Takhle smutnou Kroměříž jsem vlastně ještě nezažil. Dokonce i ta vánoční výzdoba působila, vedle na klíč uzavřených stánků, poněkud unyle. Lidí pomálu a spoustu obchodů zavřených až do nového roku. Asi se jim to k vůli covidovým opatřením prostě nevyplatí a majitelé dali přednost něčemu úplně jinému. Restaurace poloprázdné či zcela bez lidí a i v nich, alespoň tedy v těch, co jsme viděli a v případě té "čínské" ji zase rychle opustili (kdo by se bavil s vyloženě nepříjemnou obsluhou, že), vládla atmosféra poněkud ponurá až nepřátelská. Jakoby se ze světa lidí zcela vytratilo lidství. "Skutečnou tvář člověka spatříš, až když se dostane do potíží" napadá mne v té souvislosti přísloví a hned přemýšlím co je na něm pravdy. Možná že je to špatné přirovnání, nevím jak bych se tvářil, kdyby se mé příjmy scvrkly na polovinu a více než práci jsem musel řešit vlastní existenci. Na druhou stranu je možná lepší, než být vůči zákazníkům nevšímavý (či v případě té "čínské" vyloženě nepřátelský), sedět doma u televize a sledovat dokonalý virtuální svět, jinak nudných seriálů. Tak bych alespoň špatnou náladu neroznášel dál mezi lidi. Zdá se, jako by ta všudepřítomná špatná nálada byla stejně nakažlivá, jako ta zatracená nemoc. Mnohem příjemnější bylo ale setkání s vlastní rodinou (krev je krev za každých okolností) a tak se to nakonec alespoň částečně vyvážilo. Život je holt takový jaký je a jak říká má učitelka "ještě se možná budeme divit". Abych ale nekončil zcela pesimisticky, ten fyzický svět budov, ulic a nádherné architektury se vůbec nezměnil a stále je z něj cítit vůně šťastného dětství ...
Ať je tedy ten nový, alespoň o píď lepší, než ten starý :)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.