úterý 12. září 2017

Cool v plotě...

Některý ty zážitky se prostě nedaj vyfotit ani popsat, ty se musí prožít...

Je páteční odpoledne a já, jak cosi hledám na mapách.cz , zahlídnu reklamu na festival alternativního úmění v Písku "Cool v plotě". Hlavně mne tedy zujme avizovaná Irská folková zpěvačka Lynda Cullen a tak začínám pátrat co, kdy, kde a jak. První co zjišťuju je to, že Lynda zpívala v Písku už vloni (na těch mapách.cz v tom maj teda nejspíš pěknej chaos) a dál se mi daří objevit stránky dané akce s programem. Na šesti jevištích se má ve dvou dnech vystřídat víc než čtyřicet umělců. Vybrat si z tohoto výběru, kor když drtivá většina jmen mi nic neříká, je úkol téměř nad lidské síly. Nakonec to s malou Maggií a s pomocí You-tube, Googlu a Bandzone, nějak dáváme dohromady a vybíráme pětici sobotních hodinových vystoupení, které na sebe plus mínus navazují. Celá akce probíhá v šesti různejch klubech a kavárnách a tak je třeba mezi jednotlivými hodinovými koncerty přecházet, což je v nočním Písku vlastně zážitek sám o sobě... 

Na focení v klubech jsem se těšil a taky něco studoval, páč fotit podobný akce nejni  jak vím, zasejc ouplně jednoduchý. Faktem ale  je, že fotopodmínky hnedle v první kavárně "Vykulená sova" (jež by sama o sobě byla docela příjemným místem k posezení) byly naprosto katastrofický. Ne tedy, že by sál byl plnej lidí, to ne, ale někoho z pořadatelů napadlo nasvítit vše okolo, jen ne tvář vystupujícího. Zkouším to horem dolem, ale dobrou fotku z toho (alespoň při mejch (ne)schopnostech) prostě dostat nelze. Nakonec mě napadá to spásný řešení, udělat z nevýhody výhodu a tak nastavuju foťák ouplně obráceně - na siluetu. Teď se mi to líbí - ale další boj beztak vzdávám a zaposlouchám se do prvních písní prvního interpreta (Little Husky), jež už z kraje nasazuje laťku, alespoň dle mýho soudu, dosti vysoko... 










Další vystoupení, v rámci spravedlivýho dělení, naplánuje malá Maggie a tak se přesunujeme do další kavárny "Až na půdu" a usedáme v takovým příjemným dvorku, či zahrádce, obklopené kol dokol kamennou zdí a zaposloucháme se do relaxační hudby brněnského interpreta (I-one). Za normálních podmínek (z nahrávky) bych asi podobnou muziku dlouho neposlouchal (jasně, otázka cítění) - nejspíš by mně brzo přivedla k depresi, ale tady, v tom kouzelným prostředí a na živo je to o něčem ouplně jiným. Navíc jsou zde fotopodmínky nesrovnatelně lepší než v "Sově" a tak si tu pohodu ještě zpříjemňuju focením...










V nastálé hodinové pauze pak bloudíme Píseckými ulicemi a hledáme místo, kde bychom dali něco k snědku. Naše oblíbená indická resturace je beznadějně plná a se stejným osudem se setkáváme i v té řecké. Dalších míst kde vaří už tu mnoho není a tak bereme za vděk i pizzérií. Jíme sice na lavičce na náměstí, ale pizza je tak výborná že si, zatímco se venku pomalu stmívá, pro ještě jeden trojúhelníček doběhnu. Dojíme a vracíme se do kavárny, ze které jsme před necelou hodinou odešli, abychom si poslechli to nejlepší, co nás mělo v dnešním večeru potkat:  Ira Mimosa, zpěvačka z Prahy, zpívající víc francouzsky než česky a stejně jako francouzska i působící, nám opravdu sedla. Tentokráte i pár skladeb nahrávám na video, ale bez stativu je to bída, takže na nějaké mé další videopokusy si budete muset ještě nějakej ten pátek posečkat...Fotím jen okrajově pár snímků, páč kazit si takovej zážitek, by byl prostě hřích...










Vracíme se do "Sovy" a já cestou sem tam něco blejsknu. Noční ulice Písku maj svý kouzlo, jen tu nejni zdaleka tak živo, jako před pár tejdny v Krumlově... 








Dalším z vystupujících na něhož padla naše volba je Ben Lovet (USA). Charakterizovat tuto muziku je velmi obtížné, na jednu stranu je hodně nezvyklá a tak na mně chvílemi působí až cize, ale na druhou stranu vás nějakým zvláštním způsobem vtahuje do děje, zvláště když se Ben lámanou češtinou uvádí sám. Je příjemné slyšet, jak jazykem, kterým mluví jen něco přes deset miliónů lidí neopovrhne člověk, jež by se se svou angličtinou bez problémů domluvil i u nás (alespoň tedy u mladší generace). Nakonec si s ním při poslední skladbě pobrukuje už celý sál a atmosféra je super...














Chvíli opět bloudíme ulicemi, abychom se pak vrátili na náměstí, do areálu Píseckého hradu, kde zrovna hraje Christian Prommer (DE). Tahle muzika (aniž bych ji někomu bral) je už ale hodně mimo mé cítění a ač se snažím, vnímám ji (možná i díky té únavě) jen tak na půl ucha. Zato k focení je tu atmosféra super, jen začíná pomalu pršet, a tak se poněkud předčasně odebíráme k autu a domů.








Čas od času mě  možná ovládne pocit, že život za moc nestojí a že je to víc utrpení než radost, ale pak, když se zvednu a udělám něco neplánovanýho, nezvyklýho, mám z toho samýho  života zasejc radost a říkám si, že přece zas tak hroznej nejni...
Užívejte podzimu a když vám nebude stačit těch mejch pár amatérskejch záběrů a vět, klikněte si na jméno, některého z účinkujících a zaposlouchejte se do hudby která nejni zrovna mainstreamová, ale věřím, že každej z vás si v některý z těch skladeb to svý najde :))




...


Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.