Řikal ten můj děda Horskej, že nejlepší dítě je dítě utahaný jak kotě. A páč ten můj děda, co řekne taky (teda většinou) udělá, tak sme se po tý veskrze povedený anabázi na tej vydrovej řece společně rozhodli, že ten náramnej vejletek šumavskej zvopakujeme a vyrazíme opět ve dvou. Cíl teda nebyl dlouho jasnej, ale děda nakonec na poslední chvíli navrhnul hrad Kašperk, což je prý velkej kamennej dům, kde lidi, v dobách když sem ještě nebyla na světě já a ani ten můj děda, bydleli a aby jim loupežníci a nepřátelé ten krásnej kamennej domov nezničili, obehnali ho ještě vysokou a silnou hradbou s příkopem, bránou a padacím mostem. Jediný co těm lidem lze vytknout je to, že si ten kamennej domov postavili na tom nejvyšším kopci v okolí Hor Kašperskejch, což jak jistě uznáte, je vzhledem k mým krátkým nohám holej nerozum, kterýžto navíc měří tam a zpět dobře přes šest a půl kilometru. Na druhou stranu ale musím říct, že děda se mi ten vysokej vejletek snažil všemožně zpříjemnit, a abych prý se cestou nenudila naučí mne fotografírovat. Takový fotografírování, řeknu vám, je teda náramná bžunda, páč ten obrázek na tej malej obrazovce pobíhá sem a tam a tam a sem a zachytit ho v tý správný poloze je docela náročný. Navíc sem zjistila, že se tomu foťákovi v tom stařičkým mobilovi Samsungovi, co mi ho děda za tím účelem věnoval, náramně líbím, páč proč by jinak ve valný většině případů fotil některej z mých prstů že ? Nakonec musel zasáhnout můj milej děda a vysvětlit mi, že prsty na tom mobilovi musí mít svou přesně danou polohu, páč jak se některej z nich jenom maličko zapomene, v tu ránu ho ten zákeřnej foťák ukraďoší. Výcvik nakonec probíhal následovně: Natáhla sem levou ruku a rozevřela dlaň, pak sem po urputným boji s těma neposlušnejma prstama tři najkratší vohla v kloubu, až nakonec zůstali natažený jen palec a ukazováček, kterýmižto prsty sem uchopila mobil na straně levej. Mnohem složitější to bylo na straně pravej, páč tam sem musela vohnout jen dva prsty a mobil uchopit palcem a prostředníčkem, aby mi ten přebytečnej ukazováček zůstal na mačkání tý spouště co byla na obrazovce. Mnohem jednoušším se ukázalo býti zapnutí mobilu a foťáku, páč tam na prstovým pořadí nikterak nezáleželo. Nakonec sem zvládla i udržení obrázku uprostřed obrazovky, páč děda mi následně vysvětlil, že podřep není zrovna nejstabilnější poloha a mnohem lepší je zakleknout na jedno koleno, tak, jak to dělají ti staří vostřílení fotografové. Bonusem navíc mi pak byl ten barevnej flek na tom koleni, ve kterým se uchoval na věčnou paměť otisk všech těch míst, na kterých sem fotila, což mý mámě milený nebylo zrovínka dvakrát po chuti, ale nakonec sem ji vysvětlila že tak to fotografové prostě maj a jináč to nejde :) Vejletek včetně párku v rohlíku na hradě (ještěže to neviděla babi Horská) a pořádný porce zmrzliny v Horách Kašperskejch se nakonec náramně vyved a s dědou sme si, těsně předtím, než sem po koupeli ve vaně usnula v peří, slíbili, že si to zasejc brzy zvopakujem.
Mějte se fajn a těšte se na pokračování mejch dobrodružství, páč ty už, jak vám mohu prozradit,
jsou na cestě :))
Vaše Bombelka :))
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.