Vylezu na ten náš kopec, na místo jen dvě či tři sta metrů od domu, usedám na lavičku kterou tu jeden ze sousedů postavil a koukám dolů. Tenhle pohled miluji. Úplně vpravo Budějovice, od středu kousek doprava naše Vodňany a uprostřed, schovaný za tím zeleným kopcem Protivín a Písek. Vlevo na obzoru pod vrcholky vzdálených hor Strakonice a ten nejvyšší kopec, vlevo na okraji, je mýtický Hrad s keltským hradištěm starým bezmála čtyři tisíce let. Svět mám před sebou jak na dlani, jen se dotknout a tak sedím, koukám a je mi zase fajn......
Podívat se na život z nadhledu !!! Heuréka! To je ono, hned se vám trápení, starosti a bolesti jeví jaksi menší a vy se cítíte lehčí, lehčí tak , jako by jste měli co chvíli vzlétnout, ale dnes nepoletím povídat si s ptáky, dnes se podívám kousek níž tam, kde věž kostela a komíny a střechy domů chrání ta lidská hnízda, ta místa azylu do kterých se večer co večer uchylujeme v naději, že jsme v nich v bezpečí. Kolik radosti, kolik smutku, kolik zoufalství a kolik naděje se skrývá tam dole za zdmi těch domů, kolik tisíců osudů se v ten samý okamžik odvíjí tam dole v ulicích, domech, bytech....Je to běh času, který míchá kartami našich životů a nutí nás tu se narovnat, tu se shrbit, podle toho jak těžké břímě na nás naloží...
A poletím dnes ještě níž, hlouběji, až tam, kde uslyším tlukot lidských srdcí, srdcí obětavých, laskavých ale také sobeckých a krutých, vždy však srdcí lidských. Kdysi, je to už dávno, jsem četl, jak mávnutí motýlích křídel na jedné straně zeměkoule může rozpoutat hurikán na straně druhé a myslím, že podobné to může být i tam dole mezi nimi, jeden úsměv může vyvolat vlnu dobra stejně, jako jedna zamračená tvář může zkazit den mnoha tvářím jiným. Je mi tu nahoře dobře, nemohu nikomu ublížit a nikdo nemůže ublížit mně, je tu můj malý soukromý ráj, místo rozjímání nad během světa a místo útěchy......a přesto.....
"Nemůžeš celý život utíkat před lidmi", řekla mi jednou malá Maggie a myslím, že svým způsobem měla pravdu, nelze se do nekonečna skrývat a vyhýbat svému poslání, svému osudu. A tak, jako pokaždé nakonec vstanu, naposledy se nadechnu toho svobodou vonícího větru a pomalu, snad abych co nejvíce oddálil tu chvíli, sejdu tam dolů a budu jedním z nich, budu se usmívat a kde bude třeba podám pomocnou ruku a budu věřit, že se se mi to dobré jednou vrátí...A když dojdou síly a bude se mi zdát že to vše je zbytečné, vrátím se sem na kopec, vrátím se sem za svými sny, oblaky a ptáky,vrátím se, abych od nich nabral sílu a učil se od nich ....
.......létat a žít......
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.