Route R4... (tam a zase zpět)

                                                                           8:00...

Otvírám pravé oko a chvíli po tom, co zaostřím, proběhnu s ním po obvodu pokoje a zase ho zavřu.

Otvírám obě a mlčky, ještě trochu rozespale pozoruju to blues venku. Líně se protáhnu, políbím do vlasů ten kokon co leží vedle mě a valím se ven - tušíte, co je to po ránu rozhýbat tak velký tělo ?

9:00

Čeká nás šílený den a tak pro začátek zahřát se prací (být aspoň na chvíli ve vatě :)

11:00

K obědu rizoto - no co, mám ho rád (a co vlastně nemám ?) Venku pořád blues a z repráků stařičkého gramofonu zní trochu unylé písně Jana Spáleného... Čas vyrazit ! Zatímco dolévám kapalinu do ostřikovačů, vleze si malá Maggie za volant a už mě tam nepustí...Šestnáctiventilový motor našeho Oplíka vrčí téměř neslyšně a čtrnáctipalcová kola začínají ukrajovat první kilometry z Route 4...

12:30

Vychutnávám si tu jízdu a hraju si s foťákem svýho postaršího Samsungu. (jeho většího bráchu jsem nechal před čtrnácti dny v Praze) Malé Maggii za volantem není co závidět, venku prší, silnice je mokrá a předjíždět línější auta, za kterými se i tak zvedá mokrá bariéra vodní mlhy, není jen tak... Přesto nemám strach, ta má cácorka řídí jako vždy skvěle a s přehledem...

13:00

Venku stále blues a za okny se začínají míhat první domy pražských předměstí, blížíme se k centru a doprava podezřele houstne. Tančící dům tančí na nábřeží mezi kapkami deště a já ho pobaveně pozoruju - dnes má i přes to nevlídno venku docela rozjařenou náladu. A nakonec proč ne - žijeme jen jednou, tak co by se ten sedmipatrový kolos taky trochu nepobavil :o)

13:20

Míjíme Pavlák a někde na konci té třídy, vedoucí od nábřeží, se tyčí věže náměstí Míru. Odbočujeme k Muzeu a o chvíli dál, za hlavním nádražím doprava, mezi pavlačové domy starého Žižkova - blížíme se k cíli...

14:30

Sedíme v pokoji, svým nábytkem připomínajícím poválečná, budovatelská léta a popíjíme kávu...Je tu jako vždy legrace. Babi i po osmdesátém roku života srší humorem a její holky si s ní v ničem nezadají - prostě bžunda. Venku si tepe velkoměsto svým nikdy nekončícím rytmem a v kuchyni se,  jako vždy když přijedeme, zastaví stařičké kukačky. Je to tak trochu symbolické - v tom domě jako by se zastavil čas a kdybych nevykouknul ven, na moderní auta tísnící se v dlouhých řadách u chodníků, nevěřil bych, že není o století míň. (Mám štěstí, zažil jsem už dvě :)

17:00

Loučíme se a já se hrnu k volantu. Vlastně ani nevím proč. Ve tmě a v dešti není o co stát a stopadesát kiláků není za těchto podmínek zase tak málo. V půl osmé nás v Netolickém Harlequinu čeká koncert Buczech Blues a čas nám nic neodpustí. Ještě pár obrázků začínajícího nočního života velkoměsta a pak už jen tmou a vodní mlhou prostoupené kilometry...

20:00

Sálkem netolické kavárny se rozléhá skvělá muzika a my popíjíme ovocný čaj a zakusujem ho čokoládovým dortem. (hubnout začneme až zítra ;O)) Nádherně to tepe - stejně jako ty kukačky v babiččině kuchyni. Den plný blues se blíží ke konci a já zachumlaný do peřin už napůl spící nakukuju, co jste tu vlastně celý den dělali. Aha, měli jste advent :) V hlavě mi stále ještě zní ty táhlé, pohodové tóny, propadám se do snů a někde venku, mezi tančícími kapkami deště stále ještě doznívá...

                                                                        ...Blues...