Jak jsme stěhovali medvědy ... (As we moved the bears)

Těm, kdo mne sledují pravidelně, je tato fotografie jistě povědomá. Medvěd i s medvědicí jsou stejní, jen změnili bydliště. Ale abych začal od začátku... Oba medvědi se narodili u lípy - tedy abych byl přesný v čajovně a kavárně "U Lípy" kterou vede paní Petra se svým manželem a dcerou. Paní Petra je učitelka a učí na místním gymnáziu a ve volném čase, jak už to tak učitelky dělají, pořád něco tvoří a vymejšlí, no a protože je milá a náramně upovídaná, vždy když s malou Magií jedeme na kolech do Vodňan, nezapomeneme se "U Lípy" zastavit na kafíčko, pokec a nějakou tu mňamku. Jednou jsme si sedli ke stolku a na parapetu okna, hnedle vedle nás, seděla tato povedená dvojka medvědů. Oběma se nám tak zalíbila tak, že jsme si řekli že si jednoho z nich pořídíme. Jenže kterého ? Maggie chtěla medvěda, já zase medvědici, páč mi připomínala jiného medvěda z dětství, co sem ho měl až k samému okraji dospělosti, než jsem z domova natrvalo odjel. Nakonec jsme se rozhodli pro medvěda a za symbolický peníz (vezmu-li do úvahy pracnost) jsme si ho od paní Petry (která ho za dlouhých zimních večerů sama uháčkovala) pořídili, posadili do batohu a odvezli k k nám domů. Milý medvěd dostal místo na parapetu okna v ložnici, aby měl krásný výhled a zdálo se, že vše bude v pořádku, Maggie měla svého medvěda, já zase spokojenou Maggii a jen ten medvěd, jak tak seděl na tom parapetu a koukal do tý krásný, létem provoněný zeleně, zdál se mi býti trochu posmutnělý. A bylo to opravdu tak, měl všechno co si mohl přát, ale uvnitř byl sám. A když je medvěd (člověk) sám, je logické že je smutný a chřadne a smutí a kouká smutně ven, ale nevidí tu krásu venku, vidí jen svou samotu. A tak jsem se rozhodl že k medvědovi patří medvědice, přesně ta, co jí má tolik rád a že mu ji tedy, aby nebyl tak sám, pořídíme. Jenže zrovna bylo období, kdy bylo plno práce a návštěva Lípy se nám tejden od tejdne odkládala a v nás rostlo napětí, jestli paní Petra medvědici neprodala někomu jinému a jestli milá medvědice na medvěda nezapomněla a stále na něj, tak jako medvěd na ni, myslí a jestli se nakonec shledají. No nebudu vás dlouho napínat. Čas ke kolovejletku dolů do města se nakonec našel a medvědice v čajovně "U Lípy" na svého medvěda pořád věrně čekala. Když jsme ji pak posadili do batohu, aby jí cestou nevofouklo, byla celá rozechvělá a taky šťastná, páč medvědice bez medvěda je ještě o malej kousek smutnější, než medvěd bez medvědice. A od těch dob, kdokoliv k nám přijede, najde milou medvědici hnedle vedle medvěda u nás v obýváku na tej bílej sedačce (co sme si onehdá přivezli ze s Plzně;) a tulí se k sobě a je jim dobře ...

A tak mne k tomu příběhu napadl dopis apoštola Pavla Korintským :

• 1Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
• 2Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
• 3A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.
• 4Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
• 5Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
• 6Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
• 7Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
• 8Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno.
• 9Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné;
• 10až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.
• 11Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské.
• 12Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
• 13A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

...