Zdál se mi sen. Ono by se vlastně nic tak zvláštního nestalo, kdybych si ho nepamatoval. Já si totiž své sny až na výjimky nepamatuji. Byl to zvláštní sen, jak už sny bývají. Stál jsem se svým nejlepším přítelem na louce, okolo nás spousta lidí a uprostřed toho kruhu z lidí viselo lano, co vedlo někam do nebe. Můj přítel se na mne usmál, chytil se lana a začal šplhat. Ještě když byl vidět, mávl na mne rukou ať ho následuji a šplhal dál tak vysoko, až se už skoro ztrácel v mlze. Chytil jsem se lana a jasně jsem cítil jeho jádro a oplet. A tak jsem se přitáhnul, pověsil se, přehodil pravou nohu přes lano a zadní stranou ji vrátil zpátky tak, až se mi lano položilo na nárt. Druhou nohou jsem ho přišlápl a natáhnul se výš. Ani nevím, jestli jsem v tom snu měl více síly, či jsem byl naopak lehký jak pírko. Šplhal jsem a šlo mi to dobře, konec lana ani svého přítele jsem však pořád neviděl, ztrácel se mi v mlze. Natáhnul jsem ruku abych se, jako už pokolikáté, přitáhl, ale najednou jsem v dlani ucítil jen oplet, byl měkký a poddajný - jádro zmizelo ! Tak jsem zvedl oči a ustrnul jsem hrůzou. V ruce jsem třímal volný konec lana. Ten pád si nepamatuju, proběhl tak rychle že sekunda by v porovnání s tím okamžikem byla rokem. Hlavou mi v té kratičké chvíli proběhl celý můj život a já se s ním začal loučit. Lana jsem se však nepustil, držel jsem ho pevně, jako by mne ještě mohlo zachránit. A světe div se, najednou jsem stál na zemi a já ho pořád ještě držel v ruce. Nevím co se stalo a nikdy se to nejspíš nedozvím, přetrhlo se to lano nebo ho někdo odříznul ? A jak jsem se dostal bez zranění na zem, snesl mne snad na svých bílých křídlech nějaký anděl strážný ???
Nevím a možná že to ani není důležité, důležité je to, že jsem zase na zemi a můžu žít (a jít) dál ...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.