Sobotní večer se příjemně táhne, v krbu praská dřevo a venku za okny začíná chumelit. Vločka za vločkou se usazuje na loukách, stromech a cestách mé Šumavy a obléká ji do nového čistě bílého kabátu. Pokaždé když kouknu do těch plamenů plápolajících v krbu, vybaví se mi z paměti závěrečný verš známé písně Wabiho Daňka, ročník 47 .
"ten uhlík to je jistota, že všední dny člověka neumoří,
čas od času se podívá a řekne je to dobrý ještě hoří".
Myšlenky si bloudí kdoví kde - možná někde tam, kde před drahnou dobou zapadlo (za mraky schované) slunce a je mi opravdu dobře a realita (ta lepší půlka), v kouzelném mixu se sny, se pomalu ale jistě mění ve spánek...
Je nedělní ráno a já v údivu sleduji tu proměnu která nastala za zamlženým sklem - bílá peřina kam oko dohlédne - jen zavrtat hlavu do polštáře a spát dál - líně zívnu a ještě malou chvíli se snažím vrátit se do snu...
Cesta za okny auta pomalu ubíhá a já co chvíli zastavuji, abych si v digitální paměti uchoval ten dech zimy. Vítr, pohrávajíc si s mlhou a sněhem, maluje na loukách kouzelná panoramata a čím níž cesta ubíhá, tím méně sněhu ji pokrývá. Blížím se k domovu, po sněhu ani památky a ten krásný sen už připomíná, jen poněkud exoticky působící, pomalu tající bílá peřina na střeše auta...
P.S. "Maggie, můžeš mi opravit pravopis ? Jasně a nebude ti vadit ten fix na monitoru ?" ;o)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.