná o to víc, že jsem už z dálky zahlédla kamarádku Emičku jak cválá na poníkovi Bleskovi a honí nějakého kluka, který navzdory tomu, že měl nohy stejně dlouhé jako ten malej polokůň, neměl v té honičce nejmenší šanci. A tak skončilo to mé podzimně nedělní dopoledne a já s dědou a babičkou zase zasedla k obědu, vychutnávala si teplou hokaido polévku a přemejšlela o tom, jak to tady na Horách mám móóóc ráda ...

Mějte i Vy krásné, podzimem vonící dny. Vaše Bombelka.




























 












...



neděle 13. října 2019

Pustina v srdci, po letech ... (A wasteland in the heart, after years)

Ta bouře se přihnala rychlostí blesku, a jak to už na Šumavě bývá, přinesla záplavu sněhu a s ní i bílou tmu. Viděla sotva na pár metrů, ale i tak se prodírala tím nečasem dál a dál. Stromy obtěžkány tou sněhovou záplavou shýbaly své větve až k zemi, jako by si žádaly její pohlazení a i přes to,  že se jim ho stále nedostávalo, skýtaly jí svým závětřím, aspoň jakous - takous ochranu před nárazy větru. Mokrý sníh, hromadící se na cestě se jí lepil na boty, až to vypadalo, že na nich bůhví odkud a bůhví kam táhne dvě velké sněhové koule, ale ona šla stále dál. Tou cestou kráčela už nesčetněkrát a v paměti jí vyvstávaly okamžiky, jež měla s tou cestou a s tím místem, k němuž vedla, spojeny...

Ráj, řeklo by se, tak vypadala knížecí hájovna Pustina v dobách své největší slávy. Modrý dům, pokrytý šindelovou střechou s vikýřem a průčelím, jemuž vévodily čtyři, v tomto kraji naprosto nezvyklé, dórské sloupy.  Přesto, i po tolika desetiletích opuštěnosti, to místo ráj stále ještě připomíná. Lidmi opuštěná hájovna nezadržitelně stárne, ale přes všechnu tu nepřízeň osudu stále ještě vede svůj nekonečný boj s neúprosnou přírodou. Jádra promáčených, na povrchu již značně prohnilých trámů, stále ještě v zimních měsících drží nesmírnou váhu nahromaděného mokrého sněhu, aby jen na několika místech povolily a propadlými úžlabími, nechaly v letních měsících, soucitné slunce nakouknout dovnitř ...

Seděli v hostinském domě na samotě Ebene (Rovina) a se zalíbením si prohlíželi roubené stěny, v krbu plápolající oheň, a černobílé klávesy piána, jež tolik lákaly k tomu, aby se po nich rozeběhly prsty. Bylo dvacátého pátého prosince večer a oni sem, tak jako každý rok na první svátek vánoční, zamířili na večeři. Venku byl sníh a mrzlo až praštělo a oni, jak byli ještě vymrzlí z cesty k Pustině a zpět, si vychutnávali to teplo z hořících polen, horkou česnekovou polévku a další dobroty, jež nabízela zdejší výborná kuchyně. "Gasthaus Rosa", tak se kdysi za první republiky jmenoval tento zájezdní hostinec, jež zaznamenán již na starých Tereziánských mapách, stál tu snad od nepaměti. Cítili vůni dřeva a usrkávajíc horký zázvorový čaj, zdálo se jim, jako by se ve svých myšlenkách pomalu stávali součástí té předlouhé historie ...

































Pustina v srdci, díl první ...

...



neděle 6. října 2019

Perly Jižních Čech ... (pearls of South Bohemia)

Podzimní návštěvy Českého Krumlova se v naší rodině (jak si lze snadno ověřit i na tomto blogu) už jaksi staly tradicí. Tentokráte jsme ji ovšem spojili s návštěvou další perly Jižních Čech, zámku Hluboká a nebyli jsme na to sami. S přáteli ze  Slovenské Oravy tak pro nás získal vejletek zcela novou dimenzi a to že přálo (nejen k focení) i počasí, je vidět hnedle z první fotky. Povídání, focení, noční Krumlov, skvělá večeře v restauraci Laibon na břehu Vltavy s naprosto originální obsluhou a následně i půlnoční cesta domů. Co vám budu povídat, někdy se prostě ve všech směrech zadaří ...

 ... 

Přijměte tedy i Vy naše pozvání a přidejte se (alespoň tedy virtuálně) k Ajke, Maggii, Wilimu a mé maličkosti ... ;)









































...