Ta bouře se přihnala rychlostí blesku, a jak to už na Šumavě bývá, přinesla záplavu sněhu a s ní i bílou tmu. Viděla sotva na pár metrů, ale i tak se prodírala tím nečasem dál a dál. Stromy obtěžkány tou sněhovou záplavou shýbaly své větve až k zemi, jako by si žádaly její pohlazení a i přes to, že se jim ho stále nedostávalo, skýtaly jí svým závětřím, aspoň jakous - takous ochranu před nárazy větru. Mokrý sníh, hromadící se na cestě se jí lepil na boty, až to vypadalo, že na nich bůhví odkud a bůhví kam táhne dvě velké sněhové koule, ale ona šla stále dál. Tou cestou kráčela už nesčetněkrát a v paměti jí vyvstávaly okamžiky, jež měla s tou cestou a s tím místem, k němuž vedla, spojeny...
Ráj, řeklo by se, tak vypadala knížecí hájovna Pustina v dobách své největší slávy. Modrý dům, pokrytý šindelovou střechou s vikýřem a průčelím, jemuž vévodily čtyři, v tomto kraji naprosto nezvyklé, dórské sloupy. Přesto, i po tolika desetiletích opuštěnosti, to místo ráj stále ještě připomíná. Lidmi opuštěná hájovna nezadržitelně stárne, ale přes všechnu tu nepřízeň osudu stále ještě vede svůj nekonečný boj s neúprosnou přírodou. Jádra promáčených, na povrchu již značně prohnilých trámů, stále ještě v zimních měsících drží nesmírnou váhu nahromaděného mokrého sněhu, aby jen na několika místech povolily a propadlými úžlabími, nechaly v letních měsících, soucitné slunce nakouknout dovnitř ...
Seděli v hostinském domě na samotě Ebene (Rovina) a se zalíbením si prohlíželi roubené stěny, v krbu plápolající oheň, a černobílé klávesy piána, jež tolik lákaly k tomu, aby se po nich rozeběhly prsty. Bylo dvacátého pátého prosince večer a oni sem, tak jako každý rok na první svátek vánoční, zamířili na večeři. Venku byl sníh a mrzlo až praštělo a oni, jak byli ještě vymrzlí z cesty k Pustině a zpět, si vychutnávali to teplo z hořících polen, horkou česnekovou polévku a další dobroty, jež nabízela zdejší výborná kuchyně. "Gasthaus Rosa", tak se kdysi za první republiky jmenoval tento zájezdní hostinec, jež zaznamenán již na starých Tereziánských mapách, stál tu snad od nepaměti. Cítili vůni dřeva a usrkávajíc horký zázvorový čaj, zdálo se jim, jako by se ve svých myšlenkách pomalu stávali součástí té předlouhé historie ...
Ráj, řeklo by se, tak vypadala knížecí hájovna Pustina v dobách své největší slávy. Modrý dům, pokrytý šindelovou střechou s vikýřem a průčelím, jemuž vévodily čtyři, v tomto kraji naprosto nezvyklé, dórské sloupy. Přesto, i po tolika desetiletích opuštěnosti, to místo ráj stále ještě připomíná. Lidmi opuštěná hájovna nezadržitelně stárne, ale přes všechnu tu nepřízeň osudu stále ještě vede svůj nekonečný boj s neúprosnou přírodou. Jádra promáčených, na povrchu již značně prohnilých trámů, stále ještě v zimních měsících drží nesmírnou váhu nahromaděného mokrého sněhu, aby jen na několika místech povolily a propadlými úžlabími, nechaly v letních měsících, soucitné slunce nakouknout dovnitř ...
Seděli v hostinském domě na samotě Ebene (Rovina) a se zalíbením si prohlíželi roubené stěny, v krbu plápolající oheň, a černobílé klávesy piána, jež tolik lákaly k tomu, aby se po nich rozeběhly prsty. Bylo dvacátého pátého prosince večer a oni sem, tak jako každý rok na první svátek vánoční, zamířili na večeři. Venku byl sníh a mrzlo až praštělo a oni, jak byli ještě vymrzlí z cesty k Pustině a zpět, si vychutnávali to teplo z hořících polen, horkou česnekovou polévku a další dobroty, jež nabízela zdejší výborná kuchyně. "Gasthaus Rosa", tak se kdysi za první republiky jmenoval tento zájezdní hostinec, jež zaznamenán již na starých Tereziánských mapách, stál tu snad od nepaměti. Cítili vůni dřeva a usrkávajíc horký zázvorový čaj, zdálo se jim, jako by se ve svých myšlenkách pomalu stávali součástí té předlouhé historie ...
