Procházím těmi ulicemi a je mi dobře - dýchá to tu na mne domovem. Kolik mých stop tu smyl déšť ? Kolik pocitů se skrylo někde hluboko v srdci a kolik písní rozechvělo bránici ? Ty ulice jako by prošly branou času a po desítkách let se znovu vynořují z paměti jako nějaké déjá vu.
A promlouvají !
A já zase vidím sám sebe, jak v krátkých kalhotách s jednou kšandou přes rameno, unikám úzkou uličkou pronásledovatelům a s dlaní doširoka roztaženou u nosu na ně pokřikuju "tůůůdle nůůůdle" !!! Jak odvážný jsem byl a jak (nerozumně ?) málo se bál následků...
A zase jdu z kina a s knedlíkem v krku znovu tisíckrát prožívám smrt Vinnetuovu... A zase je nedělní ráno a mně znovu zavoní čerstvá vánočka s máslem a teplým kakaem. A máma - mladá a krásná - ne, ještě nezestárla, jen jí přibylo těch bílých vlasů, jak zmoudřela...Rád bych byl jako ona - moudrý, smířený a vyrovnaný. A možná takový jsem - jen občas se zapletu do víru děje a zmaten z neúprosnosti reality, hledám ve svém srdci odpovědi na tenkrát nejspíš banální otázky. Vdechuji vůně vonící dětstvím a zase se svou tajnou láskou...
...tančím na náměstí pavanu...:)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.