středa 31. ledna 2018

Deset vteřin do úsvitu...(Ten seconds to dawn)



     A když sem tak stál a čekal sem, na tom kopci co ho máme já a malá Maggie za domem, na ten úsvit, co se měl za chvíli za tím obzorem objevit a co mi měl připomenout jak pomíjivý je všechno to trápení co si ho denně střádáme do tý svý bagáže, vzpomenul sem si, jako už mnohokráte předtím, na ty lidi, co je mám z nějakýho důvodu rád a co se z toho mýho života bez nějakejch zjevnejch příčin vytratili. Prostě tu byli a už tu nejsou. A taky sem přemejšlel nad těma příčinama, co je vedly k tomu, že tu pro mě byli a už nejsou, asi vedly. A když sem pak viděl ty první záblesky slunečního svitu, co si mezi mrakama a větvema stromů prorážely cestu na ten boží svět, napadlo mě taky, jak je to slunko (nezmar) v porovnání z těma lidmama stálý a jak nestálí jsme v porovnání s tím slunkem zasejc my lidi. A tak sem si řek, že to těm lidem nebudu mít ani trochu za zlý, páč se od nich zasejc toliko neliším a kdo ví jakým slovem či činem jsem se jich moh dotknout a vyvolat tím to jejich mlčení. A jak sem tak dál koukal, jak se vteřinu po vteřině mění noc v den, slíbil jsem si, že jim napíšu, ač to nejspíš číst nebudou,  že je mám pořád stejně rád a taky to, jak mi jejich přátelství chybí...





















...



Žádné komentáře:

Okomentovat

Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.