V mlze ... (in the fog)

To máte tak ...

Měla jsem zrovna rozehranou docela pěknou hru na totální chaos, když mi můj děda dědovatej řekl, že půjdeme ven fotit. Teda nic proti focení, fotím docela ráda, ale chápejte, jednak ta rozehraná hra s babiččinými nervy a taky ta bílá mlha venku, prostě moc se mi nechtělo. Když ale děda vytáhl svůj oblíbenej zlatohřívej trumf (tedy Hajdynku a její mámu Hanynku) neodolala jsem ani já. Jestli totiž miluju něco ještě víc, než to dědovíkendové hraní, jsou to dozajista koně. Tak nádherně živá a krásná stvoření, v žádné z těch hračkáren co jich je plné město Tábor, prostě nemají. Ať už bylo to počáteční (ne)chtění jaké chtělo, fakt je ten, že jsem do té mlhy zaplula takovou rychlostí, že mi děda sotva stačil. Ve výběhu bylo těch mejch čtyřnohejch přátel přesně třináct, tedy všichni, neboť v neděli vyjížďky nebývají a tudíž se mí přátelé mohou v klidu popásat na zbytcích trávy a užívat si toho nečekaně nabytého koňského volna. Popravdě mi jich bylo tak trochu líto, protože listopadová tráva už opravdu za moc nestojí a tak jsem se snažila utrhnout nějaké větší trsy mimo ohradu, jenže těch trsů mimo ohradu už taky moc nebylo a tak mi nezbylo, než se pustit do rozdělaného balíku sena. Jó, to byla jiná. Hajdynka i Hanynka se do toho mlsání tak zabraly, že úplně zapomněly na zbytek stáda a nejspíš i na mne. A tak obě blondýnky mlsaly, já je krmila a děda běhal okolo s foťákem a snažil se tu mlžnou, koňsko-holčičí idylu zvěčnit. Cesta zpátky byla radostná o to víc, že jsem už z dálky zahlédla kamarádku Emičku jak cválá na poníkovi Bleskovi a honí nějakého kluka, který navzdory tomu, že měl nohy stejně dlouhé jako ten malej polokůň, neměl v té honičce nejmenší šanci. A tak skončilo to mé podzimně nedělní dopoledne a já s dědou a babičkou zase zasedla k obědu, vychutnávala si teplou hokaido polévku a přemejšlela o tom, jak to tady na Horách mám móóóc ráda ...

Mějte i Vy krásné, podzimem vonící dny. Vaše Bombelka.

 

...