Pod bílou peřinou...
Zase jsem se zasnil a protože venku foukal ledový vítr
vylezl jsem na pec a schoval hlavu pod peřinu.
Přimhouřil jsem oči a na rozhraní bdění a snění jsem špehýrkou nakukoval
jak ve vědru oplachuješ těch pár hliněných mís od večeře.
Pec příjemně hřála a ty jsi povídala o tom jak šel den.
Slovům jsem v polospánku nerozuměl ale nechal jsem se hladit
tvým sametovým hlasem a tvou přítomností - hřála stejně jako ta pec.
A sednicí se mlčky rozlévala vůně borovice a vůně tvá...
Nořil jsem se do spánku a bylo mi dobře,
dobře tak jak nikdy. Zamlženými okny dovnitř pronikala noc
petrolejka s ní sváděla nerovný boj
a místností pořád ještě poletovaly jemné trylky tvého hlasu.
A slova přecházela do veršů a hlas do melodie
a mně se najednou zdálo že zpíváš...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.