Tenkrát na Šumavě...

To údolí má své jedinečné kouzlo. Je vlastně krásné nadvakrát, na povrchu i uvnitř. První část cesty  nás vedla k Wunderbachu.

Sestupovali jsme podél potoka v příjemném stínu stromů a očima hledali minulost. Minulost ? Ano, dole v místech, kde je potok sevřen svahy Bystré a Radkovského vrchu stávala a ve vzpomínkách nemnohých pamětníků jistě stále ještě stojí ves... Wunderbach (Bystrá). Postupujeme pomalu dolů směrem k místu, kde se potok vlévá do Otavy a vnímáme tu vůni časů minulých. Čím pomaleji postupujeme, tím lépe vnímáme ty makropohledy místního života, který v zimě schoulen do sněhových peřin usíná , aby každé jaro, když voda naplní až po okraj mělké koryto a rozlévajíc se v tisíci praméncích po celé ploše úzkého kaňonu, rok co rok znovu budil ze spánku všechny ty rostliny, živočichy, celé to nádherně se hemžící společenství...

 

Druhá část naší cesty nás druhý den vede k Březníku, vrchu, který prý v dávných dobách na přelomu tisíciletí poskytl útočiště poustevníku Vintířovi. Jak vzdáleny jsou ty doby v poměru k lidskému životu, kolik generací se muselo zrodit a zemřít, aby se ta nekonečná pouť času alespoň na chvíli zastavila u nás. A přesto, jedno jméno, jeden život, jakoby přeskočil ten dlouhý čas a všechny ty životy bezejmenných. Co to bylo za člověka ? Proč jeho pouť skončila právě tady ? Neumím to vyjádřit slovy, ale cítím, možná stejně jako on, že ten bohulibý kraj byl a je i ve svých mlhách, letních bouřích a zimních plískanicích dobrým a věrným přítelem zasněných. Přítelem těch , kteří milují pravdu, svobodu a život...